Chlapče, dotáhneš to do NHL? Yes, I will. Ano, dotáhnu. Romanu Willovi stačí říct své jméno. Vrozená přesvědčivost a odhodlání ovšem čiší nejen z jeho občanky, ale i z výčtu nelehkých okolností, přes něž se přenesl. Jako nedraftovaný, v dorostu přebytečný gólman s minimem startů v mládežnických reprezentacích to dotáhl z první ligy ke smlouvě s klubem NHL. „Dá se to,“ pne se dnes skromnou hrdostí.
Jediná sezona v kanadské juniorce stačila na to, aby si Romana Willa v zámoří zapamatovali jako brankáře, na něhož se vyplatí mít uložený kontakt. Už před rokem tedy boleslavská opora věděla, že případná kvalitní práce v druhé nejvyšší soutěži nezůstane utajena před zájemci v bundách s logem Avalanche. „Měl jsem tušení, že by něco mohlo vyjít, ale nevěřil jsem tomu. Pořád jsem si říkal, proč by si tým NHL bral někoho z první ligy,“ divil se.
Jaká tedy byla vaše první reakce, když jste se letos na jaře dozvěděl o nabídce dvouletého kontraktu z Colorada?
„Nevěřil jsem tomu, můj agent pan Volek mě musel uklidňovat, že se to vážně stalo. Bylo to opravdu nečekané, i když mi předtím stále tvrdil, že je to na dobré cestě a občas mi i psal trenér gólmanů z Colorada, který si mě pamatoval z Kanady. Pak mi pan Volek najednou volal, ať se podívám na mail, něco tam podepíšu a pošlu mu to zpátky. Kouknu a… A tam smlouva z NHL. Zíral jsem jako blázen.“
A než jste se nadál, už jste mířil na nováčkovský kemp…
„Až tehdy mi asi všechno naplno došlo. Když mi přišla letenka a pozvánka na kemp. Bylo to hrozně rychlé. Už koncem sezony jsem se zajímal o to, jak situace vypadá, agent ale říkal, že Colorado nic nechce řešit, dokud nedohrajeme, aby nebyly problémy. Ale jakmile jsme skončili, hned další týden už to začalo běhat.“
Jaké jste si přivezl dojmy z prvního setkání s klubem?
„My byli snad jen jeden ze dvou týmů ligy, které nešly na led. Hodně jsme se věnovali třeba stravě, jak správně spát, jíst, co nakupovat. V klubu mají motto ve smyslu, že šampioni se rodí mimo led. Že na ledě všichni pracují stejně na sto procent, ale někdo podceňuje všechny ty věci okolo. Byl jsem nadšený, jak tam všechno funguje. Neskutečné.“
Takže teď už si smažák k večeři nedáte?
(usmívá se) „Už ne, musím to omezit. Právě jídlo je hodně důležité, uvědomil jsem si, že i tyhle malé věci mohou rozhodnout. Chci tomu dát všechno.“
Těší se na trenéra Roye
Už jste potkal Patricka Roye, svůj vzor a trenéra prvního týmu?
„Ne ne, nebyl tam. Je pravda, že jeho a Dominika Haška jsem vždycky obdivoval a hrozně se na něj těším. Na to, jaký je to člověk, jak komunikuje, jaký je to trenér.“
No, to asi budete překvapený, až začne řádit.
„Jo, taky jsem slyšel. (usmívá se) Jeden den jsme měli sezení s Gabrielem Landeskogem (kapitánem Avalanche) a kluci se ho právě ptali, jaký Patrick je. Tak se začal smát, že máme být připravení, že to s ním není žádná sranda. Ale že je to zároveň super člověk, který rád pomůže. Persona, která ví, jak to v NHL chodí.“
V klubu vám oznámili, že sezonu každopádně začnete na farmě. S tím počítáte napevno?
„Jasně. Mají dvě farmy, v AHL a East Coast, a trenér gólmanů mi říkal, že by byl radši, kdybych začal až na té nižší, abych hlavně chytal. Že teď už to je stejně jen na mně. V klubu je totiž všechno propojené. Kdybych v East Coast udělal nějaký průšvih, hned to vědí i v prvním týmu. A kdyby se mi dařilo, mohl bych postupovat nahoru. S tím tam jdu, že se o to takhle poperu. Ať se stane cokoliv, dám do toho všechno a uvidím.“
S podobnými vyhlídkami loni za oceán mířil váš kamarád Marek Mazanec a než se rozkoukal, chytal NHL proti Crosbymu…
„To už je pak osud, štěstí, že se někde třeba zraní první gólman. Je super, jak to Mazimu vyšlo, jsem za něj hrozně rád a doufám, že se vydám v jeho šlépějích. Podobně to má i můj další kamarád Petr Mrázek. Spolu jsme se hodně bavili už během našeho působení v kanadské juniorce. Těším se, že se časem s klukama třeba potkáme.“
Mrázka si Detroit vychovává pečlivě, Mazanec ale vyloženě zaujal coby mládenec z Evropy. Je pro vás tedy v tomto ohledu vzorem?
„Jo. I na jeho příkladu je vidět, že to má každý ve svých rukou. A kdo obětuje maximum, může se do NHL dostat. Vždyť se podívejte, že i mě si vybrali – když to řeknu blbě – jen z první ligy. Dá se to. Když tomu někdo věří a dělá pro to všechno, může se povést cokoliv.“
A že vy jste musel věřit hodně, vzpomenete-li si na to, jak jste v dorostu jakožto nadbytečný odcházel z Plzně…
„Tohle nakonec bylo moje vítězství. Nesl jsem to tehdy saŠance mozřejmě těžce, rodiče zrovna tak, nebylo to snadné období. Ale společně jsme to všichni zvládli. Celá rodina mi pomohla, stála za mnou, za což jim děkuju, a nakonec jsem skončil v Boleslavi. V Plzni jsem byl opravdu přebytečný, najednou jsem neměl kde hrát. Ale hned o mě stál pan Bukač, trenéři tady mi dali šanci v dorostu a další rok už jsem trénoval s áčkem. Mám to tu rád, budu na Boleslav vzpomínat jen v dobrém. I když jsem hokejově vyrostl v Plzni, Boleslav mi hodně pomohla.
Když nadějnému patnáctiletému klukovi řeknou, že pro něj nemají místo ani jako pro dvojku, musí to s ním dost zamávat, ne?
„Jo, bylo to hrozné. Já do deváté třídy chytal všechno, vždycky jsem byl jednička. V dorostu pak už byl Mazi, ale pak se hlavně objevily problémy, nevyšla mi úplně příprava a najednou jsem tam byl navíc. Takže v patnácti jsem šel bez rodičů do Boleslavi a začal se starat sám o sebe. Bylo to těžké, ale zároveň největší lekce v životě, tedy co se týká nehokejové stránky. Naučil jsem se o sebe postarat, něco si i uvařit, udržet si rytmus, co jsem měl doma nastavený od rodičů.“
Hodně pomohla rodina
Spousta dospívajících hokejistů kvůli odchodu z domova dopadla dost zle. Proč vy ne?
„Určitě díky výchově od rodičů, ti mě od narození vedli správně, stáli za mnou. Měl jsem dobré zázemí, což platí dodneška. Asi proto jsem se nezměnil a nezačal jsem třeba chlastat.“
V dorostu a juniorce jste pak prý v utkáních proti Plzni obdivuhodně zářil…
„Jo, ale to bylo hlavně proto, že na druhé straně stála hromada kamarádů, před kterými jsem se chtěl vytáhnout, hecovali jsme se před zápasem i při něm, pořád létaly nějaké srandičky. Vždycky jsem si tu příležitost chtěl užít. Samozřejmě mi šlo i o to ukázat tamním trenérům, že udělali chybu, když si mě nenechali, v první řadě mě to ale ohromně bavilo. Přijela totiž rodina, rodiče kamarádů z Plzně a pak jsme všichni pokecali.“
Nicméně jste nebyl draftovaný a kromě mistrovství do osmnácti let jste se ani pořádně neukázal v mládežnických reprezentacích. Přesto jste pořád věřil, že sen o NHL může vyjít?
„Je fakt, že až v sedmnáctkách jsem byl na poslední akci a osmnáctky jsem sice projel celé, ale na mistrovství světa to nebyl žádný velký úspěch. Pak jsem byl jen na jednom, dvou srazech. Když byl šampionát dvacítek, zrovna jsem měl v Kanadě super sezonu, ale bohužel, nebyl jsem vybraný. Stejně, bůhví jestli bych si zachytal, protože Petr Mrázek tam byl neskutečný. Já klukům fandil, přál jsem jim, žádná zášť, nic takového nebylo. Samozřejmě, pokud člověk není ve dvacítkách, myslí si, že ho nikdo nevidí, že už se na něj do Česka nikdo nepřijede podívat. Nebudu lhát, klesal jsem na mysli, když se mě juniorské mistrovství netýkalo a žádný velký úspěch jsem v repre neměl. Bylo to občas těžké období, nakonec to však dobře dopadlo. Reprezentace znamená strašně moc, ale občas se musí jít jinou cestou. Já se na každý sraz nároďáku těšil a doufám, že jednou se tam vrátím, i když k tomu vede ještě dlouhá cesta.“
K reprezentaci byste měl blíž z extraligy. Nechtěl jste zůstat třeba ještě rok, když jste s Boleslaví vybojoval postup, a teprve pak odejít do zámoří?
„Ne, vůbec. Někdo by takhle možná přemýšlel, ale já ani na vteřinu. Můj sen je hrát v Americe nebo Kanadě, líbí se mi tamní životní styl. Jistě, jsem Čech, Boleslav mám rád a těší mě, co jsme tady dokázali. Budu klukům dál držet palce, ale tohle je hokejový život a já chci dál. Jsem hrozně rád, že mi tady vyšli vstříc, že se tu můžu dál připravovat s trenérem gólmanů Radkem Haasem. Pánům Výbornému s Jelínkem chci poděkovat, že mi vůbec dali možnost tady s klukama přes léto být, vyšli mi vstříc. Žádné naschvály jsme si nedělali, vycházíme super. Samozřejmě, že mi Boleslav bude chybět, mám na ni výborné vzpomínky. Rád sem příští rok zase zajedu, třeba se sem i někdy vrátím hrát, sám bych ale chtěl zůstat celou dobu v zámoří.“
Tak mě napadá, zajímali se Američané o vaše příjmení?
„Já jsem zvyklý z Kanady, kde naše jména normálně ani neumí vyslovit, přičemž s mým nemají problém. Žádné narážky nebyly.“
Vůli, což je jeden z anglických překladů, jim teď ukážete?
„To je jasný!“
