Patrik Berger a jeho dnešní život: propadl padelu, loví ryby v divočině a vzpomíná na Liverpool

Zamiloval se do padelu, rychlého, návykového, soutěživého. A kvůli němu po letech kývl na velký rozhovor. Mluví o fotbale, který mu dal všechno. O koleni, jež ho málem stálo kariéru. O Liverpoolu, Premier League, Gerrardovi, Rooneym, ale i o Van Dijkovi, Salahovi nebo Yamalovi. A taky o rybách, koních v tundře a exhibici, kde ho chtěl Gattuso sundat skluzem už v první minutě. Berger zůstal v zápřahu, jen si vybral jiný povrch. Kurt, řeku i prales.

Jak jste se dostal k padelu?
„Měli jsme partičku kamarádů, se kterou jsme jednou týdně hráli tenisovou čtyřhru v Troji. Jenže pozemky tam asi byly až moc lukrativní, klub zrušili a dneska tam, myslím, stojí byty. Najednou jsme neměli kde hrát, tak jsme začali hledat nové místo. Napadl nás sportovní klub Písečná. Všichni bydlíme víceméně poblíž a nechtěli jsme projíždět celou Prahu. Domluvili jsme se a vyrazili tam. A hned při první návštěvě jsme narazili na něco, co jsme do té doby neviděli: tři venkovní kurty, ale ne na tenis. Nevěděli jsme, o co jde, o padelu jsme nikdy neslyšeli. Naštěstí nám tehdy Jakub Lenc o tom sportu něco pověděl. Po chvíli váhání jsme si řekli: Hele, pojďme to zkusit. Šli jsme na kurt. A na ten tenisový už jsme se nevrátili. U padelu jsme zůstali. Dva, tři roky to budou.

V čem je kouzlo padelu, že jste vyměnil velkou raketu za menší a pomalu zapomněl, co je to tenis?
„Prostě mě to začalo bavit víc. Aby si člověk opravdu dobře zahrál tenis, musí to umět. U padelu jsme to zpočátku taky neuměli, ale hra běží dál. Míč se může odrazit od zdi, je tam spousta prvků, které v tenisu nejsou. Přišlo mi, že ten sport je jednodušší, přístupnější. Bavilo nás to víc, víc jsme se zpotili, víc si zahráli. V tenisu, ať už hrajete dvouhru nebo čtyřhru, potřebujete určitou úroveň, abyste si vůbec dobře vyměnili míče. U padelu jsme ten pocit ze hry měli hned. No… aspoň jsme si to tehdy mysleli.“

Teď už si to asi úplně nemyslíte – podle toho, co říkáte?
„Ne, to mě vyléčilo poměrně rychle. Člověk totiž časem zjistí, že ideální je, když jsou na kurtu čtyři hráči na podobném stupni. Ať už začátečníci, pokročilí nebo zkušení. Když je úroveň vyrovnaná, hra má smysl a opravdu si zahrajete. Já jsem pak začal chodit na hodiny ke Kubovi a tam jsem teprve pochopil, jak se padel správně hraje, jak se u něj máte pohybovat, jaká je technika. A najednou zjistíte, že to vlastně vůbec není jednoduché. Je to náročné. Fyzicky hodně náročné.“

Jak dlouho vám trvalo zvyknout si na to, že i když kolem vás proletí míček, pořád se hraje? Což v tenise rozhodně není.
„To je pravda. Hlavně pro lidi, kteří hráli tenis na vyšší úrovni, to bývá větší problém. Jsou zvyklí, že když míč projde, je po výměně, bod. Trvá jim, než si na to zvyknou. Já jsem tenis hrál spíš průměrně, takže jsem to měl jednodušší. Ale i tak je podle mě dobré vzít si na začátek trenéra. Ukáže vám, jak se na kurtu správně otáčet, jak předcházet různým situacím. Když se chcete zlepšit, bez kouče to nejde.“

I pro diváka je to nezvyk.
„Na začátku jsem si říkal: to je krásný, to si hezky zahraju. Jenže jak člověk začne chodit na tréninky a chce se zlepšovat, narazí na lepší hráče a hra se rychle posune. Je techničtější, náročnější. A já to mám tak, že když už se do nějakého sportu pustím, chci se v něm posouvat. Takže chodím ke Kubovi, v průměru jednou týdně, a k tomu občas hraju zápasy.“

Na špičce je to strhující show: extrémně rychlé výměny, skluzy, skoky přes mantinely, údery zády i míče zpoza kurtu. Akrobatický tanec v kleci.
„No, výběhy z kurtu… to není náš případ. Na to se díváte u těch nejlepších, ale to s námi nemá nic společného. Abyste to uměl vyhodit z kurtu a vrátit se s tím zpátky, musíte být úplně jinde. To je jiný level, oni hrajou jiný sport. Já to vidím i u golfu, který hraju hodně. Můžete být nejlepší amatér v republice, ale proti profíkům je to pořád úplně jiný sport.“

Umíte to nějak přirovnat? Když ti nejlepší hrají padel na úrovni první ligy, co hrajete vy?