Konec kariéry není většinou pro profesionální sportovce ničím snadným. Odložit výstroj, rozloučit se s kabinou, zmizet z televizních obrazovek... Následné zápasy starých gard jsou pak hodně příjemným zpestřením života bez aktivního sportu. Nicméně je tu sorta, která se údajně svému letitému řemeslu s chutí vyhne - hokejoví gólmani. Během svého uvedení do Hokejové síně slávy v Torontu se o tom rozpovídal Martin Brodeur, kterého podpořily další brankářské persony.
Když došlo o víkendu na zápas veteránů, kde je soupiska prošpikována hokejovými legendami všech pozic a různého věku, objevil se nejúspěšnější gólman historie Brodeur ještě s maskou na hlavě v bráně. Možná vůbec naposledy.
„Nandám si ještě jednou betony, ale myslím, že tím to končí. Když vidím přípravu na celý ten proces, tak pozoruji, že to tělo nenese tak snadno, jak jsem si myslel," řekl pro NHL.com šestačtyřicetiletý Kanaďan, který s profesionální kariérou sekl v roce 2015 a v NHL naposledy pracoval jako asistent generálního manažera St.Louis Blues v poslední sezoně.
Jeho zajímavá teze není ojedinělá. Kapitánem jednoho z týmů během utkání Haggar Hockey Hall of Fame Legends Classic byl také další legendární gólman Ed Belfour, ale ten už šel hrát do pole. Proč to tak u brankářů je? U někoho do oblékání výstroje promluví rozbolavělé tělo, u někoho zase nechuť čelit znovu dalším střelám.
„Když jsem byl mladý, nechápal jsem, jak se starší gólmani mohou po kariéře znovu nechtít stavět do brány," vykládá Kevin Weekes, který sám odchytal v nejlepší lize světa 11 sezon. „Pokaždé jsem si tak nějak myslel, že je s nimi něco špatně, ale když jsem sám odložil betony a lapačku, tak jsem je začal chápat."
„Naše role je hodně oddělená a všechno to očekávání a tlak vás pak psychicky skutečně vyčerpá," dodal Weekes, který zároveň ale řemeslo bránil a vysvětlil, že svou práci miloval.
Do vysvětlování dalšího problému se pustil švédský veterán Johan Hedberg, který odstartoval svou kariéru v zámoří v barvách Pittsburghu pod vedením Ivana Hlinky a v tuto chvíli je trenérem gólmanů San Jose Sharks. Pětačtyřicetiletý mistr světa z roku 1998 klidně minulý rok zaskočil na tréninku za současnou jedničku Martina Jonese, ale hrát exhibice? To není to pravé.
„Chytat proti mladým aktivním klukům je pořád zábava, ale nastupovat proti padesátiletým veteránům mě moc nebaví. Úplně chápu gólmany, proč raději chodí do pole. Můžou si v klidu poletovat po ledě, ujet si do brejku a dát gól, místo toho aby stáli 45 vteřin nehnutě v bráně, dostali gól a čekali další dvě minuty na brejk dva na jednoho, kde padne další," předkládá Švéd celkem pádné důvody.
Podobně to cítí také jedenačtyřicetiletý Martin Biron, někdejší buffalská dvojka za Dominikem Haškem a muž, který se po skončení kariéry v roce 2013 stal televizním expertem. V NHL zvládl 508 utkání, chytal mimo jiné v obou newyorských klubech nebo ve Philadelphii.
„Soutěživost je to, co vás roky v tréninku tlačí dál. Ale když hrajete někde na pohodu s kamarádama, tak už to tam schází," myslí si a předkládá další zajímavý postřeh. „Dlouhé roky jste zvyklí, že zápasy končí například 1:0 nebo 2:1 a najednou to je 14:12. Jak můžu mít radost z utkání, kde jsem dostal 14 gólů?" ptá se.
Myšlenka mistra světa z roku 2003 je logická. Je super dávat gól za gólem po krásných akcích, ale kdo reálně nechá vyniknout gólmana? Ten už se v pokročilém věku nemůže na ledě pohybovat tak atleticky, jako to dokázal dříve. A obránci mu v podobných zápasech také nepomohou.
„Člověk se při hře zasměje, ale fakt je ten, že tohle není nic pro brankáře," ví Biron.
