Jméno Lička patří k Baníku už tři desetiletí. V sedmdesátých letech hájil jeho barvy útočník Verner, jenž se později na Bazaly vrátil v roli trenéra. V Ostravě vyrostl i Ličkův starší syn Marcel a teď tam znovu válí mladší Mario – pod dozorem svého otce.
Verner Lička totiž Mariovi coby generální manažer klubu nyní šéfuje. Ovšem k rozhovoru se záložníkem se nejprve zdráhal přisednout. „Už nějakých patnáct let se držím zásady, že o svých synech do novin nemluvím,“ vysvětluje.
Proč?
Verner: „Zjistil jsem, že se to vyplácí. Mně i klukům. Člověk během své kariéry zjistí, co může dělat a co by dělat neměl. Tohle patří k mým zásadám, které jsem si časem utvořil.“
Mario: „Já jsem rád, že o mně táta do novin nemluví. Nechtěl bych otevřít noviny a číst tam, že Verner Lička říká, že Mario patří do reprezentace. Nikdy v životě. To mi přece může jenom přitížit. Lidi by to od něj jako od mého táty nevzali.“
To mluvíte z vlastní zkušenosti?
Mario: „To taky, ale je to i logické. Cokoliv by táta o mně řekl, vždycky by to bylo špatně. Vždycky si v tom lidi najdou to, že je to můj táta. Ať o mně mluví v dobrém, nebo ve zlém. A to mám na mysli spíše jen situace, kdy o mně mluví s někým soukromě. O novinách raději vůbec nemluvím. Jsem rád, že to táta nedělá.“
Jak vlastně tátu na Bazalech oslovujete?
Mario: „Normálně, říkám mu taťko.“
Už několikrát jsem vás ale slyšel mluvit o něm jako o Vernerovi...
Verner (pobaveně): „Opravdu?“ (pohledem se obrací na syna)
Mario (kvapně): „Ne ne, to jen někdy, když o tobě mluvím s někým jiným.“
Verner: „Ono by na tom stejně nic nebylo. Víte jak mi někdy říká? Erni. Potkáme se a on řekne, Ahoj Erni, jak se máš? Aspoň vidím, že má dobrou náladu. Na Bazalech ale nemá moc možností mě oslovit, my se tady moc nepotkáváme. Moje funkce a náš systém v klubu skoro vylučují, abychom přišli do častějšího kontaktu.“
Opravdu? Jste přece generální manažer, který do klubu Maria po jeho zahraničním angažmá přivedl, jednal s ním o podmínkách...
Verner: „Mariův příchod do Baníku byl nápadem majitele Tomáše Petery. A náš tehdejší trenér Karel Večeřa za mnou přišel a ptal se mě, jestli by mi nevadilo, že by do Baníku Mario přišel. Protože jsem jeho otec. A já mu odpověděl, že nevadilo. Více jsem v Mariově návratu na Bazaly neangažoval.“
Mario: „Táta by nikdy nepřišel do Baníku s návrhem, aby mě klub angažoval. Nikdy, to jsem si jistý.“
Ani podmínky smlouvy jste s ním nedojednával?
Verner: „Ne. I tohle byla starost pana Petery.“
A vy jste na tátu netlačil, aby se u pana Petery přimluvil za lepší platové podmínky?
Mario: „Jako že bych řekl: Erni, popros pana Peteru, ať mi dá lepší smlouvu?“ (směje se)
Verner: „To nikdy neudělal ani náznakem.“
Hádáte se někdy?
Verner: „Nikdy.“
Mario Lička s otcem. • Foto Sport
Někdy jste se přece pohádat museli...
Mario: „Za pětky ve škole, to mě zliskal.“
Verner: „Ne ne ne...“ (rozpačitě)
Mario: „Ale ano!“ (směje se)
Verner: „Kdeže, nic takového. Jeho bráchu Marcela jsem třikrát v životě zbil, ale Maria ani jednou!“
Mario: „To je pravda, nezliskal mě. Ale pěkně se mnou zatřepal! Tehdy jsem dostal tři pětky ve třech dnech a taťkovi jsem to neřekl. Dostal jsem první, přišel jsem domů, on se ptal, co bylo ve škole, a já na to, že dobrý. Druhý den mě ta stejná učitelka vyvolala znovu, to jsem vůbec nečekal. A byla z toho druhá pětka. A třetí den zase. Ona mě neměla ráda, zasedla si na mě a vyvolala mě potřetí. Byla z toho třetí pětka a doma nevěděli o jediné. Až pak řekl taťka, ať mu přinesu žákovskou a bylo to. Našel tam všechny ty tři koule, rozzlobil se, chytil mě pod krkem a cloumal se mnou, jaktože mám tři pětky a nic jsem neřekl.“
Verner: „To sis ale zasloužil!“
Dnes už s vámi táta necloumá?
Verner (skáče do řeči): „Nemělo by to cenu. Mario má na hodně věcí svůj názor a ten jenom proto, že já mu říkám něco jiného, nezmění.“
Mario: „Stane se nám, že máme na něco jiný názor, než ten druhý. Ale nehádáme se. Řekneme si to a respektujeme, že si ten druhý myslí něco jiného.“
Takže už synovy kroky pod kontrolou nemáte?
Verner: „Nemám. Kdybych mu dnes řekl, přestup do West Hamu, je to pro tebe dobré, tak pokud by sám nechtěl, nepřestoupil by.“
Když byly vztahy mezi kabinou a vedením v minulé sezoně napjaté, museli přece hráči na vedení nadávat. To vás nikdy vnitřně nezamrzelo, že se vlastně nadává i na vašeho tátu?
Mario: „Když nějaký ten problém nastal, že jsme nedostávali, co jsme měli, měl jsem na to svůj názor. Táta je tady sportovní ředitel a nemá s financemi nic společného. Kdyby držel klubovou kasu a neplatil by, byl bych na něj naštvaný. Ale tak to nebylo.“
To je váš pohled na věc. Ovšem hráči ho mohou vnímat jako člena vedení a nerozlišovat...
Mario: „Nedošlo k situaci, že bych se s nějakým spoluhráčem hádal a hájil vedení, konkrétně tátu. Když si myslíš, že je Verner špatný, mysli si to, já ti to vyvracet nebudu, ale pokud máš problém s Vernerem, nemusíš ho mít se mnou. Tak jsem to vždycky řešil. Mě mrzelo, že jsme promrhali pět měsíců života, měli jsme to v hlavě a hráli špatně. Přítomnost táty v tom nehrála roli.“
Dovedete si představit, že byste třeba v obdobné situaci stál na tátově straně, tedy na straně vedení a tím pádem proti kabině?
Mario: „Jednou jsem hráč, takže člen kabiny. A vždycky budu stát na její straně, i když je taťka členem vedení. Kdyby nastal problém, za který by třeba mohl i on, nikdy nebudu říkat, že za to nemůže jenom proto, že je to můj otec. Stejně tak ani on nikdy nebude tvrdit, že hraju dobře, jen proto, že jsem jeho syn.“
Dokážete jako Mariův otec objektivně posoudit jeho výkony? Jste například schopen v současné době uvěřit tomu, že jeho forma je vynikající?
Mario: „Myslíte, jestli se na mě nedívá růžovými brýlemi?“
Přesně tak.
Verner: „Pravda je, že úplně objektivně to otec u syna schopen posoudit není. To asi nejde. Během svého života jsem pochopil, že otcovské pouto je u chlapa tím nejsilnějším, co cítí. A to vám brání být úplně objektivní. Ale naslouchám ostatním, fanouškům i odborníkům. I tisku. A to mi samozřejmě pomáhá posoudit, jak je Mario dobrý, nebo špatný.“
Vytýkáte synovi nějaké fotbalové nedostatky?
Verner: „Absolutně ne. Nemůžu říct, že bychom se spolu o fotbale nebavili. To samozřejmě nejde. Ale když už to děláme, bereme to spíš z toho obyčejného lidského pohledu na věc.“
O Baníku se nebavíte?
Verner: „Abychom spolu rozebírali to, jak má v Baníku hrát, to ne. To není absolutně mou věcí, na to má trenéra. Když za mnou tehdy Karel Večeřa přišel, jestli nejsem proti Mariovu návratu do Baníku, řekl jsem mu, že to je zcela na Karlově rozhodnutí, jestli ho chce, nebo nechce. On mi na to řekl, že je to přece můj syn. A já mu odpověděl: Omyl, teď to bude tvůj syn. A stejně to platí i teď, kdy Baník trénuje pan Koubek.“
Jak často se vídáte mimo Bazaly?
Mario: „Občas se navštívíme. Přijdeme třeba na oběd. Žijeme teď blízko sebe, takže se vídáme.“
Verner: „No, pokud si na mě Mario udělá čas, víte? To se taky neděje pořád. Třeba teď docela nedávno jsem dostal chuť zajít si na hokej na Vítkovice. Hrály zrovna s Třincem, říkal jsem si, to bude dobrý zápas. Volám Mariovi, ať jde se mnou. Vůbec se však se mnou nebavil. Máme jiný program, povídá mi. Šli do kina. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by šel se mnou na hokej.“
Považujete Maria za lepšího fotbalistu, než jakým jste býval vy sám?
Verner: „Určitě ano. Já jsem nikdy netvořil hru. O tu jsem se vlastně nikdy nezajímal. A abych se vracel a bránil, to mě nikdy nebavilo. Jenom jsem číhal. A když jsem dostal míč a byl jsem v šestnáctce, už jsem ho nikdy nikomu nedal. Vždycky jsem říkal, jakmile to tam mám, už tam ani nenabíhej. Taky mi kvůli tomu říkali chrt.“
Byl jste ale lepší střelec, než je Mario...
Verner: „Je fakt, že těch mých čtyři sta gólů už Mario asi nedá...“
Pardon, kolik?
Verner: „Přes čtyři sta. Já si počítám všechny. I z přáteláků. Abych vám ale řekl pravdu, já ani pořádně nevím, jak je možné, že jsem tolik gólů střílel. Čím to bylo, netuším. Nikdy jsem pro to nenašel žádné vysvětlení.“
