Pohádka o NHL skončila. Jakub Nakládal se v minulé sezoně prokousal do sestavy Calgary, po Světovém poháru podepsal kýžený jednocestný kontrakt s Carolinou. Ale ta o něj vlastně ani tak moc neměla zájem. Nedala mu čichnout. „Mám z toho hrozně zvláštní pocity,“ říká pro iSport.cz. Domluvil se na rozvázání kontraktu a je v Česku.
Kam český reprezentant zamíří? Zatím neznámá. Nejspíš to bude KHL, kde hrál už za Spartak Moskva, Ufu a Lva Praha. Ale má zakázáno o čemkoli mluvit: „O budoucnosti nic říct nemůžu, klub chce oznámit, kde budu hrát, sám.“ Co se týká minulosti, mluvit může. V Carolině nastoupil jenom do tří zápasů, do plánů kouče Justine Peterse nezapadal. Asi. Pořádně neví, protože s ním v klubu nemluvili.
Jak se dá popsat vaše rozpoložení po návratu z Caroliny, spíš zklamání, nebo naštvání, že to nevyšlo?
„Zklamání tam je určitě. Všechno jsem si představoval úplně jinak, než to dopadlo. Měl jsem hroznou radost, že mám jednocestnou smlouvu, že o mě Carolina stojí. Nakonec jsem v listopadu doma. Nejvíc jsem zklamaný z toho, jak všechno v týmu probíhalo, do dnes nechápu, proč mě vlastně podepisovali.“
Jako byste nedostal ani pořádnou šanci. Máte podobný pocit?
„Právě, že mám. Když se podíváte na statistiky, vidíte tři zápasy, bilanci mínus čtyři a řeknete si, jak jsem hrál špatně. Tohle si ale právě úplně nemyslím. Umím si přiznat, když něco nevyjde, v jednom zápase jsem gól zavinil, to je pravda. Ale celkově jsem nedostal šanci, jakou bych dostat měl. Hrál jsem jeden zápas, tři ne, pak zase jeden, pět na tribuně... Od začátku to bylo hodně divné. Nikdo se semnou ani nebavil. Celkově z toho mám hrozně zvláštní pocity a je mi líto, jak všechno probíhalo.“
Byla právě nejistota, že nevíte, kde je problém, ta nejhorší věc?
„Přesně. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl, že se mu nelíbí, jak hraju, vezmu to. Budu se na sobě snažit makat, abych nějaké nedostatky odstranil, zkusil bych se přizpůsobit tomu, co po mně chtějí.“
Jenže nic?
„Nic. Věděl bych, na čem jsem a byť třeba taková pravda bolí, aspoň víte, na čem jste. Jenže se mnou nekomunikoval vůbec nikdo. Jenom jsem si na nástěnce přečetl, že nehraju a to bylo celý. Strašně, strašně divné to bylo.“
Když jsme spolu mluvili před odletem, měl jste v sobě velký elán, že po Světovém poháru vyšla NHL. Jak dlouho vám ten zápal v Carolině vydržel?
„Moc dlouho ne. Ale těžko se o tom mluví, hodně sportovců podobnou situaci zažije a kdo si něčím podobným sám neprojde, asi to pak moc nechápe. Moc jsem se do Caroliny těšil, věřil jsem si, myslel si, že bych tam mohl hrát. Ale bohužel to dopadlo takhle. Budu se holt muset vydat jiným směrem a snad to zase bude dobré.“
Čekal jste, že všechno směřuje k umístění na waiver list a následnému odeslání na farmu?
„Umístění na waiver už bylo důsledkem toho, že jsem požádal klub, abychom to tam ukončili. Nebylo to gesto z jejich strany.“
Ve finále neuděláte nic. Musíte akceptovat plány klubu
Takže kdybyste nešel do kanceláře s tím, že jste se svojí rolí nespokojený, nejspíš pořád chodíte na tribunu a dál jste pro Hurricanes obráncem číslo sedm, až osm?
„Kdybych byl ticho a nezačal podnikat tyhle kroky, asi ano a v podstatě by se na mé roli nic neměnilo.“
Vy, Ondřej Pavelec, Zbyněk a Milan Michálkové přijedete ze Světového poháru plni nadšení, co bude v NHL, a skončíte na farmě. Je to hodě smutný příběh?„Když budu mluvit za sebe, na Světovém poháru mě to ohromně bavilo, věřil jsem si na další sezonu v NHL, byl jsem rozehraný. Vůbec mě nenapadlo, že všechno dopadne takhle... Ve finále o tom všichni můžeme mluvit, ale neuděláte nic. Nakonec neexistuje jiná cesta než akceptovat to, co s vámi klub plánuje. Nebo neplánuje. Takový je život sportovce.“
Není zásadní problém, že vám všem bylo už 25 let a boom v NHL je jiný, všechno tlačit přes mladé?
„Má to svoji roli, velkou. Trend je takový, že kluby chtějí mladé hráče. Carolina tam mladých beků měla taky hodně a už i moje generace je najednou ta starší, přestože mně teprve bude 29 let. Máte pocit, že jste v nejlepším věku, ale pro klub už nejste nejmladší.“
Není to zvrácené, že třicítka je pořád ještě daleko a vy jste vlastně za dědka?„Je to zvláštní, hodně. Do téhle sezony jsem vždycky patřil v týmu k těm mladším, nebo aspoň k průměru. V Carolině jsem byl druhý nejstarší obránce... Pak je divné, že najednou začnete přemýšlet, jak se s vámi kvůli věku nepočítá.“
