Sen? V tomto případě ne. O tom, že by někdy mohl rozhodčí Libor Suchánek pískat slavnou NHL, si totiž snít ani nedovolil. Je to jako sci-fi , něco z jiného světa. Ale přece se to povedlo. Teď má český čárový sudí na kontě tři zápasy v nejlepší lize světa a chce další. „Cítím obrovskou vděčnost, že tu vůbec můžu být. Chci se ale prosadit, proto jsem tady,“
říká v rozhovoru pro iSport 28letý arbitr.
Pouze dva evropští rozhodčí si zapískali v NHL dřív než on. Švéd Marcus Vinnerborg a Rus Jevgenij Romasko se v lize představili jako hlavní. Libor Suchánek dostal šanci coby mladý perspektivní čárový sudí. Pevně ji chytil a už nepustil. Podepsal roční dvoucestnou smlouvu. Začal v nižší AHL, kde od delegátů sbíral chválu. Netrvalo to však dlouho a přišla vytoužená nominace na elitní listinu NHL. Dokonce pískal utkání, v němž se střetli Jaromír Jágr s Jakubem Voráčkem.
Začnu vaší premiérou v NHL v zápase NY Islanders-Carolina. Byl jste před ní hodně nervózní?
„Nervózní jsem byl, ale dokola jsem si připomínal, že je to jen hokejový zápas. Kolena jsem rozklepaná neměl.“
Šéf českých rozhodčích Vladimír Šindler na vás ale prý lehkou nervozitu během zápasu pozoroval.
„Zná mě opravdu dobře a má samozřejmě pravdu. Občas byla moje signalizace pomalejší, víc jsem se koukal na kolegy, nechtěl jsem se unáhlit a něco poplést. Raději jsem o tu vteřinu déle počkal. Ve druhém utkání už jsem se na ledě cítil mnohem líp.“
Druhým zápasem byl duel Philadelphie s Calgary, v němž nastoupili i Jaromír Jágr a Jakub Voráček. Stihli jste prohodit pár slov?
„O tom bohužel nemůžu mluvit. Jsem pod smlouvou s NHL, která obsahuje mnoho bodů, o kterých se s médii nesmím bavit. Jsou to například finanční odměny, situace ze zápasů nebo právě záležitosti kolem hráčů. Rád bych vám k tomu pověděl víc, ale bohužel to nejde.“
Rozumím. Neobával jste se třeba, že by vám mohli v případě chyby vynadat v češtině?
(smích) „To ne, toho jsem se neobával. Když se udělá chyba, hráči jsou naštvaní. Ale v zápase o tom takhle přemýšlet nejde.“
Jak náročné je pro vás na všechny změny v průběhu utkání pamatovat, aby právě ty chyby nepřicházely?
„Je to těžké, to přiznávám. Pořád si nejsem úplně jistý tím, co dělám. Nemám to všechno zautomatizované. S herní praxí se to ale jistě zlepší.“
A co rychlost hry? Stíháte sledovat hru a neplést se hráčům do cesty?
„Myslím, že docela jo. Pukem jsem zatím ani jednou nedostal. Rychlost je velká, ale už AHL je hodně svižná soutěž. V zápasech na mistrovství světa se pak hraje taky ve velkém tempu.“
Jednou z nových věcí je pro vás naskočení a posazení se na mantinel, které se v extralize u rozhodčích vůbec nevidí. Jaká je tohle změna?
„Určitě hodně zajímavá. Musím na to myslet, pořád si hledám ty správné chvíle, kdy na ten mantinel skočit. Technicky to těžké není. V Americe jsou mantinely nižší a širší, hráči pak sedí mnohem blíž u hrazení, než je tomu v Česku. Pokud padáte dozadu, můžou vás přidržet a vrátit zpátky do hry.“
Už vás takhle někdo do hry vracel?
„Když byl okolo mě nějaký hit a já neměl místo, párkrát mě museli chytit a postrčit zpátky.“
Uzpůsobil jste jinému stylu hokeje třeba i svou výstroj?
„Začal jsem používat loketní chrániče. Bez těch se už teď vůbec neobejdu. Puky kolem vás fakt lítají hodně rychle. Ještě horší je to ale u vhazování. Na první zápasy jsem ty chrániče ještě neměl a právě z buly jsem měl od hokejek totálně omlácené lokty.“
Celý váš příběh českého mladíka ve velkém světě slavné NHL mi přijde jako z pohádky. Vnímáte to stejně?
„Naprosto, taky tomu nemůžu uvěřit. Jsem za tu příležitost ale ohromně vděčný. Před pár dny jsem se takhle procházel po New Yorku a vážně jsem se tomu celému musel smát. Kluk z Plzně, který byl ještě nedávno studentem, teď žije v Americe a píská NHL.“
Je i v reálu všechno opravdu tak růžové, nebo vás třeba taky něco zklamalo?
„Ten úplný začátek nebyl jednoduchý. Byla strašná spousta věcí na řešení. Ne ani tak hokejových, jako spíš těch mimo. Cestování, auto, bydlení, zařízení bytu, internet, elektřina… Ono se to zdá jako samozřejmé a snadné, ale pro mě to tady bylo úplně nové a docela složité.“
O vaší premiéře v Česku informovala snad všechna média. Čekal jste takový poprask kolem své osoby?
„Rozhodně ne. Asi jsem čekal nějaký jeden krátký článek o tom, že jsem měl premiéru. Nakonec je toho ale trochu víc. Žádostí o rozhovor je vážně hodně.“
Noví rozhodčí v NHL dostávají šanci až na konci ročníku
Ještě v lednu jste se přitom o NHL vůbec nechtěl bavit. Říkal jste, že do ní máte ještě hodně daleko. O deset měsíců později jste tam. Čím si tak rychlý posun vysvětlujete?
„Povedly se mi ty první zápasy v AHL. Bylo se tam na mě podívat asi šest supervizorů, kteří se všichni shodli na tom, že by mi měli nabídnout smlouvu v NHL. Před sezonou jsem pak pískal nějaké přípravné zápasy. Není to ale tak, že se vám povede jedno dvě utkání a hned jdete nahoru. Tak to může být u hráčů. U rozhodčích je ten proces mnohem delší.“
Obvyklé ale je, že nováčci dostávají šanci v NHL až na samém konci ročníku.
„To máte pravdu, u mě je však zřejmě výhoda, že jsem čárový. Hlavní sudí většinou nechává vedení déle vypískat. Já jsem ale pořád rozhodčí AHL, tak se beru. Nedokážu říct, jestli v sezoně odpískám nahoře pět, dvacet nebo čtyřicet zápasů. Budu rád za každou šanci.“
Hráči říkají, že když už jednou poznají svět bohaté NHL, zpátky na farmu už nechtějí. Je tohle u rozhodčích stejné?
„Ty rozdíly mezi ligami asi taky úplně komentovat nemůžu. To zázemí se ale samozřejmě liší. Je to ale taky rozdílné město od města. Třeba v Detroitu je šatna pro rozhodčí nádherná, nová. Kolegové ale říkali, že tohle rozhodně standard není a jinde je to podstatně horší.“
Jak zvládáte náročné cestování napříč kontinentem? Způsob dopravy si volíte sám? „Ano, dá se to přežít. Rozhoduji se podle vzdálenosti. Bydlím v menším městě Hershey na východě. Pokud mám utkání do šesti hodin dojezdové vzdálenosti, tak jedu autem. Jinak létám. Harmonogram zápasů je znám měsíc dopředu, takže je čas si všechno naplánovat.“
Také z tohoto pohledu se asi život rozhodčího v zámoří a Česku příliš srovnat nedá, že?
„Tak to vůbec! Je to úplně jiná dimenze. V extralize jsme si s klukama den před zápasem zavolali a domluvili se, jak pojedeme. V Americe je to všechno jiné.“
A co tlak na sudí? Přijde mi, že zámořské noviny o chybách rozhodčích moc nepíší.
„Máte pravdu. Je to dáno jinou kulturou. Tady jsou rozhodčí bráni jakou součást hry. Nikoho nenapadne, že by třeba chybou chtěl někdo někoho poškodit.
