V NHL máte nervy jako u porodu, Kučerova si všimnete. Tady chci místo!
KOMENTÁŘ ALEŠE STEZKY | Mám za sebou debut v NHL, což člověku většinou dochází až s odstupem času. Já jsem to paradoxně vnímal hned po zápase s Tampou, ale okamžitě po něm jsem byl poslaný zpátky na farmu. Druhý den jsem cestoval, byl to masakr. Odkládali nám lety, byly problémy, neměl jsem čas přemýšlet, co se vlastně stalo. Dneska jsem strašně moc vděčný za šanci, vážím si ji. Problikla mi v hlavě celá kariéra, proč jsem hokej dělal a proč jsme mu já i moje rodina tolik obětovali.
Ty pocity jsou nádherné. Člověk se postavil na led NHL, ještě proti hvězdám jako Kučerov, Point, Hedman nebo Vasilevskij. Jména, která vyhrála Stanley Cupy. Neskutečné! Hrozně mě to bavilo. Říkal jsem si, že kdyby zápas pokračoval další tři třetiny, hraju dál. Bylo to prostě super.
Nakupil jsem sice nějaké chyby, ale přiznám se, že jsem byl totálně nervózní. Vím, na čem musím pracovat, ale není to tak, že bych si řekl, že v NHL nemám co dělat. To vůbec ne! Naopak mi premiéra vlila krev do žil a pomyslel jsem si: Tady si chci vybojovat místo.
Mám to tak celou kariéru. Nechci, aby to znělo namyšleně, protože se snažím všechno v životě brát s pokorou, ale zároveň jsem takový, že se nerad něčím uspokojím. Pak zůstanete na stejném místě, což nechci. Nechci přežívat. NHL se mi splnila, vím, že cesta nahoru je těžká. Nemůžu pomýšlet na to, že budu příští rok v Seattlu dělat jedničku, musím se na to dívat i reálně. Ale mým cílem je taková smlouva, abych dostával šance v hlavním týmu.
Vím, jak to v zámoří chodí. S jedním zápasem v NHL člověk těžko bude pomýšlet na krásný kontrakt, ale nikdy nevíte. Snažím se dělat maximum pro to, abych příležitost měl, mohl bojovat o místo nastálo. Jdu krůček po krůčku, jeden zápas beru s respektem, je to sen každého, ale koukám i trošku dopředu, abych si splnil další cíl.
Když jsem byl v minulosti v Liberci, udělal jsem ve svém nastavení chybu. Byl jsem mladej a blbej, hned jsem koukal na to, že můžu přechytat Romana Willa. On byl gólmanem se zkušenostmi, měl jsem to brát tak, abych šel krůček po krůčku. Měl jsem velké oči, strašná chyba a facka do života i hokejové kariéry, za kterou jsem ale na druhou stranu rád.
Takhle to zkrátka nejde. Nechci se teď dívat na Joeyho Daccorda tak, že na něj můžu zatlačit. Vím, že to tak není, ani nebude. V zámoří se hodně koukají na smlouvy, což nemyslím špatně. Chci se dostat na pozici dvojky Seattlu, a když tam budu, pak můžu zase pomýšlet dál. Ale to je zatím spekulace, moje přání.
Pokud se vrátím k zápasu, jakmile na vás první střelu vyšle Kučerov, stihnete si toho všimnout. Viděl jsem, jak najíždí už od modré čáry. Den před zápasem jsem koukal na videa, načetl jsem si pohyb hráčů, podle stylu je pak poznáte, dokáže vám to pomoct. Probliklo mi hlavou, ať hlavně netrefí bránu… Trefil ji, ale střelu jsem chytil. A to byla velká úleva.
Když máte první zákrok proti Kučerovovi, dodá vám to sebevědomí. NHL je tak rychlá, že nemáte moc času přemýšlet, což je fajn, protože jakmile jsem se ráno před debutem vzbudil, nervozita naběhla automaticky. Nebylo mi nejlíp, nervy pracovaly. Fakt hrozně! Emočně hodně silné.
Zažil jsem to naposledy u porodu. Zpětně vím, že mi na výkonu tak záleželo, že k tomu podobné pocity zkrátka patří. Nebyl to žádný propadák, měl jsem mítink s trenéry, strašně cenná zkušenost. Protože i když se to možná nezdá, herně jde o velký skok. Už jen v tom, že AHL je v podstatě hra pěti útočníků, obránci se kolikrát sbalí a jdou dopředu. Padá víc gólů, velká škola.
A NHL? Víc se dbá na obranu, systém je dodržovaný, ale hra je rychlejší. Co tě jako první napadne, musíš v brance udělat. No a pak clonění – jediná střela neprojde čistě. Neskutečná šikovnost hráčů, velký rozdíl. Ale chytlo mě to. Nejradši bych tam zůstal.
Autor je brankářem klubu Seattle Kraken
Celé vyprávění je součástí videopořadu NHL Insider v prémiové části na iSport.cz a na platformě zimakpodcast.cz
