Kdysi závodně běhal osmistovku, ale profesní život lékaře spojil s fotbalem. Petr Krejčí od roku 1995 pomáhá fotbalové reprezentaci, pamatuje evropské stříbro z Anglie, spolupracuje i s týmem Jaroslava Šilhavého. „Fotbalisté nejsou primadony,“ zdůrazňuje vedoucí lékař Interního ambulantního oddělení 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice.
„Zranění k fotbalu patří. Když už se nějaké zranění přihodí, snažíme se, abychom hráči co nejvíce pomohli, nejlépe tak, aby to nepoznamenalo jeho další kariéru. Jde nám o to, abychom hráče před zraněními a nemocemi co nejvíce chránili, což musí být samozřejmě priorita každého doktora. Jinak zápasy snáším čím dál hůř, obavám se, aby mě to na lavičce jednou nekleplo.
Táta byl doktor na Vysočině, mně se jeho povolání moc líbilo a právě proto jsem se dal na studium medicíny. Spojil jsem ho se sportem, dokonce jsem se dostal v letech 1973 a 1974 do národního atletického mužstva. Když jsem začal pracovat v Ústřední vojenské nemocnici, nastoupil jsem na sportovní lékařské oddělení, kde se stal sport nedílnou součástí mé pracovní náplně. Nedal jsem se ale na atletiku, nýbrž na běžecké lyžování, kde jsem působil 20 let. Společně se sportovci jsem se účastnil šesti zimních olympijských her.
V roce 1995 jsem se dostal k fotbalu, ve kterém působím dodnes. Tehdy náš národní tým prohrál v kvalifikačním zápase o EURO 1996 s Lucemburskem a předseda svazu pan Chvalovský chtěl udělat nějakou změnu. Jednou z nich byla nabídka, abych u národního týmu působil právě já.
U atletů je nelibost vůči fotbalistům typická. Fotbalisté je vyhánějí ze hřiště, jsou pro ně nafoukané primadony a tak dále. Teprve až když jsem se dostal k fotbalu, zjistil jsem, že žádný z těchto předsudků není pravda. Ve fotbale platí pravidla, která jsou lepší než v jiných sportech. Preferuje se v něm přesnost, dochvilnost, kázeň na tréninku. Když fotbalisty poznáte blíže, zjistíte, že to jsou obyčejní kluci, kteří svému sportu dávají maximum. Za dlouhých 24 let jsem se v národním týmu nesetkal s nikým, o kom bych mohl tvrdit to, co jsem si o fotbalistech myslel, když jsem byl atlet.
Můj první reprezentační zápas byl v srpnu 1995 v Norsku. Nesměli jsme prohrát, jinak by se nám uzavřela cesta na EURO do Anglie. Norové byli daleko před námi, měli už do Anglie koupené letenky. My ale remizovali, v odvetném zápase v Praze vyhráli a kvalifikací jsme proplouvali dál a dostali se až na závěrečný turnaj, který dopadl ze všech, kterých jsem se účastnil, nejlépe.
Byli jsme považováni za naprosté outsidery, myslím, že kurz na nás tehdy byl 1:100, takže úplní nazdárkové. Na turnaji nám ale všechno vycházelo, díky naší urputnosti a skvělé atmosféře v kabině jsme postoupili až do finále. Tehdy pro mě bylo všechno nové, úžasná atmosféra, uvolněnost.
V Portugalsku jsme hráli asi nejlepší fotbal, který pamatuji. Měli jsme družstvo, které možná dalších sto let mít nebudeme, jedno jméno větší než druhé. U reprezentace působil Karel Brückner, úžasný trenér, ale i člověk. Navenek působí možná jako suchar, ale má úžasný smysl pro humor.
Současný trenér Jaroslav Šilhavý je můj už jedenáctý trenér, předtím působil i jako Brücknerův asistent. Musím říct, že na trenéry byla vždycky klika, nikdy jsem se nesetkal s tím, že by nás, doktory, některý z trenérů nerespektoval.
Můj syn se podědil a potatil, dal se také na medicínu. Promoval asi před deseti lety a dnes je z něj, řekl bych, věhlasný ortoped. Pracuje u nás na ortopedické klinice. Kdysi dávno si ho jeho primář vybral k sobě jako mladého doktora do Slavie. No, a když nastoupil k reprezentaci trenér Vrba, dosadil si k národnímu týmu svého doktora z Plzně, pana docenta Zemana. Sháněli jsme k němu ještě jednoho doktora, a právě pan docent Zeman se přimluvil za mého syna, kterého znal a doporučil ho trenéru Vrbovi. Já jsem se v tom nijak neangažoval, protože si myslím, že si každý své místo musí zasloužit sám.
Protože mám spíše atestace z vnitřního lékařství a sportovní medicíny, se synem se náramně doplňujeme. O nechirurgické medicíně, jako každý jiný chirurg, toho tolik neví, takže když potřebuje ve Slavii nebo u národního týmu cokoliv konzultovat, obrátí se na mě. Stejně tak se můžu já obrátit na něj, když potřebuji například u někoho odoperovat koleno. Je to taková ideální rodinná spolupráce.“
