Barák a trenéři: Straka umí kabinu, Uhrin se mnou nemluvil. Co Petržela?
Prvního kouče měl Antonín Barák doma, táta patří mezi nejrespektovanější mládežnické trenéry v zemi. Vydrželi spolu až na konec žákovského věku. Od vstupu do dospělého fotbalu nabrala jeho kariéra zběsilé tempo. Z Příbrami se přes Vlašim a Slavii vydal do Itálie a po přestupu z Udine se stal nejdražším hráčem ambiciózního Hellasu Verona. Na většinu svých trenérů nedá dopustit. V obsáhlém textu pro iSport Premium reprezentační záložník vypráví o všech koučích, které během kariéry zažil. Jak vycházel s Vlastimilem Petrželou, František Strakou nebo Dušanem Uhrinem mladším?
Začátky
„Táta mě měl jako hráče prvních 11 let. Vedl mě od čtyř let až do patnácti, kdy nás předával ze starších žáků do dorostu. Jak jsem začal chodit a kopal jsem si, řekli rodiče, ať zkusím fotbal, protože energii a vášeň, kterou jsem do toho dával, mohu uplatnit na hřišti. Taťka hrál fotbal a potom začal trénovat kluky o dva roky starší, což byl ročník 1992. Tam mě začal vodit a s nimi trénovat. S fotbalem to nemělo moc společného, byly to spíš míčové hry, všehochuť, a mě to hrozně bavilo. Pak taťka po roce nebo dvou předal ročník Václavu Černému a vzal si ročník 1994.“
Táta Antonín starší
„Ze začátku jsem dokonce tátovi na hřišti vykal. Bylo to zvláštní, ale viděl jsem to u kamarádů a spoluhráčů. Bral jsem vykání trenérovi jako samozřejmost. Táta se snažil hledat střední cestu, aby to v týmu i vůči mně bylo správně. Myslím, že to zvládal fantasticky. Nestalo se mi, že by za mnou kluci přišli a řekli, že mě táta prosazuje. A já to tak ani necítil. Když už došlo na spornou situaci, vždycky ke mně volil přísnější cestu. Snažil se hledat rovnováhu a nikdy k problému nedošlo.“
Co mi dal fotbalově
„Táta se nás snažil vést po vzoru Ajaxu, který byl pro něj obrovským vzorem a ukázal mu trend, jak trénovat. Akademie Ajaxu je i dnes jednou z nejlepších v Evropě, možná i na světě. Táta se neustále vzdělával a dbal na individuální rozvoj hráčů, hlavně na techniku. Když je hráč malý, jsou právě individuální dovednosti tím nejdůležitějším. Aby hráč rozvíjel kreativitu, cit na balon a základní dovednosti. V tom mi táta strašně moc dal a dodnes z toho těžím, za což jsem hrozně rád. Říká se, že technické dovednosti se hráč učí do nějakých dvanácti, maximálně patnácti let, a potom je už hodně těžké s technikou něco udělat. Základ máte z dětství.“
Přechod k jinému trenérovi
„V dorostu nás přebíral Petr Janota a byla to pro mě výzva. V Příbrami jsme měli čtyři dorosty a náš ročník šel do šestnáctky, do déčka. Pro mě byla strašná motivace se prosadit do ročníku 1993, který byl nad námi a hrál dorosteneckou extraligu. Hrál jsem za déčko, ale bylo to pro mě super a změna trenéra pro mě přišla ve správný čas. Táta byl fantastický trenér, ale náš ročník potřeboval po 11 letech nový impuls, který mi přinesl dobrou zkušenost. Bylo na mně, jak to zvládnu. Trenér Janota hrál ČFL v Milíně, tak měl víc návyků z dospělého fotbalu, například oproti tátovi, který dlouhodobě trénoval mládež. Začala se s ním víc řešit fyzická stránka, pomalu naťukávat taktika a další věci z dospělého fotbalu.“
U Vlastimila Petržely
„Hostování ve Vlašimi byl můj první větší krok do dospělého fotbalu, získal jsem zkušenosti z celé sezony ve 2. lize. Vlastimil Petržela byl velký odborník, náročný trenér, velice specifický, byl svůj, měl ostré názory. Vždycky řekl
