Moravčík o boji na farmě, Kovářovi, i konci v zámoří: Neodflákl jsem to!
Kanadská mise neskončila happy endem, sen o NHL se mu nesplnil. Ale nedá se říct, že by na něm byly znát stopy zklamání nebo dokonce naštvanosti. „Šel bych tam znovu,“ tvrdí Michal Moravčík. Po zkušenosti na farmách Montrealu zase válí za Plzeň, kde čtyřiadvacetiletého obránce přivítali s otevřenou náručí. Rozjetým Indiánům už měsíc pomáhá klestit cestu k výšinám Tipsport extraligy.
Měří 194 centimetrů, platí však spíš za tvořivého beka než za honáka a bourače. Přesně tohle však do něj hustili v zámoří. I proto neměl Michal Moravčík v obrovské konkurenci jistý flek ani v záloze Canadiens v Lavalu, navíc ho zbrzdilo zranění. Jan Kovář měl začátkem sezony podobnou zkušenost. Zatímco jeho přílet zapůsobil jak návštěva mimozemšťana, mladý bek přišel do nejlepšího. Od začátku však dokazuje, že hokej ho za oceánem neodnaučili.
Po návratu jste přišel do našlápnutého týmu, kterému se daří. Usnadnilo to váš přechod do extraligy nebo jste to měl naopak těžší?
„Myslím, že mi to spoustu věcí usnadnilo. Líp se vrací do týmu, kde vládne pohoda, než do mužstva, v němž to zrovna nešlape, a když nejsou výsledky, nálada je spíš ponurá. Já jsem v takové náladě trošku přicházel, takže jsem byl jenom rád, že to v Plzni klapalo. Sledoval jsem kluky celou sezonu. Věděl jsem, jak si stojí v tabulce a jaké mají výsledky. Pro mě taky jen dobře, líp jsem se s tím přechodem srovnával.“
Neměl jste obavy, jak si zase zvyknete na větší led?
„Z toho úplně ne. Spíš z určité nerozehranosti. Natrénováno jsem měl, připravoval jsem se s klukama, co do zápasů nechodili, sám jsem toho přece jenom taky moc nenahrál. Takže spíš toho jsem se trošku bál.“
V devíti zápasech už jste stihnul dát dva góly a na další čtyři nahrát. Pomohlo vám i to, že jste se brzy začal také bodově prosazovat? Kdy jste začínal cítit, že to bude dobré?
„Musím říct, že dobře jsem se cítil od začátku. Až mě to překvapilo. Hlavně jsem byl rád, že jsem dostal prostor na ledě. Už jen to samo o sobě mi pozvedlo sebevědomí. A že jsem nasbíral nějaké body, bylo taky fajn. Byla to však zásluha týmu, dařilo se nám jako mužstvu, bylo super, že se bodově všichni chytili, nejenom Guli (Milan Gulaš) s Kovim (Kovář). Každý k tomu přispěl.“
V jakém rozpoložení jste se vracel? Po minulých sezonách tady byla určitá očekávání, v době návratu jste na tom ovšem psychicky asi nemohl být nejlíp. Neříkal jste si, co v té Plzni budete vlastně pohledávat?
„Snažil jsem se na tyhle věci nemyslet. Bral jsem to tak, že jednu kapitolu jsem uzavřel, v hlavě si změnil nastavení na jinou. Na Evropu, na Plzeň. A věřil jsem, že až tak hroznej nebudu, když to tak řeknu. (směje se) Věřil jsem, že to půjde, že to zvládnu. I okolí mě uklidňovalo, že jsem přece jenom za tři měsíce asi nezapomněl hrát hokej.“
A taky vás hokej za tak krátkou dobu za mořem neodnaučili.
„Tam se hrálo jiným stylem, ale nevypadl jsem z toho na tak dlouho, abych se hokejově odrodil a pak nevěděl, co si na tom ledě počít.“
Ještě před vámi přišel Jan Kovář, ale obránce jako vy museli v Plzni vidět rádi. Bylo to tak, nebo ne?
„Myslím, že mě uvítali hlavně kvůli marodce. (usměje se) Ale to je asi otázka na někoho jiného. Já byl jen rád, že můžu pomoct. Podpořili jsme se tím vlastně tak nějak navzájem. Oni pomohli mně v tom, že jsem zase začal hrát, já jim, že nebyli obránci, a snad i nějakou kvalitou přispěl. Takže to nebylo jednosměrné, nýbrž oboustranné.“
Jak dlouho ve vás myšlenka na návrat uzrávala?
„Byl to delší proces. S agentem jsme se o tom bavili dlouhou dobu. Vlastně už po mém zranění se to vyvrbilo tak, že jsem moc prostoru nedostal, z AHL mě poslali na rozehrání do ECHL.
