Když zpovídá s mikrofonem fotbalové hvězdy pro stanici O2 TV Sport, nejspíš byste to do něj neřekli. David Sobišek není ledajakým reportérem, má za sebou i špičkovou fotbalovou praxi. Ve Slavii kopal v silném ročníku s esy jako Dočkal, Vácha, Necid, dotáhl to až ke gólu a kapitánské pásce v reprezentaci do 16 let!
„Fotbal jsem začal hrát v Hájích v šesti letech. Začínal jsem jako nadějný gymnasta, ale vydržel jsem u toho jen chvíli. Byl jsem dost univerzální, jako útočník jsem dával dost gólů. Poté jsem se posunul dozadu. Bavilo mě to i v záloze, jelikož mým vzorem, jak herně, tak v rámci image, byl David Beckham.
V sedmi letech jsem šel na nábor do Slavie. Mohlo nás tam být 15, trénoval Václav Hrdlička, vytáhl si mě a udělal se přestup. Vydržel jsem tam do 19 let. Nejraději vzpomínám na období v C-dorostu, kdy mi bylo patnáct. Měli jsme neskutečný tým s hráči jako Vácha, Kovařík, Gecov, Dočkal, Pekhart nebo Necid. Všude jsme vyhrávali, byl to podle mě dost možná nejlepší ročník ve Slavii. Gólů jsem z pozice krajního obránce moc nedal, spíš jsem měl nějaké přihrávky.
Dostal jsem se i do reprezentace, v U16 jsem odehrál 10 utkání, dal gól Severnímu Irsku a v posledním dvojutkání s Rakouskem jsem měl i kapitánskou pásku. V mém prvním zápase proti Slovensku jsem nahrával na gól Tomáši Pekhartovi. Táta říkal, že při hymně před zápasem brečel radostí.
Myslím, že nikdo si v patnácti nemůže být jistý, že se fotbalem bude živit. U mě se to potvrdilo, v nějakých 18 letech jsem se poprvé zranil. Moje vize samozřejmě byla, že bych mohl hrát ligu, ale určitě jsem si nemyslel, že to mám jistý. Je to také hodně o štěstí a o zdraví. Bohužel mi to nevyšlo.
Zkoušel jsem to střídavě ve Slavii v juniorce a v dorostu, šel jsem na hostování do Vyšehradu v ČFL, potom na další do Českého Brodu. To se povedlo a vyhlídl si mě Jindřich Trpišovský, který měl vést Viktorii Žižkov B. Pozval mě na letní kemp, kde bylo asi 60 hráčů, a já tím výběrem prošel. V Žižkově to bylo také skvělé.
Pokud bych měl jmenovat jednoho nejdůležitějšího trenéra, byl by to Jindřich Trpišovský, který na mě udělal velký dojem v Žižkově i v Měcholupech, kde jsme se následně znovu setkali. Dokázal nás připravit na každého soupeře, věděli jsme přesně, co máme hrát, a byli výborně fyzicky připraveni. Vyhrávali jsme většinu zápasů a dávali hodně gólů. Pan Trpišovský přesně věděl, co po nás má chtít, a bylo už tenkrát jasné, že to dotáhne ještě výš.
V Měcholupech jsem strávil tři roky, pak následovaly mé další potíže se zraněními. Musel jsem se hodně přemáhat, do toho přišla práce, takže méně času, a bylo to velice složité. Nakonec jsem si řekl, že je čas skončit. Bylo mi 28 let.
Dva roky jsem pracoval ve sportovním rádiu sázkové kanceláře Fortuna, kde se řešil fotbal, hokej, tenis, basketbal. Pak jsem přešel do O2 TV, kde jsem vyhrál konkurz, takže jsem zůstal u fotbalu. Jsem za to moc rád. Sice mě mrzí, že nemůžu být s ostatními na hřišti, ale aspoň mám možnost pracovat s lidmi, které znám z mé fotbalové minulosti.
Baví mě příprava na přenosy, sledování zápasů, během kterých si dělám hodně poznámek, aby mi nic neuteklo. Mám rád cesty na utkání, kdy probíráme, jaké budou sestavy, co se stane a tak dále. Nechci v rozhovorech najít nějakou senzaci, neříkám si, že si daného trenéra jdu vychutnat. Pokud má přijít nepříjemný dotaz, snažím se otázku položit tak, aby respondenta přímo nenaštvala. U některých trenérů je to vyloženě o slovíčkaření. Někteří čekají a dokážou se chytit každého slova, kterým jsou schopni mě nebo mé kolegy shodit.
Začínal jsem jako člověk na černou práci a musel jsem si všechno vyšlapat a dostat se výš. Teď jsem dostal vlastní pořad, což mě velice baví. Jednou bych se rád dostal i do studia. Mám rád výzvy a rád se učím novým věcem. Nemám rád stagnaci, takže se chci někam posunout.“
