Srníčkův parťák z Baníku: Vedle něj nemohl být člověk naštvaný
Vyrůstali spolu v Baníku Ostrava od dorosteneckého věku. Když se setkali, pokaždé si měli co říct, jejich rodiny se navzájem navštěvovaly. Bývalý spoluhráč a kolega v brance Tomáš Bernady na Pavla Srníčka nikdy nezapomene. „Pavel byl věčně vysmátý, pořád si zpíval a pořád měl dobrou náladu,“ vzpomíná na parťáka, který v úterý zemřel ve věku 47 let na zástavu srdce. „Z jeho smrti budu hodně dlouho v šoku.“
Už jste se ze smutné zprávy o jeho úmrtí dokázal vzpamatovat?
„Je to rána. Po tom, co se mu to přihodilo, nebyly prognózy sice moc příznivé, ale když se pak člověk o jeho smrti napřímo dozví, je to šok. I když už nám táhne na padesát, tak jsme pořád mladí kluci, těžko se tomu proto uvěří. V šoku jsem pořád a ještě asi dlouho budu.“
Co se vám vybaví jako první, když někdo vysloví jeho jméno?
„Znali jsme se dlouho, od jeho příchodu do Baníku, mně bylo šestnáct, on byl jenom o necelý rok starší. Budu ho mít navždy zapsaného jako dobrého parťáka, věrného kamaráda a výborného brankáře. O to je smutnější, co se stalo. Pavel byl věčně vysmátý, pořád si zpíval, bral život s lehkostí a měl neustále dobrou náladu. Vedle něj ani nešlo být naštvaný. To byla pro něj charakteristická vlastnost, kterou si po celou dobu, co jsme se znali, udržoval. Jeho pozitivní nálada byl nakažlivá. I když v poslední době jsme byli méně často v kontaktu, protože působil v Praze, když jsme se potkali, vždycky si bylo o čem povídat.“
Když se mu podařilo v třiadvaceti letech odejít do anglického Newcastlu United, byl jste přesvědčený, že to zvládne?
„Já mu to především strašně přál. Po uvolnění hranic a odchodu Luďka Mikloška o rok dříve do Anglie jsme přešli spolu do A mužstva, já mu dělal dvojku. Bylo to něco nového, aby takový mladý kluk šel ven, ale já věřil, že bude mít úspěch. Taky to tak nakonec dopadlo. Pavel byl psychicky i fyzicky silný, šikovný, jak už jsem řekl, byl vždycky pozitivně naladěný. To ho provázalo i v jeho bohaté a úspěšné fotbalové kariéře. Byla skutečně výjimečná a bylo na něm na první pohled poznat, že něco dokázal. Přesto zůstával normálním skromným klukem od nás z Ostravy, který se věčně smál. Typická jižanská nátura. Možná způsobená i jeho původem, neboť měl francouzskou matku. Vídali jsme se pak méně, ale pořád jsme o sobě věděli.“
Baník teď stíhá jedna rána za druhou. Kam byste zařadil nečekaný a hlavně brzký odchod Pavla Srníčka?
„Všechny sportovní starosti a trampoty, které naoko vypadají jako tragédie, jsou naprosto pod úrovní toho, co se přihodilo. Je to úplně zanedbatelné, jak už jsem říkal, Pavel byl mladý kluk a jsem z toho pořád v šoku.“
