NHL? Naděje se nevzdávám

Teď atmosféru finále prožívá znovu, ovšem v jiné roli. JIŘÍ FISCHER už nesedí v kabině v propoceném dresu s dvojkou na zádech. Drží palce z tribuny. „Pořád je to pro mě vzrušující,“ říká někdejší obránce Detroitu v rozhovoru pro deník Sport.

Za sebou má tvrdou životní zkoušku. Kvůli srdečnímu kolapsu v roce 2005 málem umřel přímo při zápase. Dal se sice dohromady, jenomže s profesionální kariérou byl konec.

Přesto vypadá spokojeně. Tedy vypadá, Fischer spokojený je… O hokej nepřišel a v Red Wings působí dál. Jako šéf hráčského rozvoje se stará o mladé hokejisty. Učí je tomu, jak se dostat mezi elitu. „Ta práce mě strašně baví,“ září sedmadvacetiletý vítěz Stanley Cupu a mistr světa.

Prozraďte, jak vám ta hokejová výuka jde?
„Spíš bych řekl, že se sám furt učím. (směje se) Ale s klukama je to super. Z Čech jsem odešel v sedmnácti letech a to už je docela dávno. Skoro jedenáct let. Sice jsem tehdy už hrál hokej, přesto jsem se tady v zámoří musel spoustě věcí naučit od základů.

A to samé platí u dnešních hráčů, co jsou draftovaní a co už třeba rok odehráli na farmě. Najednou zjistíte, že je plno maličkostí, které se musejí naučit. A to je prima, když jim to můžu ukázat, vysvětlit. Opravdu mě to moc baví.“

A poslouchají vás všichni na slovo?
„S tím není problém. Na té profesi je skvělé hlavně to, že můžete pracovat s klukama, kteří se chtějí zlepšit. Mají tu vůli. Každý den přijdou na zimák připravení, stejně tak do posilovny. A to je pro mě povzbuzující.“

Máte pocit, že jste v sobě odhalil do té doby skryté kantorské schopnosti?
(usměje se) „Abych pravdu řekl, vždycky mě bavilo někomu s něčím pomáhat. Samozřejmě jsem to vždycky nedělal. Když jsem hrál, tak jsem se soustředil na svůj výkon, sám na sebe. Až potom, jak začínáte být v něčem dobrý, se začnete koukat i na své okolí.“

Vypadá to, že jste si našel nový smysl života. Dá se to tak říci?
„Určitě. Začal jsem pracovat pro Red Wings od konce září, tehdy jsem se stal oficiálně součástí managementu. A úplně mě to nadchlo. Jistě, je to hodně cestování. Tři čtyři dny v týdnu jsem na cestách, pořád někam lítám, půjčuju si auta, bydlím po hotelích. Dokonce bych řekl, že se nacestuju víc než v době, kdy jsem hrál. Ale jsem ve společnosti mladých lidí, kteří mají chuť do života. A to je skvělé, to mě motivuje.“

Nabídku jste od vedení Red Wings určitě obdržel s časovým předstihem. Musel jste dlouho přemýšlet, zda ji přijmout?
„Měl jsem pár jiných možností, co dělat dál. Tahle však byla jediná a nejlepší, jak zůstat aktivně u hokeje. Nabídku jsem dostal jsem od Kena Hollanda (generálního manažera) minulý rok hned poté, co mi vypršela moje smlouva.

Měl jsem tedy celé léto na rozmyšlenou. Potom jsem přišel do kempu a začal pracovat. (usměje se) Řeknu vám upřímně, zaplaťpánbůh, že taková nabídka přišla. Jsem moc rád, že mám práci a můžu dělat něco nového.

Nesedět deset hodin jen v kanceláři a vařit se u počítače. Součásti mé práce je pomáhat klukům s trénováním, s filozofií tréninku nebo se zdravou výživou. A tohle mě vždycky bavilo. Ta nabídka mi prostě pasuje.“

Se svými hokejovými žáky chodíte na led zpravidla po tréninku prvního týmu. Zasteskne se vám, když je vidíte v akci?
„To víte, že mám nutkání. Tím spíš, když je teď finále Stanley Cupu. A není to taky tak dávno, kdy jsme to vyhráli. (odmlčí se) Rád bych si zahrál, ale uvědomuju si, že to se mnou zdravotně ještě není na sto procent.

Po té mé srdeční slabosti jsem o trošičku rozumnější a řadu věcí jsem si v hlavě srovnal. Mám rodinu v Detroitu a vím, že jsou důležitější věci než hokej. Tedy pokud se bavíme o aktivním hokeji.“

Finále sledujete pěkně z nadhledu, z tribuny. Hodně to jako divák prožíváte?
„Hodně, hodně.“ (směje se)

Víc než před šesti lety, kdy jste bojoval o Stanley Cup přímo na ledě?
„Je to jiné se koukat a být členem týmu. Když hrajete, tak ty dny jsou úplně jinak rozházené. V roce 2002 jsem se celý den soustředil na večer, od snídaně až do rozcvičky před zápasem.

Ten den mi sice velice rychle utekl, ale bylo to někdy až stereotypní. Teď si ty dny a to všechno dokola docela užívám. Nejsou totiž jen zápasy, můžu si jít po tréninku udělat s klukama pár věcí. Právě teď totiž máte čas pracovat na těch základech.

Jak se obracet s pukem, jak jezdit po modré čáře, aby to bylo plynulý. Ne všechno se musí trénovat rychle, u řady cviků je lepší je dělat pomalu, abyste si to užil. Profesionální hokej znamená spoustu dřiny. Po sto deseti zápasech a dvě stě trénincích vás to někdy ani nebaví. Proto se snažím, aby právě v téhle fázi sezony byli kluci jinak motivovaní. Když si totiž užíváte život, věci se začnou dařit.“

Od koho jste se nejvíc naučil právě vy? Odhadoval bych to na Chrise Cheliose.
„Abych pravdu řekl, učil jsem se od všech, co jsem potkal. Hrál jsem v jiné době, kdy ještě nebyly platové stropy. A v Detroitu naštěstí máme tak dobré vlastníky, kteří se vždycky dokázali přizpůsobit času a době.

To je ostatně vidět na našem mužstvu. Nejen teď, ale už tenkrát jsme měli nejlepší hráče, které bylo možné sehnat. A proto jsou Red Wings pořád nejlepší v lize. Ne vždycky vyhráli Stanley Cup, ovšem během deseti let se dostali čtyřikrát do finále a třikrát z toho vyhráli. To mluví za vše.“

To jistě, ale kdo vás tedy nejvíc ovlivnil?
„Třeba Larry Murphy. Byl jsem jedním z jeho partnerů v obraně. Přišel jsem tehdy v devatenácti a on už měl odehráno v NHL dvacet let. V lize tedy začal dřív, než jsem se narodil!

A já si drbal hlavu a říkal jsem si: ´Jak můžu být tak dobrý nebo aspoň podobný hráči, který hraje delší dobu než já vlastně žiju.´ Byl to zvláštní pocit a taky motivace.

Že jsem mohl být členem tak skvělého mužstva. Jen si to vezměte, v roce 2002 jsme měli v kádru devět kluků, kteří automaticky jdou do hokejové Síně slávy, až skončí kariéru. To je přece neuvěřitelné, taková mužstva už neexistují!“

Stanley Cup jste však vybojoval právě po boku Cheliose. To asi člověk zůstane nejvíc v paměti, ne?
„Máte pravdu. Cheli mi v té mé třetí sezoně hrozně moc pomohl, vlastně úplně nejvíc ze všech kluků. Ale jak jsem říkal, na každém hráči se za kariéru odrazí celá řada trenérů a spoluhráčů.

Nebyl to tedy jen Chelios. To už začalo rodiči. Táta mě donutil, abych se naučil makat každý den, abych byl profesionál a snažil se být lepší než ostatní.

Pokračovalo to v Berouně a hlavně v NHL. Tam jsem potkal trenéry Scotty Bowmana, Dava Lewise nebo Barryho Smithe. Ti všichni mi pomohli získat úžasné životní zkušenosti.“

Například?
„Abyste pochopil, že si musíte všechno zasloužit, že to nepřijde samo. Abyste se dokázal na ledě soustředit, když na tom nejvíc záleží. Bez ohledu na to, jestli vás něco bolí, jste unavený, zraněný, nebo máte psychické problémy mimo led. Díky tomu se o to teď můžu dělit s mladými.“

A kdy jste si srovnal v hlavě, co je pro vás podstatné, a co ne? Až po té srdeční příhodě?
„Trochu to začalo už před tím, ale až po té události se vše umocnilo. Od toho okamžiku se stala spousta událostí. Zasnoubili jsme se s mojí manželkou, narodil se nám syn a pak jsme se vzali.

Víte, dřív byl u mě na prvním místě jen hokej, nic jiného mě nezajímalo. I rodina šla stranou. A když jsem měl špatný zápas, s lidmi jsem se nebavil. Teď je to jinak.“

Možná všechny potíže souvisely s tím, že jste nedokázal vypnout.
„Přesně tak. Když to pozoruju, tak kluci, kteří jsou déle v lize a jsou velice úspěšní jako Chelios, Dominik (Hašek), Lidström, Yzerman, se dokáží na ledě úžasně soustředit. Ale taky si umějí psychicky oddechnout.

Najdou svoji rovnováhu. A to je podle mě klíč života. Pro mě to byl vždycky extrém. Extrémní soustředění, extrémní makačka, žádný balanc. Čím jsem starší, tím toho sice vím čím dál víc, ale taky se zpětně dozvídám, že toho vlastně vím míň. Je neuvěřitelné, jak pravdivá jsou stará přísloví.“ (užasle)

Prodělal jste desítky vyšetření a lékařských prohlídek. Přišlo se na to, proč vaše srdce vysadilo?
„Důvod nebyl jediný. (přemýšlí) Prošel jsem více testy než kdokoli jiný. Od magnetické rezonance srdce, po magnetickou rezonanci mozku, ultrazvuk pod stresem na běžícím pásu, elektrofyziologickou studii srdce, no prostě mi dělali snad všechno možné.

A testy odhalily hodně problémů. Tedy ne úplně problémů, jako spíš abnormalit, kterých bylo moc. Já si myslím, nebo jsem o tom přesvědčený, že moje srdce byl zrovna ten nejslabší článek. Tedy v tom daném momentu, kdy se mi to stalo. Život musí mít správný rytmus, správný balanc. A já ho neměl.“

Přiznal jste, že po zdravotní stránce ještě nejste stoprocentně fit. Navíc jste začal pracovat v klubovém managementu. Smířil jste se definitivně s tím, že už nebudete nikdy hrát NHL?
„Já jsem se smířil s tím, že ne všechno v životě můžu úplně kontrolovat. A jestli hrát budu, nebo nebudu, to teď nevím. Samozřejmě, že bych si hrozně rád zahrál. Ale beru to tak, že pokud testy nebudou příznivé, abych se mohl zapojit do hokeje bez zdravotního rizika, jsou v životě i jiné věci, za které stojí zato žít.“

Rozumím tomu správně, že se naděje tak úplně nevzdáváte?
(usměje se) „Naděje je vždycky, ta přece umírá poslední. Hodně lidí ztratí naději, a přitom jsou ještě naživu. Já si myslím, že by to mělo být úplně obráceně.“

Letos v únoru jste si ale zápas zahrál, i když jen charitativní. Sen jste si splnil, ovšem taky jste dost vyděsil své rodiče.
„Jenomže já to nedělal kvůli sobě. Měli jsme možnost získat určité fondy na devatenáct defibrilátorů, které budou v devatenácti různých halách. A to byla moje motivace, proto jsem byl pro. Chápu moje rodiče, kteří tehdy prožili něco strašného, protože jsem dneska taky otec. A já jen doufám, že se příště budou taťka s mamkou cítit psychicky trochu líp, až budu na ledě a bude se o tom někde psát.“

Upřímně, zvládl jste zápas bez sebemenších potíží?
„Bylo to super. Několikrát jsem sice předtím bruslil na rybníčku za naším baráčkem v Detroitu. Ale to není to samé. Třeba led jsem si musel hrabat sám, žádná rolba. (směje se) Ne vážně, bylo to v pohodě a hrozně prima. A hokej jsem si v tu chvíli užíval jako málokdy předtím.“

Troufnul byste si jít do další podobné akce?
„Teď se cítím psychicky i ze zdravotního hlediska natolik dobře, že si můžu jít zabruslit bez jakýhokoli problému. A dneska věřím, že pokud to bruslení udržím v nějakém rozumném rámci, tak bude všechno naprosto v pohodě i dál. Musím to zaklepat! Abych tedy odpověděl, doufám, že těch charitativních akcí bude víc.“


Kdo je Jiří Fischer
- narodil se 31. července 1980

- v sedmnácti letech odešel z kladenské juniorky do zámoří a z neznámého hráče se vypracoval mezi absolutní špičku obránců NHL

- dva roky strávil v juniorském týmu Hull, kde si jej všimli Red Wings

- v létě 1998 byl draftovaný Detroitem, za rok už pravidelně nastupoval v NHL a připsal si 8 asistencí

- v roce 2002 s Red Wings získal Stanley Cup, v posledním utkání sezony však kvůli trestu nehrál a na jeho místo naskočil Jiří Šlégr

- další triumf jej potkal na světovém šampionátu ve Vídni 2005, kde pomáhal českému týmu k zisku zlatých medailí

- kariéru musel předčasně ukončit po srdečním kolapsu, který jej postihl 21. listopadu 2005 v utkání proti Nashvillu

- před sezonou přijal nabídku Red Wings a stal se ředitelem hráčského rozvoje

- první zápas (charitativní) po kolapsu odehrál letos v únoru, čekal dlouhých 27 měsíců