Jako malý kluk zkoumal všechny brankáře, kteří přijeli chytat extraligu do Plzně. Sledovat ostatní gólmany ho baví dodnes, přestože už chrání branku Colorada v nejlepší lize světa. „Docela často zůstávám s klukama po tréninku a dáváme si navíc clonění a tečování, což se v NHL vyskytuje hodně,“ upozornil Pavel Francouz v obsáhlém dotazníku pro Sport Magazín. „Na tom se snažím pracovat jak já, tak spoluhráči, protože to všichni potřebujeme.“
Proč chytám
„Když jsem byl malý, jezdil jsem na prázdniny i víkendy do Švihova, což je vesnice kousek od Plzně. Tam jsme měli partu kluků, s těmi jsme za barákem na plácku hráli hodně hokej. Tím, že jsem byl nejmladší, býval jsem většinou v brance. Postavili mě tam a stříleli na mě, měl jsem betony z molitanu a helmu. Bylo to vtipné, když se za tím ohlédnu, ale musím říct, že mě to vždycky bavilo. Ať jsem dělal jakýkoliv sport, a dělal jsem jich jako malý dost, vždycky jsem měl spíš touhu zabraňovat gólům, než je dávat. Spíš jsem byl takový defenzivní, zodpovědný typ. Bavily mě nájezdy, což je specifická disciplína. Je to skvělý pocit, když zastavíte puk…“
Moje brankářské idoly
„Dominik Hašek, samozřejmě. Po Naganu byl idolem snad úplně všech, pro mě byl Bůh. Měl jsem doma jeho plakáty, kartičky z NHL, hrozně jsem ho hltal. Potom to přešlo na Tomáše Vokouna. Imponovalo mi, že byl pravák jako já, kterých moc nebylo, a samozřejmě vychytal dva světové tituly pro Česko. Když jsem v Plzni chodil jako malý na extraligu, líbil se mi každý brankář, vždycky jsem se díval, jakým stylem chytá. Bavilo mě pozorovat, že každý na to jde jinak. Mám to tak dodnes, baví mě sledovat ostatní brankáře a snažím se z nich něco brát. V moderní době se mi hrozně líbí Carey Price. Má vypracovaný styl, který vypadá hrozně jednoduše a účinně.“
Kdo mě toho v brankářském řemesle nejvíc naučil
„Těžká otázka. Nerad bych někoho vypíchnul, protože každý trenér mi toho dal hodně, ať už to byl pan Koban, můj úplně první trenér, co mě naučil úplné základy, pan Hovora, co byl v Plzni… A takhle bych mohl jmenovat všechny trenéry, co mě vedli. Jednu věc ale považuji v mojí kariéře za dost zásadní: když jsem přišel do Ústí nad Labem, bylo mi 19 let. Potkal jsem tam Zdeňka Orcta, který ještě chytal, byl ke mně hodně otevřený, snažil se mi poradit, vyprávěl mi, čím si v kariéře prošel. Samozřejmě se to týkalo i stylu chytání, ale nejvíc mi pomohl po psychické stránce, v nastavení hlavy. Díky němu jsem pochopil, že hokej není středobod vesmíru a že nemusím mít obavy, když jdu do branky. On už byl na konci kariéry, sálal z něj klid, zvláštní aura, kterou jsem si v tu chvilku nějak převzal, a moje kariéra se začala lámat. Pak jsem měl štěstí, že mě trénoval ještě rok v Litvínově, kde se všechno tak nějak dopilovalo. Je to velmi empatický a citlivý člověk, a díky tomu je tak dobrý trenér. Není divu, že teď pracuje i v národním týmu. Ještě bych chtěl zmínit Petra Jaroše, který mi dal šanci v reprezentaci, a díky tomu jsem se posunul do světového hokeje. Za to jsem mu velmi vděčný.“
Na co je největší pedant specialista, který mě teď trénuje v klubu
„On je Fin. A Finové celkově jsou ohromně svědomití, pracovití a důslední lidé, co jsem měl šanci pár z nich poznat během kariéry. On je toho důkazem. Je velký pedant, hodně lpí na detailech. I když jsem do Ameriky přišel ve 29 letech a člověk by si mohl myslet, že už má chytání vypilované, naučil jsem se spoustu nových věcí. Ukázal mi trochu nový pohled na hokej. Jak číst různé situace, určité stopy, co se v hokeji vyskytují a jak se pak většinou hra vyvíjí, takže můžete situaci předběhnout, že ty stopy přečtete a reagujete ještě dřív, než se to stane. A tohle v téhle ohromně rychlé lize pomáhá. Nesnaží se mě předělat, ale naučil mě třeba nový postoj. Když jsem přišel z KHL, stál jsem hodně zeširoka, tam mi to fungovalo výborně. On mi řekl, že v NHL jsou tak dobří hráči, že najdou každou skulinku. Jakmile bych se roztáhl, pošlou mi to nad ramenem pod horní tyčku. To jsou věci, na kterých hodně pracujeme, díky zúženému postoji se mi ramena dostala trochu výš.“
Jak vypadá můj jeden běžný trénink v sezoně
„Začíná se rozcvičkou a posilovnou. Máme kondičního trenéra, který všem jednotlivě připravuje pár cviků. Ne těžké činky, spíš aktivační posilovna, dynamická síla, aby se člověk dobře zahřál. My brankáři chodíme na led o půl hodiny dřív, s námi třeba tři útočníci. Tuhle půlhodinu vede trenér brankářů, který připravuje cvičení, ať už na situace, které nám nejdou, nebo se hodně v zápasech vyskytují. Taky reaguje na to, jak hraje soupeř, co nás čeká. Pak přijde na led zbytek kluků, jsme tam tak 45 minut s týmem, to se většinou dělá střelba, herní cvičení, přesilovky, oslabení. Docela často zůstávám s klukama po tréninku a dáváme si navíc clonění a tečování, což se v NHL vyskytuje hodně. Na tom se snažím pracovat jak já, tak spoluhráči, protože to všichni potřebujeme. Po ledu je protažení, vyšlapání se na kole a regenerace.“
Jakým způsobem pracuju s moderními technologiemi
„Je to věc, která může člověku dát nějaké procento navíc, věřím tomu. V létě jsem se dostal do kontaktu s firmou DynaOptic. Dělají analýzu očí, jak vám fungují, jak rychle je váš mozek schopný reagovat, všechno dohromady. Mají různé moderní technologie a tréninky, kterými člověk dokáže získat výhodu. Mám osobní program na míru na základě výsledků mé analýzy. Nedokážu odhadnout, jak velká ta výhoda může být, ale i kdyby to bylo pár procent, tak proč to nevyužít. Taky jsem se dostal do kontaktu s člověkem v Denveru, ten zase využívá virtuální realitu, což je další level. Není to předstírání chytání, ale trénink mozku a reakcí. Zatím jsem si to vyzkoušel a mám v plánu se tomu víc věnovat po sezoně. Teď na to nemám tolik prostoru.“
Jaké další sporty mi jdou
„Byl jsem aktivní dítě, sportů jsem dělal hodně. Fotbal, florbal, hrál jsem pozemní hokej, dělal jsem karate, gymnastiku. Aniž bych to věděl, dalo mi to základní průpravu k hokeji. Byl jsem pružný z karate a gymnastiky, měl jsem dobrou pohybovou koordinaci. Momentálně na jiné sporty nemám tolik času, ale když je po sezoně, hrozně rád si zahraju tenis, squash a badminton. To brankáři dělají často - kvůli dynamice, výbušnosti, potřebujete dva rychlé kroky, brzda, zpátky, člověk je pořád v podřepu, což je podobné gólmanskému postoji. Tyhle sporty mám hodně rád, stejně jako třeba plážový volejbal.“
Jak si analyzuju soupeře
„Máme výborný servis a program, do kterého se můžu přihlásit, ať už z telefonu, nebo tabletu, které máme i v kabině. Náš videotrenér mi tam dá, co chci. Dívám se, jakým způsobem dával soupeř v posledních pěti zápasech góly, pouštím si sestřihy zápasů, někdy i nájezdy, co dělají hráči, abych měl představu. Čtu si jejich sestavu, člověk ví, na koho si má dávat pozor, projíždím si, kolik tam mají praváků a leváků. To jsou věci, kterých si před zápasem všímám. Pak máme ještě těsně před utkáním pověšený papír v kabině, kde je v pár slovech popsaný každý hráč, v čem vyniká, na co si dát pozor. To si taky pročtu.“
Jaký mám rituál před utkáním
„Když jsem byl mladší, měl jsem jich hodně, byl jsem až trochu blázen, malinko posedlý. Nevím ani proč, ale věřil jsem tomu. Když jsem o tom mluvil se sportovním psychologem, řekl mi, ať s tím skončím, že to nikam nevede, že je to k ničemu. Bylo to těžké, protože člověk má tendenci rituály používat jako takovou berličku, útěchu. Pak jsem s tím ze dne na den přestal. Teď mám spíš rutinu, co jsem zvyklý dělat, ale když to neudělám, tak mě to nerozhodí.“
Jak se udržuju v maximálním soustředění po celý zápas
„Při zápase se soustředím na každou situaci. Ale v den zápasu se na něj snažím myslet co nejméně, abych se zbytečně neunavil tím, že si představuju, co se může stát, proti komu hrajeme. To se pokouším z hlavy vyhodit. Soustředím se až od chvíle, kdy přijdu na zimák. Někdy je to těžší, někdy lehčí. Pokud jdete do branky po delší době, v hlavě to trochu nosíte, ale základ je snažit se moc si to nepřipouštět.“
Jak se oklepávám po hloupém gólu nebo velkém kiksu
„Tady byste si to taky neměli připouštět, ale to se lehce řekne a hůř dělá. Někdy to člověka trápí v tu chvíli – tým hraje dobře, a vy uděláte blbou chybu, tak vás to štve. Ale co bylo, to bylo, nejde to změnit. Jediná šance je snažit se to nějak vynahradit a chytat co nejlépe dál.“
Jak si analyzuju vlastní výkony
„Vždycky den po zápase máme video, sedneme si s trenérem brankářů. Nekoukáme na všechny situace a střely, on vyhodnotí, co je potřeba si ukázat. Určitě jsou to obdržené góly. Pak nějaké situace, které jsem řešil správně, abych v tom pokračoval. Dále nějaké věci, které se mu nezdály, u kterých má pocit, že bych je měl řešit trochu jinak. Tak si o tom povídáme.“
Co považuju v brankářské profesi za nejtěžší
„Tlak. Být brankář je hodně psychicky náročná práce, každá chyba je okamžitě vidět. Jste poslední záchrana, když uděláte chybu, je to průšvih. To je věc, s níž se musíte naučit žít. Chytání a dělání zákroků taky není jednoduché, ale tohle je pro mě nejtěžší. Myslím, že to tak cítí většina brankářů.“
Co nejvíc bolí
„Bolí mě každý gól. Fyzicky bolí i rány pukem, ale za každou jsem rád, protože to znamená zákrok.“
Musel jsem v bráně odbourávat strach?
„Asi ne. Když jsem byl v mládeži, výstroj ještě nebyla tak propracovaná, a tak to někdy hodně bolelo, měl jsem modřiny. Ale že bych třeba uhýbal, to jsem nikdy neměl.“
Brankář se musí správně rozhodnout v setině vteřiny. Trénuju to speciálně?
„To souvisí s tím tréninkem mozku. Pro člověka se stane přirozenější se rychle rozhodovat. Myslím, že virtuální realita je další krok, kdy musíte reagovat opravdu rychle, pod tlakem, což mi může pomoct právě v těchto rychlých reakcích.“
Jak jsem si jistý v rozehrávce
„Myslím, že jsem v rozehrávce jistý, protože nic nevymýšlím. Snažím se volit tu nejjednodušší cestu. Samozřejmě je super, když umí gólman rozehrát tak, že rozjede útok, ale myslím, že obráncům hodně pomáhá, když hlavně vědí, co od gólmana můžou čekat. Pokud jdu za branku zastavit puk, tak ho zastavím a čekám na pokyny od spoluhráčů. Když žádné nedostanu, snažím se to dostat co nejdál od sebe a branky, abych si ulehčil práci a hlavně neudělal nějaký průšvih.“
V čem je jiné chytání v top zahraniční lize a v české lize
„Celkově je v NHL jiný hokej: hraje se na malém hřišti, jsou tu nejlepší hráči planety, to je ohromně znát. Když jsem dorazil z KHL, což jsem si myslel, že je špičková úroveň, tak mě na prvních trénincích překvapilo, jak moc velký rozdíl to ještě byl. Jak hráči mají silnou a přesnou střelu, jak rychle se rozhodují, jak dokážou ovládat puk. Musím říct, že mi z toho spadla brada, úroveň je fakt vysoká. Ale když se s tím člověk časem nějak srovná a přizpůsobí se, už mu to tak nepřijde. Člověk se totiž podle mě dokáže přizpůsobit všemu.“
Související články
Související články
