Panenka o legendární penaltě: Dloubák doletěl až do džungle v Kostarice | iSport.cz
Pavel Hartman
23. června 2020 • 12:00

Panenka o legendární penaltě: Dloubák doletěl až do džungle v Kostarice

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
iSport podcast: Je Baroš největší postavou v dějinách Baníku? Co jeho role po kariéře?
MOMENTY 4. nadstavbového kola: Baroš se loučil, boj o korunu střelců a Boleslav do Evropy?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Doma se mu říká dloubák, ve světě zdomácněl jako Panenka. Tehdy přelomové řešení při penaltovém kopu, neslýchaně drzé, riskantní, v nejočekávanější tuzemského fotbalu, proti soupeři s pověstí nepoddajného buldoka, jenž si na konci vždycky radostně zaštěká. Tohle všechno spojuje zlatá penalta z Bělehradu, kterou dodnes nesnáší Sepp Maier, jednička západoněmeckých mistrů světa 1974 a Evropy 1972. Přelstil ho vršovický mistr s knírkem Antonín Panenka. Jak v současné době 71letý bývalý reprezentant vzpomíná na nejdůležitější gól československé a české fotbalové historie z 20. června 1976? 



Je i pro vás tenhle gól nejdůležitější?
„Jsem rád, že po mně zůstane něco, co vstoupilo do historie fotbalu. Jsem na to velmi hrdý a vážím si i vítězství v anketě Sport Magazínu. A jestli je i pro mě nejdůležitější? Tak potvrdil mistra Evropy. Podobným gólem, ale ze hry, jsem vyhrál taky v Rakousku anketu o Nejlepší gól třicetiletí. Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že by se zrovna moje penalta z finále mistrovství Evropy mohla takhle proslavit. Kvůli tomu jsem ji rozhodně takhle nekopnul.“

Dřív jste říkal, že k bělehradskému dloubáku máte zvláštní vztah, protože přebil vše ostatní, co jste na hřišti dokázal.
„Ano. Vždycky jsem se snažil hrát pro svoji radost a také pro radost diváků. Aby ze hry měli požitek. Proto jsem se snažil vymýšlet něco speciálního, originální přihrávku, střelu zdálky a podobně. Aby lidi viděli něco, o čem si pak celý týden můžou vyprávět v hospodě a rozebírat to. To je podle mě cíl fotbalu a o něj mi vždycky šlo. A ta penalta moje všechny další kousky absolutně přehlušila.“

Ale hned vyvolala hospodské diskuse po celém světě, což vás musí hřát u srdce.
„Jasně, to jo. Dá se říct, že moje penalta zaplavila opravdu celý svět. Bylo příjemné, že i ve třetí mexické lize ji někdo napodobil a reportér nezapomněl poznamenat, že to je Panenka gól. To jsou skutečnosti, které dodnes nedokážu ani pořádně pochopit a docenit. Ale má to ještě jeden dopad.“

Povídejte.
„Mám výhodu ve jménu. Panenka se ve všech jazycích vyslovuje stejně. Díky tomu si to lidi dobře zapamatují a díky tomu vznikly po celém světě restaurace, které se jmenují po mně, tedy Panenka.“

V jakém nejodlehlejším místě máte „svůj“ podnik?
„Nedávno mi jedna paní povídala, že našla restauraci Panenka v malé osadě ukryté v kostarických lesích, spíš v džungli. Ona se do Kostariky vdala, žije tam a ptala se majitele, jestli název Panenka je odvozený od dětské hračky. On odpověděl: Ne, to je po tom fotbalistovi, co dal tu chytrou penaltu. To mě po čtyřiceti letech moc potěšilo.“

Byl jste v nějaké restauraci s vaším jménem?
„Navštívil jsem tu v Madridu, která se nachází kousek od stadionu Realu. Byl jsem na jejím otevření. Ale to nejsou jen restaurace. V Barceloně vychází časopis s názvem Panenka, v Holandsku taky.“

Co doma?
„Mám to ve světě, doma nic. No jo, no.“

Slavnou kulišárnu jste piloval na trénincích pražských Bohemians s brankářem Zdeňkem Hruškou. Kdy přesně vás políbila fotbalová múza?
„Nevím, ale standardním situacím jsme v Bohemce věnovali hodně času. A když jsme se Zdeňkem soutěžili, tak musíte pořád vymýšlet a zkoušet něco nového, protože brankář vás za chvíli přečte. Navíc my jsme hráli o pivo, čokolády i o peníze, takže nechcete prohrát. A protože nade mnou vyhrával, dumal jsem, jak to změnit, a napadlo mě dát penaltu dloubnutím doprostřed. Začal jsem to zkoušet a najednou jsem souboje vyhrával já. Tohle bylo dobré. Horší bylo, že jsem tloustnul, protože vyhrané čokolády a piva musely být někde vidět. Tak jsem to musel omezit.“

Kolikrát jste před Bělehradem vyzkoušel novou penaltu v zápase?
„Zkusil jsem odhadem tak deset, dvanáct dloubáků z penalt. Zkoušel jsem to postupně. Nejdřív v přátelských zápasech a pak na zájezdech v cizině a v naší lize. Pamatuju, jak jsem to takhle dal Ivu Viktorovi. Přesně věděl, že to kopu doprostřed, ale stejně nezůstal stát.“

O použití dloubáku na mistrovství Evropy 1976 jste měl jasno dva měsíce před zahájením závěrečného turnaje. Co vás k tomu vedlo?
„My jsme s nároďákem na soustředění před mistrovstvím Evropy hodně trénovali penalty. Naši soupeři totiž byli lepší a věhlasnější. Němci drželi titul mistrů světa, Holanďani vicemistrů světa. Věděli jsme, že kdyby pánbůh dal, můžeme s nimi uklohnit remízu. A na penalty můžeme vyhrát. Na kempu v Tatrách jsme se pokutovým kopům dost věnovali. To už jsem věděl, že když přijdu na řadu, kopnu ji tímhle způsobem. Bylo to bezpečné, protože to nikdo za našimi hranicemi neznal. Kdybychom v semifinále s Holandskem nevyhráli v prodloužení, tak jsem ji možná kopnul už tam. Ve finále to ale bylo ještě pikantnější. To už je osud, který jsem neovlivnil.“

Ivo Viktor v knížce Můj dres číslo jedna barvitě popisuje, jak zbledl, když jste se chystal na klíčovou penaltu, protože věděl, co chcete provést.
„Všichni to věděli, já jsem se tím netajil. Ale zrovna v Jugoslávii jsem bydlel s Ivem na pokoji. Před finále mi říkal: Kdyby došlo na penalty a ty bys ji takhle kopnul, nepustím tě do pokoje. Nakonec mě v pět hodin ráno do pokoje pustil, syčák jeden.“ (směje se)

Váš nezapomenutelný pokutový kop a následný oslavný úprk s rukama nad hlavou byl potom dlouhá léta součástí znělky večerní televizní sportovní relace Branky, body, vteřiny.
„Když vidíte opakovaně záběry ve znělce, vždycky si to připomenete. Někteří moji spoluhráči dokonce říkali, že to byl nejrychlejší běh mého života. Že jsem už nikdy tak rychlý nebyl. Ale stejně mě Ivo Viktor dohonil a položil mě na trávník jako trojku v ragby. Zkosil mě a v mžiku jsem ležel. A že to ve znělce bylo tak dlouhou dobu, je signál, že asi dlouho nikdo nic nevymyslel. (usmívá se) Teď vážně, je příjemné, když se ty záběry večer co večer opakují a dostane se to do podvědomí lidí.“

Sepp Maier, tehdy nejlepší brankář světa, prý těžce kousal, že jste ho takhle přelstil.
„Problém byl v tom, že v té době byli všichni němečtí hráči známí po celém světě. O nás, Čechoslovácích, nikdo tenkrát nevěděl. Československý fotbal neměl v Evropě žádný ohlas, nikdo ho nesledoval. A najednou jsme Němce ve finále porazili. A já to korunoval dloubákem. Novináři ze západního Německa napsali, že jsem Maiera zesměšnil. Je to naprostá blbost. Nedovedu si představit, že by někdo ve finále mistrovství Evropy někoho zesměšňoval. Já jsem tuhle penaltu zvolil proto, že jsem na tisíc procent věděl, že to bude gól. Pro mě bylo jednoduché to takhle kopnout.“

Ani zlomek pochybností uvnitř vás nebyl?
„Vůbec. Naopak mě to strašně rajcovalo. Měl jsem to takhle nastavené vážně dva měsíce dopředu. Měl jsem pocit, že udělám něco, co nikdo nečeká a bude to tečka za mistrovstvím. Nevím, jak to ve mně vzniklo, ale bylo to tak. I když to teď možná trochu vypadá, že se vytahuju. Nevytahuju se, říkám pravdu! Já jsem to takhle doopravdy cítil. Prostě něco mezi nebem a zemí.“

Nechtěl jste si nechat svůj penaltový vynález patentovat?
„Upřímně se přiznám, že jsem se z legrace, zdůrazňuju z legrace, o to trošku zajímal. Moje žena chvilku dělala v patentovém úřadě, tak jsem ji z hecu říkal: Zeptej se, jestli se dloubák dá patentovat. Ona se ptala a bylo jí řečeno, že ne, protože to není hmotná věc. Tenkrát se myšlenky a know-how nedaly patentovat. Škoda, mohl jsem z toho docela dobře vyžívat. Dneska už se tím nemá cenu zaobírat, je pozdě.“

Váš originální kousek každopádně využívají nástupci na různých kontinentech dodnes. Kdo z nich to zvládá nejlíp?
„Těžko soudit. Nejvíc mě těší, že právě i největší hvězdy fotbalu napodobují můj dloubák a kopou penalty stejně. To je pro mě velké vyznamenání. Jsem rád, že moje myšlenka neumřela. Už je to přes čtyřicet let a pořád ji přebírají další a další. A když to někdo udělá, komentátoři prohodí: Je to Panenka kop. A když se do něj pustí Messi, Zidane, Ibrahimovic, Ramos nebo Pirlo, potěší to samozřejmě ještě víc.“

Kterou ze současných fotbalových superstar máte nejradši?
„Zhruba před čtyřmi roky za mnou přijela mexická televize. Reportéři mi ukázali asi 100 penalt zahraných mým způsobem po celém světě. Já jsem měl každou z nich okomentovat. Říct, co dotyčný udělal dobře a co naopak špatně. A zjistil jsem, že ve druhé argentinské lize to jeden kluk kopnul daleko líp než já v Bělehradě.“

Fakt?
„Jo, penalta to byla ještě hezčí. Podkopnul míč a ten doplachtil přesně doprostřed. Ale není důležité, jestli je to kopnuté nejlépe a nejkrásněji, nejdůležitější je, aby z toho byl gól. Já jsem kopal tímhle způsobem asi třicet penalt a jen jednu jedinou jsem nedal. Takže procentuální úspěšnost je strašně vysoká.“

Jak se vám líbí aktuální fotbal?
„Chybí mi větší tvořivost a improvizace. Bohužel na to nejsou hráči. Samozřejmě že dnešní fotbal je jiný, než býval za nás. Je daleko rychlejší, agresivnější, hráči jsou výborně fyzicky připravení. Ale schází jim kreativita. Možná je to důsledek toho, že na trénincích se hodně dbá na fyzičku, taktiku, a práce s míčem se vytrácí. Za nás byli v podstatě v každém mužstvu dva až tři hráči, kteří byli schopní vymyslet něco neobvyklého a tím rozhodovat zápasy. Teď to není. Od té doby, co skončil Pavel Horváth, u nás nikdo podobný nebyl a dodnes se nenašel. Z toho jsem trochu smutný.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud