Brückner: V první linii končím!

Říká se, že spíš dostanete rozhovor od papeže než od Karla Brücknera, deníku Sport se to však podařilo. „Slíbil jsem vám ho přece, když jsem šel do Rakouska. Sice to chvilku trvalo, ale svůj slib plním,“ usmívá se Karel Brückner, když v hotelu Pyramida v Praze na Břevnově usedá v kavárně ke svému capuccinu. „Po tom brutálním závěru zápasu s Tureckem jsem skončit nedokázal. Vzal jsem ještě to Rakousko. Ale druhý pokus skončit už mi vyjde,“ říká šedovlasý stratég, na jehož nejlepší dílo, český tým na EURO 2004, fotbalový svět jen tak nezapomene.

Nedávno se uzavřela rakouská kapitola vaší kariéry. Přinesla vám zklamání?
„Zklamání? Ale takhle přece nemůžete fotbal hodnotit. Strčit to do nějaké škatulky jen podle toho, jestli se vám zrovna něco povede, nebo nepovede. To ne, fotbal je komplexní záležitost. Porážky i úspěchy. A i to Rakousko do komplexu celé té mé kariéry zapadá. Máte přece různé formy úspěchů i porážek. A ono to pak celé nějak splyne do těch sedmatřiceti let života v té první linii, v pozici hlavního trenéra…“

Věnujme se teď, prosím, detailněji tomu rakouskému fragmentu. Jak jej hodnotíte?
„I tady se potvrdilo, že úspěch dělí od neúspěchu jen malinký kousek. Zápas proti Itálii výborný, proti Francii výborný, proti Litvě vyrovnaný – prostě o tom, kdo dá gól. Faery? Průšvih. Vyhrát tam, měl bych šest bodů. A víte, co je pro Rakušany šest bodů? Jejich klasický standard. Srbsko už nepočítám, to byl nejhorší zápas v mojí kariéře…“

Ale hlavní problém asi nastal na Faerských ostrovech, odkud si Rakousko odvezlo jen bod, že?
„Neuznali nám tam dva regulérní góly, neproměnili jsme velké množství šancí. Tím se nevymlouvám, jenom vysvětluju. V Litvě se mohlo remizovat a při stejné práci jsme mohli mít šest sedm bodů místo čtyř. Čtyři jsou málo, ale mezi těmi čtyřmi a sedmi byl jen malinký kousek.“

Jenže vy jste v Rakousku neměl problémy jen kvůli výsledkům…
„Je tam trochu jiné prostředí. A pro mě to bylo těžké. Já jsem byl fixovaný na věci z českého fotbalu, vždyť jsem jeho součástí od svých šesti let. Jako hráč, jako trenér… Dostal jsem ideální možnost trénovat dvě jedenadvacítky, zároveň být čtyři roky s Jozefem (Chovancem) u áčka a pak to mužstvo sám převzít. Vzít si ty připravené kluky z jedenadvacítek a propojit je s parádní pěticí Koller, Nedvěd, Poborský, Galásek, Šmicer. No tak to je potom stavění mužstva! Takovou možnost měl málokterý trenér na světě. Kdežto v Rakousku to bylo lichá, sudá. Červená, bílá. Vyjde, nevyjde. Nevyšel zápas na Faerech a bylo to.“

Neměl jste pocit, že od vás Rakušané čekají zázraky?
„Ale vždyť já jsem jim tam pořád opakoval, že žádn,wunderzauber‘ (zázračný čaroděj – pozn. aut.) nejsem. A hráčům zejména. Ať zapomenou, že by se ve fotbale mohly dít nějaké zázraky. To bylo po Francii... Já si to říkal hned, že Litva bude horší než lechtiví Francouzi. A byla.“

Jenže ono se zase těm Rakušanům nesmíte tak divit, že jste na ně působil jako kouzelný dědeček. Oni byli zvyklí porážet leda Lichtenštejnsko a najednou přišel Brückner, který skoro skolil Itálii a pak do kvalifikace odstartoval výhrou nad Francií!
„Řeknu to takhle: když mě Rakušané oslovili, neměl jsem za prvé moc času na rozmyšlenou. A za druhé jsem měl pořád ještě v hlavě tu 88. minutu toho našeho zápasu s Tureckem na EURO. To jsem se probudil a říkal si: To nemůže být pravda, to musí ještě nějak pokračovat. Byl jsem plný energie a elánu, ale z toho turnaje jsme vypadli – a já přitom věděl, že by to tam naskočilo, že bychom se rozjeli! Ti Rakušané vypadali na turnaji celkem dobře a taky jsem si při pohledu na ten jejich program říkal: Důchod, nebo Itálie a Francie? No přece Itálie a Francie! A byl jsem pak takovej malej kousek od toho, abych v průběhu čtrnácti dní vyhrál nad oběma finalisty posledního mistrovství světa! Francii jsme porazili a s Itálií to bylo holé neštěstí, že jsme si tam vstřelili v poslední vteřině druhý vlastní gól.“

KAREL BRÜCKNER

Narozen: 13. 11. 1939 Stav: ženatý – manželka Irena – dcery Eva a Dita Fotbalová profese: trenér Hráčská kariéra: MŽ Olomouc (1946–64), Baník Ostrava (1964–65), MŽ Olomouc (1965–73) Největší úspěch: hráč II. ligy Trenérská kariéra: MŽ Olomouc (1973–79), Železárny Prostějov (1979–81), Zbrojovka Brno (1981–83), Sigma Olomouc (1983–87), ČSSR „21“ (1987–88), ZVL Žilina (1988–89), TJ Vítkovice (1989–90), Sigma Olomouc (1990–93), Petra Drnovice (1993–94), Inter Bratislava (1994–95), Sigma Olomouc (1995–97), Česko „21“ (1997–2001), Česko A (2001–2008), Rakousko (2008–2009) Největší úspěchy – s reprezentačním A-týmem: účast v semifinále EURO 2004, premiérová účast Česka na MS 2006, s českou „21“: podíl na titulu mistrů Evropy – 2002, 2. místo na ME – 2000, postup na olympijský turnaj v Sydney – 2000, s Olomoucí: pětkrát účast v Poháru UEFA a v něm dvakrát postup do čtvrtfinále, 2. místo v lize – 1996, postup do I. ligy – 1984, s Interem: 2. místo ve slovenské lize – 1995, start v PVP – 1994–95, ankety: Trenér roku – 1985, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2007

Neocitli se ale Rakušané po těchto výsledcích trochu mimo realitu?
„Já nevím, kde lítali. Já jsem byl pořád oběma nohama na zemi a věděl jsem, že třeba Francii můžeme porazit v jednom z deseti zápasů. Ne stále. Ale bylo to tam všechno hodně optimistické, myslím lidi, se kterými jsem se potkával mimo hnutí. Samotné hnutí mě přijalo dost chladně. Ale tím nemyslím vedení rakouského svazu, to byli samí korektní pánové, vztahy s nimi byly bez problémů.“

Jenže ve vedení ÖFB pak došlo k personálním změnám a u nových šéfů už jste se evidentně takové důvěře netěšil. Mám pravdu?
„V tom, že se tam vyměnili lidé, problém nebyl. Potíž byla v tom, že jsem nevyhrál na Faerských ostrovech.“

Mluvili jsme o tom, že jste v Rakousku neměl šanci připravovat si kádr dlouhodobě, tak jako doma. Dá se ale srovnat kvalita hráčského materiálu v obou zemích?
„V Česku jsem si ty kluky dával několik let dohromady jak po stránce sportovní, tak po linii vztahů, mentality, charakterů. To bylo připravené na sto padesát procent. V Rakousku jsem dostal DVD z jejich deseti posledních zápasů, byla to úmorná práce, na všechno bylo málo času. Dneska už bych byl zase dál, pokročil bych, ale nešlo to... A co se týče srovnání hráčů: byli tam zvyklí na jednoduchý trénink, na kterém se příjemně unavili. Taktická stránka byla slabší. Fotbalisty má Rakousko dobré, ale chybí mu top hráči. Výjimeční fotbalisté, kteří mají dokonalá řešení výjimečných situací na hřišti. A to v obrovské, přímo hraniční rychlosti. Právě to dneska ve velkém fotbale rozhoduje. Mimochodem – je to ale pomalu i problém Česka, výjimeční hráči se začínají vytrácet. Hlavně uprostřed hřiště, tam jsme teď bez Tomáše Rosického také museli improvizovat.“

Vyčítáte si zpětně v souvislosti s rakouským angažmá nějakou chybu?
„Ta chyba byla jednoznačná: nevyhrát na Faerských ostrovech, protože to mělo další dopad na psychiku hráčů, ocitli se v depresi. Nebyli tak mentálně silní jako naši chlapci, ti toho vydrželi dost, když dostali ránu, dokázali se otřepat, ale tam... A důsledkem toho, o čem mluvím, bylo Srbsko, náš výkon byl naprosto tristní. Ale to, že se nevyhrálo na Faerech, to je moje věc, já jsem za to byl zodpovědný, já měl povinnost tam vyhrát.“

Po totálně nevydařeném zápase proti Srbsku napsal list Die Presse, že vám hráči nerozumí. Předpokládám, že to bylo míněno tak, že nechápou vaši filozofii. Ale nemohl nastat i nějaký jazykový problém, není možné, že se vám třeba něco v němčině nepodařilo vysvětlit do detailu?
„Jestli si někdo s někým nerozuměl, tak to byli hráči mezi sebou. Proti tomu Srbsku dělali v obraně takové triviální chyby, že by jim za ně vynadali i v okresním přeboru starších žáků. Nejzákladnější věci v řešení situací v obranné čtverce musí přece zvládnout i bez jakékoli taktické přípravy nebo koučinku. Ty základy musí správně odehrát všichni, i kdybych si na to vzal hráče tady z Břevnova, z Modřan nebo z Vyšehradu. A jestli někdo tvrdí, že něčemu nerozuměl, tak to je takové alibi. To se vždycky najde takové vysvětlení, nad kterým se nemusí moc přemýšlet... Nicméně tohle berte jako moje stanovisko k Srbsku. Nemohu totiž vyloučit, že v některých jiných případech občas k nepochopení mojí filozofie u hráčů dojít mohlo.“

Přesto se zeptám ještě jednou. Často neříkáte věci přímo, ale splétáte různé jinotaje, občas hovoříte v hádankách. Nemohlo tady při překladu občas dojít k nepochopení?
„Ale takhle, jak to popisujete, se bavím jen s novináři. Na hráče rozhodně nechodím s žádnými bonmoty. A kdyby přeci jen něčemu nerozuměli, byl tam pan Kocian. Kdyby tam bylo něco těžkého k vyjádření, tak by mě doplňoval. Ale podstata byla v tomhle: ty jsi povoláním obránce,in Vierkette‘, ve čtyřčlenné obranné formaci v zónovém stylu defenzivy. Tak jaképak vysvětlování?“

Říkal jste, že vás rakouské fotbalové hnutí přijalo chladně...
„No, to jsem cítil od začátku. Já jsem takový uzavřenější. Ale v téhle branži nemůžete být nějakej takovej, musíte být svůj, no. Svérázný.“

Musíte?
„To se jinak neprosadíte!“

Ale tady to vypadá, že vám vaše chování, které bylo hodně mimo rakouský standard, zlomilo vaz. V Česku vám fakt, že jste se nechoval jako veřejná osoba, navzdory občasné kritice médií procházel, v Rakousku se s tím podle všeho nesmířili. Je to tak?
„Ne, tak to nebylo. Mně zlomil vaz můj vaz. Jako páteř. Už v prosinci jsem měl obrovské problémy, už v prosinci jsem naznačoval, že je konec. Už to absolutně nebylo na to, abych vykonával takhle náročnou práci. Signalizoval jsem ty potíže a ještě jsme se domluvili na začátek jarní sezony. V tomhle byl problém. A pak ještě ve dvou dalších věcech. Ale v tom, jestli jsem mluvil do novin, nebo ne, v tom to nebylo.“

Zmínil jste další dva důvody vašeho odchodu z Rakouska. O co šlo?
„Tak vedle zdravotních potíží to byly ty ztracené body, o tom jsem už mluvil. A také to, že oni chtěli mít národního trenéra napořád tam u nich. A to já jsem nemohl, přestěhovat se v sedmdesáti letech! Bylo to na dojíždění, bylo to namáhavé – pro mě zvlášť. A jim se to nelíbilo. Ale já jsem to přece praktikoval jako Jürgen Klinsmann, který dělal Německo z Floridy! (směje se) Nicméně jsem tenhle jejich požadavek uznal, to jsem řekl novinářům už někdy v listopadu. A byl jsem tedy konstruktivní v tom smyslu, že jsem na tu kritiku zareagoval pozitivně a odstoupil jsem. I když třeba v říjnu jsem tam byl dvacet dní ze třiceti, ale pořád to nebylo... Pořád ne tak, jak chtěli oni. A pak jsem měl vlastně ještě jeden důvod k odstoupení.“

A sice?
„Správné by bylo, aby ta práce reprezentačního trenéra byla dlouhodobá. Abyste do toho prostředí mohl proniknout, potřeboval byste čtyři pět roků. Optimální byl ten model z Česka, o kterém už jsem mluvil: byl jsem u dvou cyklů jedenadvacítek, zároveň jako asistent u áčka a až pak jsem to převzal. Něco takového by mi v Rakousku už jaksi z věkových a časových důvodů nevyšlo... Já jsem jim to řekl přímo a požádal jsem o uvolnění z funkce.“

Nový šéf rakouské asociace Windtner vyhlásil, že s vámi svaz rozvázal spolupráci v pondělí 2. března. A vzápětí se objevilo vaše vyjádření, že jste se na abdikaci domluvil s Rakušany na základě vaší žádosti už 23. února. Proč ten rozpor?
„Já jsem to moc nesledoval. Abdikoval jsem 23. února a mám od rakouského svazu,bestätigung‘, potvrzení, že naše spolupráce končí 28. únorem. Možná tam ještě musely proběhnout nějaké procedury, třeba to ještě schvaloval nějaký orgán, to nevím přesně.“

Položím vám hypotetickou otázku: Udělal byste stejný abdikační krok, kdyby vás nesužovaly ony zdravotní problémy?
„Já myslím, že bych asi ještě jel na zápas s Rumunskem. Ale ty ostatní body by platily. Čili to se nemůže takhle plánovat, to není ve vaší moci, to je ze dne na den.“

Jeden z vašich asistentů Ján Kocian se po vašem odstoupení vyjádřil tak, že z vás v souvislosti s vašimi zdravotními potížemi vyprchala síla, že jste byl vyšťavený. Souhlasíte s jeho slovy?
„Bylo to tak. To byl život, no... Způsobovalo to problémy. Nesmíte to podchladit nebo zpotit, je spousta věcí, které té bolavé páteři dělaly zle... Pořád jen samé infuze, prášky... Zdraví a věk se už ukázaly jako handicap. Už prostě v žádném případě nemůžu fungovat jako hlavní trenér. V první linii už nikdy.“

Už jste se z toho všeho psychicky oklepal? Teď když spolu sedíme, vypadáte velmi vyrovnaně.
„To se učíte celý život: reagovat na úspěchy i neúspěchy. Já jsem se na to připravoval celou kariéru a prostě se s tím po psychické stránce vypořádat umím. Vracím se teď do svého známého prostředí, které mi tam trošku chybělo. Jak už jsem říkal, první linii definitivně opouštím, ale třeba v nějakém čtvrtém zákopě bych se ještě objevit mohl. Už žádný „tým-šéf“, spíš takový servis. Už mě v tom smyslu oslovil pan Zalabák, který má na svazu na starosti vzdělávání trenérů. Že by byl rád, kdybych jim tam přednášel. Tak proč ne, to mě bude bavit.“

Ale to vás přece nikdy nebavilo, ne?
„No tak teď už mě to bude muset bavit.“ (směje se)

Takže první linii jste už opravdu definitivně odpískal?
„Na první pokus mi to ukončení nevyšlo, protože ono to není jednoduché – odejít z fotbalu... První pokus nevyšel, protože jsem ještě vzal to Rakousko. Ale druhý pokus už mi vyjde.“

Lidé, kteří vás dobře znají, říkali, že jste nechtěl končit tím nepovedeným mačem proti Turecku. Bylo to tak?
„To je taky pravda. Já jsem tenhle zápas chtěl něčím překrýt. Protože konec toho zápasu byl brutální... Hrozně brutální. Takže chtěl jsem ho překrýt, aby mě pořád nestrašil. A tak jsem to překryl těmi Faerskými ostrovy, no...“

Chtěl byste mít možnost stopnout čas a vrátit se znovu do toho zápasu s Turky, abyste ho nějak zachránil?
„Ne, to ne. Fotbal není pohádka, je nevyzpytatelný. Musíte ho brát se vším všudy. A je zvláštní, že když se mi v hlavě něco z té kariéry vybaví, tak většinou tyhle negativní záležitosti. Do té mysli jsou vryty tak nějak silněji než ty příjemné. Ale stejně všechny ty vjemy splynou do toho celkového obrazu sedmatřiceti let bez pauzy v pozici hlavního kouče...“

Už jste se opravdu vnitřně smířil s vlastním rozhodnutím, že tím hlavním koučem už nikdy nebudete?
(široký úsměv) „Ano. A smířil jsem se s fotbalovým bohem!“

Takže jakou teď před sebou máte vizi? Zmínil jste přednášky, co dál?
„Tak tady já budu opatrný... V téhle branži není moc dobré dělat nějaké prognózy, úvahy, prozrazovat záměry a plány. Já nevím, no... Ale jak už jsem naznačil: určitě ne první linie. Ani o tom, že bych u fotbalu ještě něco dělal, dosud rozhodnutý nejsem. A jestli ano, tak tady ten servis v podobě nějakých školení, třeba i pro trenéry mládeže a tak.“

Místopředseda svazu Vacek mluvil o tom, že s vámi jednal o vytvoření trenérské rady, které byste předsedal. Jak vnímáte tenhle projekt vy?
„Odborné diskuse mě baví. Vaši novinářští kolegové mi měli kolikrát za zlé, že jsem z toho v rozhovorech s nimi vždycky uhnul, ale musím říct, že jsem je s prominutím nevnímal jako partnery na tato vysoce odborná témata. Ale diskuse třeba s panem Beránkem jsem miloval. Klidně šest nebo osm hodin v kuse jsme diskutovali, třeba i s trenéry z jiných sportů a přišli jsme na věci, které jsme pak druhý den dali do tréninku. Hrozně nás to obohacovalo. Takže něco takového na bázi odborné diskuse, proč ne.“

Když to zjednoduším: mohla by ta trenérská rada fungovat jako poradní orgán reprezentačního trenéra?
„A to zase ne. To já už vím, kam míříte, to ne, to je skončeno. Řeknu to takhle: na mě se za ta léta obracely s žádostí o konzultaci desítky funkcionářů či trenérů. A normálně jsme se o těch věcech vždycky bavili, já na to nepotřebuju žádnou firmu. Ale kdyby mělo jít o něco oficiálnějšího, tak bych to asi směřoval ke spolupráci s technickým úsekem svazu a k těm přednáškám pro trenéry. Já jsem je upozorňoval, že spoustu věcí dělám jinak, než jak se píše v těch jejich lejstrech. Ale říkali mi, že prý to nevadí.“ (usmívá se)

Tak jinak: Co když vám zavolá reprezentační kouč Petr Rada a požádá vás o spolupráci?
„Ne, to už nejde.“

Když se nedařilo v kvalifikaci o MS 1994, povolali tehdy ještě na její závěr na lavičku Václava Ježka, kterému už tehdy také bylo 70 let. Nechci přivolávat neúspěchy Radova týmu, ale hypoteticky: je možné, že byste se k českému výběru ještě mohl v těžké chvíli vrátit?
„Ne.“

Od chvíle, kdy jste vystoupil z rakouských služeb, už nějaký čas uplynul. Přiletěly už za tu dobu k vašim uším nějaké nabídky?
„Ne. Víte, první pokus skončit mi nevyšel, druhý už vyjít musí. Já jsem se tehdy inspiroval Kunderou, konkrétně tou pasáží (v Nesnesitelné lehkosti bytí – pozn. red.), kdy se Tomáš rozhoduje, že nechá chirurgie, jde mýt okna – a má pak úplně čistou hlavu. A mě to inspirovalo včetně toho bonmotu. Jenže ta čistá hlava se nedostavila. Čekal jsem čtrnáct dní a nic. Tak jsem vzal to Rakousko. Tak to bylo.“

A počítáte s tím, že se vám hlava vyčistí?
„Asi ne. To, co jste za těch sedmatřicet let prožil, to odtamtud nedostanete. Ten mozek je fotbalem okupovanej, aniž chcete, tak to tam máte.“

Neuvažujete o tom, že byste se ještě realizoval v nějakém jiném oboru než ve fotbale? Třeba liberecký trenér Škorpil působí úspěšně v komunální politice. Co vy na to?
„Pane redaktore, vy jste jistě přeslechl datum mého narození! Ne, to opravdu ne. Tento týden se stávám regulérním důchodcem České republiky, budu mít slevu na dráhu a na tramvaj. Na to, abych se teď začal realizovat v nějakém jiném oboru, na to už mi po tolika letech působení ve fotbalu energie nezbyla.“

Takže jaký si plánujete program? Budete poslouchat klasickou hudbu, chytat ryby, pěstovat rajčata?
„Klasickou muzikou jsem se teď zásobil, to ano. Pak tam bude rodina, té dlužím ohromně moc, tam je hodně práce. No a jestli mi vyjde čas na ty ryby...“

Kdy jste byl naposledy na rybách?
„Nikdy.“

A máte prut?
„Ne. Ale viděl jsem, jak se to dělá. Kdysi.“

A máte nějakého kamaráda, který vás na ty ryby láká?
„Ne (usmívá se), ale mě nic jiného nenapadlo.“

Takže láká vás opravdu vyrazit na ryby?
„Ne. Ale vždyť jsem vám musel nějak odpovědět, ne?“

Ale hlavní problém asi nastal na Farských ostrovech, odkud si Rakousko odvezlo jen bod, že?
„Neuznali nám tam dva regulérní góly, neproměnili jsme velké množství šancí. Tím se nevymlouvám, jenom vysvětluju. V Litvě se mohlo remizovat a při stejné práci jsme mohli mít šest sedm bodů místo čtyř. Čtyři jsou málo, ale mezi těmi čtyřmi a sedmi byl jen malinký kousek.“

Jenže vy jste v Rakousku neměl problémy jen kvůli výsledkům…
„Je tam trochu jiné prostředí. A pro mě to bylo těžké. Já jsem byl fixovaný na věci z českého fotbalu, vždyť jsem jeho součástí od svých šesti let. Jako hráč, jako trenér… Dostal jsem ideální možnost trénovat dvě jedenadvacítky, zároveň být čtyři roky s Jozefem (Chovancem) u áčka a pak to mužstvo sám převzít. Vzít si ty připravené kluky z jedenadvacítek a propojit je s parádní pěticí Koller, Nedvěd, Poborský, Galásek, Šmicer. No tak to je potom stavění mužstva! Takovou možnost měl málokterý trenér na světě. Kdežto v Rakousku to bylo lichá, sudá. Červená, bílá. Vyjde, nevyjde. Nevyšel zápas na Faerech a bylo to.“

	Ve čtvrtečním deníku Sport najdete:
	» druhou část rozhovoru s Karlem Brücknerem o čem mluví? » o Rosického návratu » o výjimečnosti Pavla Nedvěda »o válce v českém fotbale » o důsledcích nepostupu na MS