Kouč Dovalil: Jednou se do klubu vrhnu

Když vstoupíte do kanceláře na Strahově, na skříni na vás zaútočí trofeje, které Jakub Dovalil posbíral. Na velké tabuli je ještě nominace na baráž proti Řecku. Na stěnách visí obrazy Clauda Moneta. Tohle je království, kde už osm let vládne úspěšný trenér mládežnických výběrů.

Jste nyní jeden z nejpopulárnějších a nejuznávanějších českých trenérů. Jak si tento stav užíváte?
„Pocit je to skvělý. Na druhou stranu kdo někdy trénoval, ví, jak je hranice mezi úspěchem a neúspěchem křehká. Nám se nyní něco povedlo. Je ovšem potřeba zůstat pořád stejný, mít pokoru a respekt ke kolegům, soupeřům, hráčům. Ke všem.“

Mluvíte jako tradičně skromně. Proslulí světoví trenéři jsou ovšem patřičně sebevědomí. Nebudou vám vaše vlastnosti vadit v dalším rozvoji? Nebo je to od vás jen přetvářka?
„V žádném případě. Já si to skutečně myslím. Je to moje filozofie. Nemám moc rád trenéry, obecně lidi, kteří všude byli dvakrát, všechno umějí, všechno vědí... Chci si najít svou cestu a držet se jí. Uznávám Mourinha, ale jeho mediální věci mi trošku vadí. Patří to k němu, ale urážení soupeřů a kolegů se mi nelíbí. Když mu to vydrží do konce kariéry, klobouk dolů, ale asi přijdou chvíle, kdy i on narazí. Stalo se to Wengerovi, Fergusonovi, Rehhagelovi, všem. Jsem zvědav, jak se pak bude chovat, zda se mu to nevrátí.“

Pořád se jen smějete. Umíte být také zlý a nepříjemný?
„Zatím to nebylo zapotřebí, nebyl důvod. Ale hlas umím zvýšit. Snažím se však víc vytvářet pohodu a hráči, které si vybírám, vědí, co chtějí, a ulehčují mi to.“

Před baráží s Řeckem jste prodloužil smlouvu na svazu až do roku 2014. Není vám to nyní líto, když jste tak úspěšný a mohl byste si z nabídek vybírat?
„Ne. Práce s mládeží mě naplňuje. Smlouvu jsem uzavíral i s tím, že by Česká republika mohla pořádat mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2013, kam bychom postoupili přímo. To mě hodně láká, byla by to akce velkého významu po sportovní i společenské stránce. Ve smlouvě je také klauzule o uvolnění z tohoto závazku, takže není nevypověditelná.“

Nebojíte se, že v kanceláři na Strahově zakrníte ve svém profesním vývoji?
„Tahle práce má své výhody a nedostatky. Každodenní styk s hráči tu není. Na druhou stranu jezdím často do zahraničí na semináře a kongresy, kde se dozvím o nových trendech a poznatcích. To vás obohatí, co se týče taktiky, přípravy na utkání. Chybí rozvíjení individuálních hráčských schopností, to se dá dělat jen v klubu.“

Dovedete si představit, že byste celou trenérskou kariéru strávil ve službách svazu?
„Nevylučuju to. Ale myslím si, že se jednou do klubu vrhnu. Je mi teprve 36 let.“

Na svazu máte blízko k reprezentačnímu A týmu. Už se i zvažovalo, že ho povedete. Nabídka byla i konkrétní, na zápas proti Maltě v červnu 2009 po odvolání trenéra Rady. Nemrzí vás, že to nevyšlo?
„Netvrdím, že mi ta nabídka nedělala dobře. Ale nešlo to. Začínali jsme ve stejném termínu kvalifikaci jedenadvacítek na mistrovství Evropy proti San Marinu, nebylo by to vůbec vhodné.“

Než A tým převzal Michal Bílek, opět vaše jméno padalo. Objevila se možnost být tím vyvoleným?
„Šlo jen o spekulace fanoušků a novinářů. O trenérovi áčka rozhoduje vedení svazu, všichni vědí, že by ho měl vést zkušený trenér s dobrou psychologií, uznávaná osobnost. Na mě v tom věku, bylo mi ještě o rok míň, by to bylo velké sousto. Takže jsem o tom vůbec nepřemýšlel.“

Trenér výběru do 21 let, trenér A mužstva. Tato posloupnost má logiku. Uvažujete tímto směrem?
„Nechci mluvit o něčem, co není. Kdybych se toho dočkal, bylo by to krásné ocenění mé práce. Ale vůbec to nezáleží na mně.“

Myslíte, že by mohl vést reprezentaci člověk, jenž nikdy nepůsobil v klubu?
„Stát se může všechno. Záleží na okolnostech. Já bych ale nevnímal to, že někdo nebyl v klubu, jako handicap. Klubový a reprezentační fotbal je diametrálně odlišný.“

Přiznal jste, že by vás práce v klubu lákala. Je pravda, že vás vábila Slavia, jejíž jste odchovancem, když se hledala náhrada za Karla Jarolíma?
„Něco se dělo. Na Slavii pořád chodím, lidi tam znám. Ale byl jsem pod smlouvou a tím bylo všechno dané. Nepopírám, že mám ke Slavii pořád vztah, ale teď to nebylo na pořadu dne. V budoucnu se třeba ještě dočkám.“

Nabídka z německého Hoffenheimu na roli asistenta byla však konkrétní. A ve smlouvě klauzuli o uvolnění v případě zájmu ze zahraničí máte. Proč jste tu nabídku nepřijal?
„Byla hodně zajímavá, především co se týče platu. Potřebovali rozšířit realizační tým, mě doporučil nějaký skaut, který sledoval pět let mé výsledky. Asi přispělo i to, že jsme v kvalifikaci jedenadvacítek porazili Německo na jeho půdě, v hledišti byl i trenér Ralf Rangnick. Takže nabídka tu najednou byla. Mně se však od započaté práce nechtělo.“

Vaše hráčská kariéra byla hodně krátká, přestože jste prošel vyhlášenou líhní Slavie Praha. A podle pamětníků jste byl docela šikovný útočník nebo záložník. Nelitujete toho?
„Skončil jsem sám. Ve Slavii jsem to dotáhl nejvýše do béčka, do ČFL. Velkou perspektivu jsem neviděl. S otcem jsem absolvoval několik trenérských kurzů, to se mi zalíbilo, proto jsem se  rozhodl studovat tento obor na FTVS a podřídit tomu všechno. Když se dnes ohlížím, tak to bylo asi správné rozhodnutí.“

Nastupoval jste však s hráči, kteří pak měli skvělou kariéru. Ani to vás nezviklá v tom, že to bylo správné rozhodnutí?
„Můj ročník nebyl tak silný, do reprezentace to dotáhl jen brankář Radek Černý, který ještě chytá v Anglii. V dorostu jsem potkal budoucí vicemistry Evropy Vláďu Šmicra, Radka Bejbla, mihl se v něm i Patrik Berger, když přišel ze Sparty. Když to tak říkáte, trošku líto mi to je. Ale fotbal je i o štěstí, být ve správnou dobu na správném místě. Všichni do špičky proniknout nemůžou, jim se to povedlo a moc jim to přeju.“

Jméno Dovalil je v českém sportu hodně známý pojem, váš otec Josef je kapacita, profesor na FTVS, autor mnoha metodických příruček. Tento příbuzenský vztah vám pomáhal, nebo srážel?
„Nebyla to nijaká obzvláštní zátěž. Je to vždycky tak padesát na padesát. Někde vám to zavře dveře, jinde otevře. Možná mi to pomohlo v prvním kroku, ale ty další musíte udělat sami. Kdybych neměl úspěchy, jméno nic neznamená.“



Kdy vám to zavřelo dveře?
„Na fakultě. Jak to chodí ve společnosti, všichni se rádi mít nemůžeme. Někteří zkoušející byli na mě proto přísnější, jiní ovšem tolerantnější. Jak jsem říkal, půl na půl.“

Když jste ovšem v roce 2002 nastoupil na svaz, měl jste nálepku protekčního dítěte – tatínek vám to zařídil. Vnímal jste ji?
„Mně více pomohl Dušan Fitzel, s nímž jsem se znal ze Slavie. Když se stal sportovním ředitelem ČMFS, přivedl mě sem, v osmadvaceti letech. To byl trošku extrém. Tehdy však přišla parta mladých trenérů, byli tu Vrba, Malura, Csaplár, Mareček, Plíšek. Do té koncepce jsem asi zapadl.“

Cítíte vůči otci, jenž dosáhl ve svém oboru velkého věhlasu, nějaký závazek?
„Snažím se dělat věci podle svého vědomí a svědomí. První dva roky se moc nepovedly, ale od roku 2005 to má stoupající tendenci. Ty úspěchy nám už nikdo nevezme. Jsem pořád ale teprve na začátku.“

Prožíváte šťastné období. Ale sám si uvědomujete, že přijdou i neúspěchy. Zvládnete i je?
„To nevím, zatím jsem to neprožil. Jednou to přijít musí. Ale uvidí se, až se to stane.“