Šmicer a jeho trenéři: Houllier měnil bufet, Pešice pomohl před svatbou
Fotbalovým uměním a otevřenou povahou se stal Vladimír Šmicer na přelomu tisíciletí jedním ze symbolů úspěšné fotbalové reprezentace. Vyhrál ligu doma i ve Francii. Liverpoolu pomohl ve finále Ligy mistrů s AC Milán gólem a penaltou v rozstřelu k památnému obratu z 0:3. Gólem proti Rusku na EURO 1996 v poslední minutě zajistil postup ze skupiny, o osm let později dokonal proti Nizozemcům otočku z 0:2 na 3:2. V kariéře potkal velká trenérská jména - Josef Pešice, Gérard Houllier, Rafel Benítez, Karel Brückner a další. Co s nimi zažil?
Trénink s dědou
„Verneřice, kde jsem vyrůstal, mají tisíc obyvatel. Od pěti let jsem chodil na jakési tréninky, které vedl můj děda. Měli jsme u nás jen dvě kategorie, mladší a starší kluci. Takže jsem chodil jednou týdně na hodinu na fotbalové hřiště, kde jsme se sešli kluci od pěti do deseti let. To hlavní se ale neodehrávalo na trénincích. Škola mi šla dobře, tak jsem hned po ní nechal tašku doma, s kamarády jsme vzali míč a hráli všechno možné. Nejvíc fotbal, ale i házenou nebo vybíjenou. Někdy jsme hráli třeba jen dva na dva na maličkém plácku. Když nás bylo víc, chodili jsme na větší plácky nebo hřiště. Branky jsme měli z laviček, někdy jsme je třeba položili a museli dávat góly jen po zemi. Hrávali jsme až do večera, dokud nás nezavolali domů. Při těchto pouličních utkáních jsem se naučil strašně moc. Když nešel nikdo ven, neustále jsem doma kopal na vrata od garáže.“
Děčín a přesun do Slavie
„Fotbal mi šel a hlavně mě bavil, tak jsem pak jezdil jako starší žák do Děčína, nejbližšího velkého města od Verneřic. Když mi bylo čtrnáct, stěhovali jsme se do Prahy. V Děčíně byl trenér Julius Časný, který mi poradil, ať to jdu zkusit na Slavii. Trenér Jiří Šusta mě vzal nejdřív na zkoušku. I když jsem byl v té době ještě malý a hubený, uspěl jsem. Pod panem Šustou jsem strávil v dorostu čtyři roky. Od začátku se mi tam líbilo, protože tam byli šikovní kluci a tréninky i proto měly kvalitu. Měl náročné tréninky, které mě bavily a vyhovovaly mi. Nikdo pod ním neměl nic zadarmo. Hrál jen ten, kdo makal a měl na to. V jednu chvíli mi řekli, že můžu odejít do Viktorky Žižkov. Ale já chtěl zůstat u pana Šusty. Ty čtyři roky v dorostu byly hodně důležité. Během té doby jsem i vyrostl a zesílil a šel výkonnostně nahoru. Fotbal jsem miloval a vždycky o víkendu jsem se chodil dívat na všechny ligové zápasy na Slavii, ale i na Spartu, Duklu a Bohemku.“
Přesun do áčka
„Na podzim 1992 jsem z béčka začal nakukovat do áčka. Pod trenérem Vlastimilem Petrželou se najednou přestalo dařit. Do útoku měl Pavla Kuku, Dragišu Biniče, Štefana Rusnáka a Jirku Nováka. Neviděl jsem moc prostoru, abych se dostal do sestavy. Měl jsem poprvé nastoupit ještě ve federální lize proti Prešovu, ale zranil jsem se a nemohl hrát. Slavia remizovala 0:0, Petrželu odvolali a přišel Jozef Jarabinský. Pod ním jsem začal hrát i dávat góly a usadil se v sestavě. Nebál se mi dát šanci. Na tréninku často chtěl hrát staří proti mladým. Měl v tom ukrytý jeden záměr. Vždycky lehce připískával mladším, aby ty starší vyhecoval a přinutil je k maximálnímu nasazení. Starší pak na něho byli naštvaní, ale účel to trenérovi splnilo dokonale.“
Cipro, Pešice a titul
„František Cipro a Josef Pešice tvořili skvěle poskládanou trenérskou dvojici. Cipro byl přísný a důrazný, vyžadoval disciplínu a moc nepřipouštěl jakoukoli diskusi. Pešice s námi naopak hodně komunikoval, vysvětloval a byl na nás mírnější. Když jsem se měl ženit,
