I v Anglii o něm s úctou psali: „Velký a opravdový generál fotbalu.“ Právě dnes by Josefu Masopustovi bylo devadesát, zemřel před šesti lety. Ovšem odkaz originálního záložníka je nesmrtelný, vzpomínat se bude v Česku i v cizině. Možná i vy se podepíšete na pietním místě na Julisce a pokloníte se u sochy génia. Jak na jednoho z nejlepších českých fotbalistů všech dob vzpomínáte? Deník Sport vybral sedm jeho nezapomenutelných tváří.
Talent ze Střimic
Ten den bylo pondělí a dá se celkem s jistotou tušit, že devátého února 1931 sudičky do kolébky Josefa Masopusta položily fotbalový míč. Střimice, vesničku kousek od Mostu, v padesátých letech srovnali se zemí kvůli těžbě hnědého uhlí, ale pro kluka z chudé hornické rodiny byla osudová. Narodil se tam a vyrazil odtud do světa. Na zeleném jevišti byl lepší než ostatní, zdobila ho lehkost, železné nervy i vrozená nesobeckost, vždycky hrál pro tým. Když měl divizní Most vyměnit za ligové Teplice, před prvním tréninkem ho sevřela taková tréma, že ani nedošel na stadion. Půvabně to popisuje Ota Pavel v kultovní Dukle mezi mrakodrapy: „Dostal strach a utíkal zpátky na vlak. Před příštím tréninkem už na něho výboři čekali, aby zase neutekl.“ Jeho první ligový gól? Z pětadvaceti metrů poslal míč do šibenice.
Ikona Dukly
Dvě osudové lásky? Manželka Věra a pražské Dejvice. Strávil tam většinu života a v Dukle se definitivně proslavil. Během šestnácti sezon s ní vyhrál osm titulů, armádnímu týmu dával drajv a myšlenku. Součástí taktiky byla i mytická hláška trenéra Jaroslava Vejvody: „Když nevíš, co s míčem, nahraj Pepíkovi.“ Masopust patřil do nejsilnější generace Dukly, ve středové řadě se báječně doplňoval s pracantem Svatoplukem Pluskalem. V šedesátých letech došli do semifinále tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí a čtyřikrát za sebou vyhráli Americký pohár. Bylo symbolické, že se český fotbal s Masopustem po jeho smrti v létě 2015 loučil právě na Julisce, velkolepě přímo uprostřed hřiště. „Je mi sedmasedmdesát, ale takový obřad jsem ještě neviděl,“ žasl Adolf Scherer, Masopustův parťák z reprezentace.
Vicemistr světa
O tom, že fotbal nejvíc chutná po třicítce, by mohli vyprávět Robert Lewandowski, Pavel Horváth i… ano, Josef Masopust. Bylo mu jednatřicet, když na mistrovství světa 1962 v Chile pomohl ke stříbru. Podceňovaná československá výprava bydlela uprostřed lesa v nepohodlných pokojích po šesti až osmi a jako maséra si najala místního borce přezdívaného Pára, přesto šokovala fotbalovou planetu. Masopust je jedním z osmi fotbalistů, kteří ve finále mistrovství světa dokázali vstřelit gól Brazílii. V 15. minutě si naběhl do šestnáctky na chytrou uličku od Tomáše Pospíchala a pravačkou elegantně posunul míč do sítě, byla to jeho nejpamátnější trefa. I když Masopust a spol. velké finále prohráli 1:3, vrátili se domů jako hrdinové a ti, kteří odehráli všech šest zápasů, dostali prémii pět tisíc korun. A to je stát původně chtěl ještě danit…
Pan Zlatý míč
V prosinci jeho životního roku 1962 Masopustovi v bytě na pomezí Dejvic a Bubenče zazvonil telefon. Volal mu František Steiner, sportovní reportér deníku Lidová demokracie: „Pepo, sedíš?“ Takhle se Josef Masopust dozvěděl, že vyhrál Zlatý míč, který se v té době uděloval nejlepším fotbalistům Evropy. Prestižní cena od magazínu France Football se tenkrát nepředávala na nablýskaných ceremoniálech, dostal ji až v březnu následujícího roku na našlapaném Strahově před pohárovou partií Dukly s Benfikou Lisabon. Jeden z prvních gratulantů? Portugalská ikona Eusébio, jeho celoživotní přítel. Po zápase Masopust uložil trofej do tašky se znakem Dukly a tramvají si ji odvezl domů. Čistě pro srovnání: z českých fotbalistů dostal Zlatý míč už jen Pavel Nedvěd za povedený rok 2003.
Vzor gentlemana
Až budete hledat prototyp fotbalového rytíře, nespletete se, když ukážete na Masopusta. Skoro nefauloval a smysl pro fair play ukázal třeba ve druhém zápase stříbrného mistrovství světa proti Brazílii. Když si Pelé pochroumal stehenní sval a podle tehdejších pravidel nesměl střídat, československý lídr zavelel: „Neatakovat!“ Masopust a spol. se kulhající brazilské hvězdě vyhýbali – a když Pelé dostal míč, zakopl ho do autu. Na fotbalového krále tohle gesto hodně zapůsobilo a v Brazílii uznávají Masopusta dodnes. „Byl jako Brazilec. Vypadal, choval se a hrál tak, jako kdyby se narodil u nás. S míčem byl opravdu mimořádný,“ poklonil se Pelé. „To, co udělal v Chile, je historický kousek. Ukázal cit pro férovost i úctu k soupeři.“ Ctihodný sir Stanley Rous, tehdejší šéf světového fotbalu, na banketu po finále dával Masopusta všem za příklad.
Mistr slalomů
A ještě jednou Ota Pavel, jenž o Masopustovi básnil: „Na hřišti měl nejraději chvíli, kdy bariéry pulsovaly vzrušením. Cítil, jak je klidný, vedl míč a radoval se, když si ho mohl stáhnout, pohrát si s nervy tisíců a držet je v napětí.“ Patřil k romantikům, kteří z fotbalu dělali umění. Fanoušky dokázal pobavit třeba mazaným slalomem. V New Yorku udělal komparz z obrany Pelého Santosu a v reprezentačním přáteláku přešel přes čtyři Rakušany i brankáře. Škoda, že svůj kumšt nemohl častěji ukazovat v cizině. Pravidelně zdobil výběry Evropy a světa, ale natrvalo z Dukly odešel až v sedmatřiceti, protože trenér Bohumil Musil potřeboval mazáka do mladé party. Dva roky byl hrajícím trenérem belgického Molenbeeku, kterému pomohl z druhé ligy do první, po návratu domů odmítl Žilinu a vzkázal: „Od zítřka nečaruju.“
Today marks the 90th anniversary of the birth of legendary Josef Masopust.
— Czech Football Team (@ceskarepre_eng) February 9, 2021
The World Cup runner-up with Czechoslovakia and the Ballon d’Or winner in 1962 passed away in 2015 at the age of 84. pic.twitter.com/sXjI8zGn2HSpasitel Zbrojovky
Brno je fotbalové město, ale místní Zbrojovka za víc než sto let existence vyhrála ligu jen jednou. Když ji trénoval… Hádáte správně, Josef Masopust. Během čtyř sezon tým neskončil hůř než čtvrtý, titul se ve městě pod Špilberkem slavil v roce 1978. „Když nám něco nešlo, pan trenér nám to prostě ukázal,“ líčil Karel Jarůšek, jedna z tehdejších brněnských hvězd. Masopust v osmdesátých letech vedl i reprezentaci, s kterou absolvoval dvě neúspěšné kvalifikace, vrátil se do Belgie a zkusil si exotiku v Indonésii. Ještě po šedesátce trénoval třetiligový Děčín. Mimochodem, v devadesátých letech málem kandidoval na předsedu fotbalového svazu proti strahovskému šíbrovi Františku Chvalovskému, ale nakonec si to za podivných okolností rozmyslel. Nevadí, i tak pro český fotbal udělal všechno, co mohl, a ještě víc.
Související články
