Pulpit o hulvátství i lásce k fotbalu: Trpišovský se u mě naučil trénovat

Na stadionu jsou slyšet jen údery do míče a sem tam „Záda!“ nebo „Faul!“ Jinak ticho. Jenže tu ho rozřízne výrazný hlas a šťavnatá nadávka. Anebo taky při posledním z celkem 28 angažmá v Sokolově, který převzal v zimě a snaží se ho vytáhnout z posledního místa skupiny A v ČFL: „Peška! Peška! Ty to zpracováváš jak Lenin, ty vole! To musím mít jako jojo, ten balon!“ Tu Pulpit praští na zem bundou, jindy po zápase radostí vběhne na hřiště, skočí na brankáře a divoce se raduje. Vyprávějí se historky, jak v šatně odkopl tašku hráče, který na ní měl barvy a logo jiného italského týmu než jeho milovaného Interu. Na hráče umí být takový pes, že už ho prý jednou drželi pod krkem. Spousta z nich ho jednoduše nesnáší.

Teď znalec italského fotbalu a obdivovatel legendárního Zdeňka Zemana sedí v klidu v pizzerii nedaleko sokolovského stadionu a vypráví. V té chvíli se koncentruje na každou větu, působí až trochu komisně, možná škrobeně. Ukazuje jinou tvář – a za celé dvě hodiny z něho nevypadne jediné sprosté slovo. Ta zazní v otázkách...

Víte, co vzbudilo největší ohlas při vašem nástupu do Sokolova?
„Díky jednomu pánovi z Karlových Varů asi někteří řešili ten můj výkřik o zpracování míče jako Lenin. Ale mně to vůbec nevadí. Cílem bylo taky trošičku strhnout pozornost na mou stranu, aby hráči nebyli pod takovým tlakem, protože v Sokolově hrajeme o hodně. A z toho zápasu s plzeňským béčkem jsem měl celkově dobrý dojem. Nastoupili jsme proti pěti hráčům a brankáři z áčka nebo z jeho širšího kádru a předvedli velmi dobrý výkon, dokázali jsme mužstvo na takový zápas takticky připravit a byli více než důstojným soupeřem. Nebýt takové náhodné nebo laciné branky, dokázali jsme bodovat.“

Jak jste na to přirovnání přišel?
„Vůbec se na takové věci nepřipravuju, v ten moment mě to tak prostě napadlo – tak jsem to vykřiknul. Škoda, kdybychom v některé z podobných situací lépe zpracovali balon, třeba jsme mohli v závěru vyrovnat. Chtěli jsme za každou cenu uspět, protože hrajeme takové malé play off a chceme bodovat.“

To chápu, ale jak vás napadl zrovna Lenin?
„Možná jak se teď řeší otázka rusko-ukrajinské války a jak to člověk sleduje každý den v televizních zprávách nebo novinách, tak mě to napadlo. I když vím, že Lenin asi fotbal nehrál...“

Řekl jste, že chcete z hráčů sejmout tlak. Ale to přece nadávkami nejde, to je naopak pod tlak dostáváte, ne? Oni – a nejen oni – to zjevně berou úplně jinak.
„Heleďte, někteří hráči na to přišli. Ti, kteří o tom alespoň trochu přemýšlejí, vědí, proč řvu, z jakého důvodu. Přišla na to většina, jenom pár jedinců to nedovedlo nějakým způsobem v hlavě pobrat a myslí si, že chci hráčům jen tak nadávat. Takhle to ale vůbec není. Vůbec.“

Nejde o pár jedinců, své zážitky s vámi dávají k dobru lidé z celé republiky, kteří vás zažili na předchozích angažmá. Připouštíte si vůbec, že se s nimi naprosto míjíte? Že to vnímají úplně jinak?
„Ano, připouštím. Připouštím, že to někteří lidé můžou brát tak, jako že to ode mě není pomoc, ale urážka.“

Zvlášť když jsou nejtěžší vulgarity dobře slyšet na stadionu i v televizních záznamech. Já to prostě nechápu.
„Možná tam nějaký vulgarity byly, ale myslím, že už k tomu patří. Nebudu pokrytec, nebudu zastírat, že je používám, jenom řeknu jednu věc. Hodně rozhovorů s trenéry, ať už z fotbalu, hokeje, basketu, nebo tenisu, si schovávám do takových šanonů, jak mě to naučil tehdejší sportovní ředitel Olomouce Jirka Kubíček. No a jeden z našich nejslavnějších hokejových trenérů pan Luděk Bukač vyřknul takovou zvláštní, ale pro mě hodně zajímavou myšlenku: Pokud se ve výchově mladých sportovců v České republice nevrátíme k tomu, jak vychovával Jarda Holík své děti Andreu a Bobbyho, a to tak, že někdy musel použít vulgární slovo a možná i tělesný trest, v budoucnu už