Pavel Bárta
25. února 2020 • 04:40

Vykoukal na ledě po osmi letech. Snad není Jágr naštvaný, říká

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Naposledy naskočil do ostrého zápasu před osmi lety za Plzeň v play off. Po skončení kariéry obránce Jiří Vykoukal vystřídal několik funkcí v prvoligovém Prostějově. Dělal asistenta trenéra, hlavního kouče. V říjnu odstoupil, ale pokračuje dál v roli sportovní manažera. V sobotu proti Jihlavě naskočil dvojnásobný mistr světa za Jestřáby v Chance lize. „V noci předtím jsem moc nespal,“ přiznal 48letý bek.



V říjnu 1997 se Evžen Musil starší sklouzl na 53 vteřin v barvách Pardubic proti Vsetínu. Bylo mu 70 let a deset dní, vytvořil extraligový rekord, byť poněkud bizarní. Jiří Vykoukal se vrátil do hry poprvé od jara 2012, zato v plné síle. Bek přezdívaný „Bača“ začátkem března oslaví devětačtyřicáté narozeniny, takže přeskočil i Jaromíra Jágra, který je o rok mladší. Stal se nejstarším aktivním hráčem v českých profesionálních soutěžích.

Co vás přimělo nastoupit?
„Nejde o žádný návrat k hokeji. Bylo to o tom, že když jsem odstoupil z pozice trenéra, měl jsem malinko víc času. Věděl jsem, že někteří kluci budou v Prostějově po sezoně končit. Říkal jsem si, že pokud by tým šlapal a měl náskok, jeden dva zápasy bych si zahrál, protože jsem s nimi nějaký ten pátek prožil. To bylo celé.“

Svůj comeback jste si tedy plánoval za jiných okolností, spíš jako odlehčení?
„Přesně tak. Nicméně dal jsem tomu sto procent.“

Na ledě jste v zápase s Jihlavou (2:5) strávil téměř osmnáct minut. Jaké vůbec bylo po osmi letech naskočit do utkání?
„Budu zcela upřímný. Docela dost jsem se na to připravoval a trénoval, vytáhl jsem si tréninkový plán z roku 2001, to znamená intervalové úseky a vůbec dost věcí, které se v současné době už nedělají, ale třeba ve Finsku to dělají pořád. Hodně taky pracuju s hlavou, dost zápasů jsem během přípravy odjel na kole a hodně kotvil, to znamená, že jsem si přehrával situace z dřívějších časů, i když je to hodně zpátky. Ale tímhle způsobem jsem si všechno vyzkoušel. Samozřejmě, měl jsem z toho velký strach, byl nervózní. Ovšem dokázal jsem se nastavit do zápasu a jsem rád, že jsem to zvládl. Dalo by se říci, že jsem to nějakým způsobem ubruslil. Možná ještě odehraju jedno utkání.“

Jak dlouho jste se připravoval s mužstvem?
„Trénoval jsem je na suchu a na led s nimi chodil, když bylo potřeba doplnit sestavu. Jednou jsem byl v útoku, jindy zase v obraně. Začátky byly těžší, postupně se to začalo zlepšovat. V poslední době už jsem se cítil jakž takž. Ale žádné zápasy jsem nehrál, za veterány jsem nastoupil naposledy před dvěma třemi lety.“

Nicméně fyzické testy jste v létě měl výborné, v kondici pořád jste…
„Snažím se udržovat. Ale věřím tomu, že strašně moc dělá hlava. Někdo říká, že sedmdesát procent, někdo osmdesát. Ale já říkám sto, výkon kolísá s hlavou stoprocentně. V létě jsem chtěl kluky motivovat, aby se trošku se mnou porovnali. (směje se) Bral jsem to jako srandu, že jim přispěju do kasy, když budu horší, a pokud někoho předčím, přispějí zase ti, co skončí za mnou. Oni se toho trošku lekli, nakonec jsem na testy šel, ale nebyl jsem nejlepší. Pohyboval jsem se někde v prostředku.“

Mužstvo jste trénoval, dál děláte sportovního manažera. Nevnímala vás kabina jako vetřelce?
„U nás je to složitější, sedíme v šatně všichni, včetně trenérů. Kluci se s tím musejí vyrovnat. Nevím, jestli bylo všem po chuti, že mě takhle vidí mezi sebou. Ovšem myslím, že jsem dřel, čekal jsem, že si z toho vezmou inspiraci. Někdo ano, někdo ne, to už záleží na nich. Na druhou stranu jsou to kluci, kteří mají profesionální smlouvy, a s takovými vlivy se musí vyrovnat a naučit žít.“

A co na ledě? Nežádali vás: ‚Nahrajte mi, pane Vykoukal‘?
„Jakub Březák (22letý spoluhráč z obrany) za mnou přišel, jak mě má oslovovat. Povídám, aby normálně říkal: nahraj, přihraj, jeď, že spolu musíme na ledě mluvit. Hráči si trochu drželi odstup, ale já sám jsem si udělal svoji rutinu jako dřív, i v kabině jsem se snažil chovat jako dřív. Takže ve finále to kluci nějak pobrali, nebylo to kontraproduktivní. Měli jsme výbornou první třetinu, tým šlapal, škoda, že jsme nedali góly. Strašně jsem si přál, abychom vyhráli.“

To se nepovedlo, nicméně z vaší strany to propadák rozhodně nebyl, že?
„Myslím, že to nebylo špatný. Podle toho, co říkali ostatní lidi, to bylo prý dobrý. Samozřejmě, největší obavy jsem měl z toho, jestli nebudu vyšťavenej, zatavenej. Jak se budu orientovat v prostoru, reagovat, kde co je, protože třeba rozehrávka tam zůstane, ale tohle člověk ztrácí, když dlouho nehraje. Nastavil jsem si však určitá pravidla, jak chci, aby to při zápase bylo, a hodně jsem si s tím hrál i během doby, kdy jsem se připravoval.“

Co třeba takhle ještě zkusit extraligu v Olomouci, odkud jste vyšel?
(směje se) „Ne, tohle opravdu nebyl návrat. Kdybych se na to necítil, nešel bych do toho. Pořád jsme měli teoretickou šanci na postup do desítky. Prostě jsem to zkusil. Současný hokej však je opravdu jiný. Jednou jsem byl vyloučený za faul, který by se za naší éry vůbec nepískal. Dnešní hokej je o bruslení, vlastně nikoho se nemůžete dotknout, s holí proti holi. Málo kontaktu, hodně bruslení.“

Prostějov si téměř s jistotou nezahraje play off. Jeho ambice přitom byly vyšší, než jak to nakonec dopadne…
„Je to velké zklamání, ale je to sport. Někdy to vyjde s týmem, u kterého neočekáváte, že by mohl něčeho dosáhnout, jindy spadnete dolů s mužstvem, o němž si myslíte, že by mohlo hrát výš. Stává se to všude, stalo se to nám. Snad si z toho vezmeme ponaučení a navážeme na to, kde jsme byli loni nebo předloni. Ale v první řadě je to pořád sport.“

Překonal jste Jaromíra Jágra, kdy plánujete další zápas, jak jste naznačil?
„Jako třeba, že bych nastoupil v padesáti? (směje se) Doufám, že Jarda není naštvanej. Jedno utkání možná ještě dám, uvidíme, jak se budu cítit a jak to bude vypadat. Ale ve finále mě ten zápas bavil, i když jsem předtím v noci moc nespal.“

Těšil jste se, nebo bál?
„Trochu obojí. Ale těšil jsem se moc a obavy neměl zase nějak přehnané. Přijde mi, že v současné době spousta kluků vyměnilo vůli a nadšení za obavy, strachy, katastrofické scénáře. To se mi nelíbí. S některými z nich pracuju a vidím, co se jim honí hlavou. Místo aby tyhle věci nahradili obrovským odhodláním a touhou a věděli, čeho chtějí dosáhnout a co pro to mají udělat, aby se někam dostali.“

Proč to tak je?
„To právě nevím. Je to zbytečné, měli by z hokeje mít radost a těšit se. Samozřejmě, jste naštvanej, když se nedaří. Ale nemůžete pořád podléhat nějakým obavám. Hokej je o tom, že vás trenér posadí, tady nehrajete přesilovku a támhle vás nedají na oslabení. Jenže mi přijde, že se z toho spousta hráčů hroutí a nehledá chyby vůbec u sebe. Něco od nich očekávám, pak se s nimi bavím a řeknu: ‚Ty bys měl být tady nahoře, tady bys měl hrát.‘ A on odpoví, že tam ale je. Vy však jeho výkon vidíte jako trenér a zjistíte, že si jen myslí, že někde je. Nevím, na jakém základě to mají ti kluci nastavené takhle.“

Jejich uvažování je trošku jinde…
„U nás je to složité ještě v tom, že hráče posadíte, on je v týmu třeba na střídavý start, a v tu ránu volá agent, ozve se jeho mateřský klub, proč nehraje, že půjde jinam. Těm klukům se zametá cesta, ale mělo by se jim v první řadě říct: ‚Hele, hrál jsi na prd, tak sorry, začni makat, dělej něco jinak.‘ Místo toho vám sdělí, že si hráče stáhnou a kdesi cosi, než aby to bylo naopak. Ti kluci si musí uvědomit, že když nehrají, tak asi hráli špatně. Musí se s tím poprat a to místo si vybojovat. Jenže u nás se všechno pořád nějak omlouvá. Konkurence malá, hráčů moc není, takže si je kluby mezi sebou přesouvají. Jedno s druhým, výsledek pak je, jaký je. Když vidím ty starší, pořád tam je rozdíl v mentalitě než u těch mladších, co tu jsou.“

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální zápasy
Články odjinud