Vedl velké české kluby, při jeho osudovém angažmá v Zenitu Petrohrad ho měli fanoušci za fotbalového cara. Ještě před dvěma lety byl Vlastimil Petržela (67) v centru pozornosti díky kontroverzním štacím v Baníku a ve Zlíně. Teď se však brodí sněhem na stadionu druholigové Vlašimi, kde trénuje desetileté kluky. Nějaká ta kila neskrývá, ale jinak vypadá ve formě, našel tu klid. I když... „Tak velký, že už mě to nebaví,“ usměje se. „Vrcholový fotbal mi chybí.“ V první části velké zpovědi pro iSport Premium si přečtěte, jak se mu žije pod Blaníkem, a na co si ještě troufá – i to, jak vzpomíná na problémy s gamblerstvím, závislosti na antidepresivech a léčení v Bohnicích.
Nohy se boří do sněhu, je třeskutá zima. Alespoň na chvíli si může připadat jako daleko na východě, v Petrohradu... „Tam ale bylo světlo tak dvě hodiny,“ odtuší Petržela. Auto zůstalo uprostřed kopce, ve sportovním dorazil na stadion Sellier & Bellot Vlašim pěšky, i když ho zlobí koleno. „Jsem otužilý jako prase,“ hlásí. Víc než sníh ho zkrušila omezení v boji s koronavirem.
„Nepotkávám se s lidmi, kromě toho jsem byl zvyklý jezdit každý víkend na fotbaly, a teď na ně nemůžu,“ lituje.
Býval jste pod obrovským tlakem a v centru pozornosti, jaká je to teď pro vás změna? Nechybí vám humbuk z doby největší slávy?
„Samozřejmě že nechybí. Komu by to taky chybělo, protože především v závěru už to byl blázinec. Ale svým způsobem bych se ještě na chvilku k dospělému fotbalu rád vrátil. Nedávno jsem nad tím uvažoval, měl jsem nabídky ze zahraničí. Přemýšlel jsem nad tím, ale zatím jsem se nerozhodl.“
Jak se ve své nynější roli cítíte?
„Velice dobře. Obrovsky jsem se ve Vlašimi za dva roky srovnal, celkově jsem se uklidnil. Byl jsem zvyklý chodit každé ráno do práce, být v ní celý den a odcházet úplně poslední. Neustále jsem byl mezi lidmi. Teď jsem většinou sám v bytě a až odpoledne s dětmi na hřišti. Dopoledne pro mne bývají strašně dlouhá, to jsem neznal. Pracuji hodně volně. Jsem teď klidný a vyrovnaný. I na fotbal se dívám z nadhledu. Dřív jsem leckdy jednal ve stresu a to nebylo dobré.“
Co obnáší vaše práce?
„Zpočátku jsem pod sebou měl i jako šéftrenér mládeže více mužstev, postupem času jsem si nechal jen desetileté chlapce. Předtím toho bylo strašně moc a prakticky se to nedalo vůbec stíhat. Měl jsem třeba třináctileté děti, což už jsou předpubertální kluci. A když s nimi nejste od prvopočátku, už objevujete strašné nedostatky, které se těžce dohánějí. Proto jsem se rozhodl, že už od nikoho nebudu přebírat mužstvo, které není podle mého gusta. Vzal jsem si ty malinký, s nimiž jsem začal před dvěma lety, teď už je jim deset. A jsou báječní. Mám je všechny strašně rád.“
Býval jste vždy impulzivní trenér, probleskne to i u dětí?
„Ne, vůbec. Právě že jsem v roli takového táty nebo dědy. Dva moji pomocníci z řad rodičů jsou daleko impulzivnější a spíš je musím uklidňovat já. Protože ti kluci... Jsem jako kvočna a oni jsou všichni kolem mě. Skončí zápas a všichni se na mě vrhnou. Vím, že mě mají rádi, a ještě jsem na ně snad nezvýšil hlas. I když rodičům se to nelíbí a někdy se zlobí, že je trochu neztesám.“
Tuší vůbec vaši svěřenci, co všechno máte za sebou?
„Možná vědí víc, než bych chtěl. (směje se) Dostali jsme pozvánku na turnaj v Petrohradu, jeden z největších v Rusku. Ale bohužel jsme neodletěli kvůli financím. Pro některé rodiče to bylo strašně moc peněz. Byla to strašná škoda, pozvánku nám i díky mému jménu zařídil novinář Ivan Židkov. Jinak bychom se tam s Vlašimí v životě nedostali, nejsou tam zvaní ani Sparta se Slavií. Hrají tam přední mužstva Evropy.“
Rozebírají s vámi rodiče vaši bohatou kariéru?
„Když jsem přišel do Vlašimi, strašnou spoustu hodin jsem strávil besedami s panem Jirušem (bývalý šéf klubu, nyní člen vedení), jehož zajímalo všechno, co se v mé kariéře šustlo. Takže jsme řešili všechno možné. A s rodiči taky. Ale já se k tomu nerad vracím, beru to tak, že mě uznávají a jsou rádi, že u těch dětí jsem.“
Vrací se vám díky tomu vzpomínky na první fotbalové kroky?
„Vrací se mi všechno. Každá minuta strávená s dětmi je pro mě obrovsky silný zážitek. Opravdu. Už jen tím, že je znám a vidím, jak jsou někteří na tréninku neustále první... Vždycky se hrozně těším. Ta hodina a půl, kterou s nimi každý den strávím, je prostě bomba.“
I když zvažujete nabídky, bylo by vám líto, kdybyste od nich odešel?
„Určitě by mě to zamrzelo. Už jsem to promýšlel zprava zleva. Ale u mě už taky nejde jen o fotbal. Mám dvě fantastické vlastní děti, s nimiž mám výborný vztah. Nedají na mě dopustit a nenechají mě nikdy padnout. Syn bydlí v Praze, dcera v Zahořanech u Mníšku, takže to mám kousek. Neskutečně miluju vnoučata, mám tři vnuky a jednu vnučku. Dost často je navštěvuju. O to bych nechtěl přijít. To, že mám velice dobrou rodinu, je asi moje největší síla.“
Jste ten typ dědečka, který děti rozmazluje, nebo je naopak přísný?
„Jsem hrozně hodnej dědeček. Úplný protiklad toho, jaký jsem býval. To byl taky důvod, proč jsem se usadil ve Vlašimi. Když spolu můžeme být, tak jsem strašně šťastnej.“
Změnil se vám s narozením vnoučat život?
„Hlavně když se narodil nejstarší Vojta, taky mu bude už deset. Bylo to pro mě něco úžasného. Zázrak, fakt. Chodí na fotbal v Mníšku. Teď se mi pochlubil, že má ve třídě nevěstu, prý druhou nejhezčí ve třídě. Tak mu povídám: Jen druhou nejkrásnější? To je špatný, musíš mít tu první nejhezčí! (směje se) Zážitky s dětmi jsou báječné. Všechny jsou nádherné, i když jiné. Synova manželka je Thajka, takže jsou trošku šmrnclí Asií, mají jinou povahu, mentalitu.“
„Úchylky“ mi pomáhaly odvést pozornost od fotbalu
V minulosti jste ve Vlašimi trénoval přímo áčko. Byl ve hře návrat i do téhle pozice?
„Párkrát se o tom mluvilo. Ale nakonec to vždycky skončilo u dětí. Jsem tady u mládeže jediný trenér s profilicencí, nechtěli, abych odcházel. Přitom jsem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
