O té penaltě mluvil Antonín Panenka snad i ze spaní. I když vždy a všem vyjde vstříc, už se mu to zajídá. Třeba taky proto, že se kvůli ní skoro zapomíná, že byl mimořádným rozehrávačem přímých kopů. Dnes slaví sedmdesátiny, a tak jako takový malý dárek o slavném Bělěhradu nepadne v rozhovoru ani slovo.
O penaltě ani slovo, souhlasíte?
„Jé, to bych byl jedině rád…“
Pořád aktivně sportujete. Jak to jde, se sedmdesátkou na krku?
„Já ten věk nevnímám. Jsem rád, že na hřiště pořád můžu chodit a taky dost chodím. Hraju tenis, zrovna dneska jsem na turnaji, golf, nohejbal, ping pong i fotbal, i když ten je pro mě nejtěžší. Člověk v něm musí nejvíc běhat a já mám obě kyčle umělé.“
Ping pong hrajete dokonce pořád závodně za Čerčany B. Jak se vám tam daří?
„Už za céčko… Zrovna dneska jsem měl mít zápas. Zase tak dobrý v tom nejsem, ale bilanci mám docela slušnou. Teda měl jsem lepší, ovšem postoupili jsme nějak administrativně, což jsem ani nevěděl, a najednou koukám, že se mi tolik nedaří… Vyhrávám daleko míň, mám to teď vyrovnaný. Ale o to přece vůbec nejde.“
Jsou protihráči nervózní, že proti nim hraje slavný Panenka?
„Někdy cítím a vidím, že soupeř, který by mě měl porazit, znervózní, že by se mu to mohlo podařit.“
Kdybyste se nedal na fotbal, ve kterém sportu byste měl největší šanci prorazit?
„Hrál jsem i hokej, s hokejkou mi to šlo, ale na bruslích ne tolik. Možná by to byl tenis. Ale já mám díky tělocvikáři na základce dobrý základ na všechny míčové sporty. Asi bych nemohl běhat, plavat nebo lyžovat. Ale s míčem skoro cokoli.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
