Havlát: Už jsem dal hezčí gól

Povedený start i pozici nejproduktivnějšího českého hráče v nové sezoně NHL tedy bere s velkou rezervou. „Z toho, abych skákal radostí, jsem vyléčený,“ pronesl sedmadvacetiletý útočník Chicaga.

Přitom by stálo za to se alespoň opatrně radovat. Třikrát operované rameno drží, ve čtyřech zápasech nastřádal už pět bodů a o jeho poslední gólové akci proti Phoenixu mluví celá NHL. Tak fantastický průnik přes tři hráče završený bekhendovou ranou pod horní tyč v zámoří dlouho neviděli. „Lidi mají krátkou paměť,“ prohodil Havlát.



O svých akcích zřejmě máte dokonalý přehled?
„Samozřejmě! (se smíchem) Ne vážně, proti Phoenixu to byla jedna z těch hezčích branek, co jsem dal. Ale ve své podstatě je jedno, po jaké akci se trefíte, hlavně že je to gól.

Havlátovy zdravotní trable

29. 11. 2005 si v zápase s Montrealem poškodil pravý ramenní kloub a podstoupil transplantaci části kosti. Vynechal 58 zápasů. 20. 10. 2006 si už v Chicagu si proti Dallasu natáhl vazy v kotníku. Na ledě se objevil po měsíci a 19 dnech. Vynechal 14 zápasů. 3. dubna 2007 si v souboji s Nashvillem vykloubil pravé rameno a musel na druhou operaci. Léčba zabrala čtyři měsíce. Vynechal 4 zápasy. 4. října 2007 se zranil hned v úvodním utkání sezony proti Minnesotě. A znovu si vykloubil pravé rameno. Na operaci nešel. Vynechal 22 zápasů. 27. února 2007 si pravé rameno pochroumal v utkání proti Phoenixu a podstoupil operaci. Léčba je odhadována na 4 a 6 měsíců. Vynechal 19 zápasů.

Podle toho, jak jste na ledě v pozici na zádech emotivně slavil a pumpoval rukou, bylo znát, že si zrovna téhle trefy ceníte. Nebo se mýlím?
„No jo, zase jsem skončil na zádech. U těch hezčích gólů se mi to stává pořád. (povzdechne si) Takže možná kvůli tomu to vypadá tak emotivně. Ale je pravda, že ta akce mi vyšla slušně.“

Řekl jste, že to byl jeden z těch hezčích gólů. Vybavíte ještě povedenější akci kariéry?
„Bylo jich víc. (zamyslí se) Ale asi proti Columbusu, což je skoro dva roky zpátky (hrálo se 11. 2. 2007). Pamatuju si, že šlo o rychlý protiútok. Dostal jsem se před obránce a přestože mě zahákoval, stihnul jsem si najet před branku a udělat ještě kličku gólmanovi. Možná jsem to nepopsal úplně přesně, ale je to když tak na youtube.“ (směje se)

Právě pády ve vašem provedení občas skončí dost špatně. Nezatrnulo vám, když jste po gólové střele ztratil rovnováhu?
„Vůbec ne. To byl pohodový pád. Kdybych takhle spadnul vždycky, byla by to paráda.“

Operované rameno jste necítil?
„Všechno je v pohodě. Jsem rád, že jsem stihnul dva tři zápasy v přípravě a že jsem to mohl trochu oťukat. Už před tím mě sice doktoři ubezpečovali, že je rameno dostatečně silné, abych mohl hrát. Ale člověk se přece jen ujistí až přímo na ledě. Zatím je všechno v pohodě.“

Neměl před prvním zápasem trochu strach, jestli kloub vydrží?
„Ne, neměl. Sice si pamatuju, jak to bylo před rokem, první zápas a hned jsem si rameno vykloubil. Jenomže ta zkušenost, nebo spíš zkušenosti mi vlastně pomohly. V takové situaci jsem se ocitl už potřetí nebo počtvrté, takže jsem věděl, co mě čeká.“

Neříkejte, že se z vás stal takový kliďas?
„A víte že asi jo. Loni jsem se tak dobře necítil. A když jsem pak hrál s ortézou, věděl jsem, že mě operace nemine. Teď jsem v pohodě, rameno se zdá být silné jako nikdy před tím.“

S ramenem jste si za tři roky dost protrpěl. Pátral jste po tom, co bylo při operacích v nepořádku?
„Nikdo to neví a asi to vědět ani nebude. Bylo by tedy zbytečné někoho vinit z toho, že něco pokazil. Pro mě je nejpodstatnější, že už je snad všechno v pořádku. Říkám snad, abych to nezakřiknul.

“Přestože jste podstoupil hned tři náročné zákroky, kličky vám jdou pořád dobře.
„Myslíte? (směje se) Samozřejmě že při operaci mi všechny vazy zkrátili, takže pohyblivost určitě nemám takovou jako před tím, co začaly všechny ty problémy. Ale při hře mi to nevadí. Kdybych to srovnal s minulou sezonou, ta ortéza, co jsem nosil, mě hodně omezovala.“

Když vám lékaři dávali výstupní razítko, nemluvili vám do duše, abyste byl opatrný?
„To ne. Kdybych měl jít na led s tím, že bych si měl dávat pozor, nemohl bych ani hrát.“

Předpokládám, že vás ale bedlivě sledují hlavně ve vedení klubu?
„V kempu se mě pořád vyptávali, jak se cítím a jestli je všechno v pohodě. Testy ale prokázaly, že můžu hrát, takže byli všichni spokojení. A teď už to nikdo neřeší.“

Z Chicaga postupně zmizeli všichni čeští hráči. Necítíte se teď tak trochu osamocený?
„Vždyť mám kolem sebe dvacet lidí. (usměje se) Ne vážně, taky jsem o tom přemýšlel. Je to vlastně moje vůbec první sezona, kdy se mnou nehraje nikdo z našich kluků. Když jsem začínal v Ottawě, bylo nás tam plno, po příchodu do Chicaga jsem si taky nemohl stěžovat. A teď jsem zůstal sám. Ale co, aspoň zažiju něco poprvé. Taky si můžu v klidu zanadávat a nikdo mi nebude rozumět.“ (směje se)

V českých koloniích bylo vždycky živo. Nenudíte se?
„Určitě ne. Sice si nemůžu pokecat česky, ale na druhou stranu máme v Chicagu dobrou partu. A s těmi mladými je veselo pořád. Říkám s mladými záměrně, v týmu jsem totiž čtvrtý nejstarší.“

A kdo z nich se stal vaším novým parťákem?
„Američan Dustin Byfuglien. Líbí se mi, že je svůj a má opravdu černý humor. (směje se) Ale s ostatními mladými nemám žádný problémy. Pořád jim ve všem stačím. Ještě se nepočítám mezi nevrlý starochy a vlastně pochybuju, že takový někdy budu.“

V Blackhawks bylo v posledních hodinách celkem rušno. Ve čtvrtek skončil kouč Denis Savard, a to jste v nové sezoně odehráli teprve čtyři zápasy. Co se stalo, že musel jít?
„Vážně nevím, pro mě i pro celý tým to bylo překvapení. Nikdo to nečekal, vždyť jsme před tím vyhráli.“

Vysvětlilo vám vedení, proč sáhlo po změně?
„Nic nám nezdůvodňovali. Jen oznámili, že Savard končí a přichází Quenneville. Rozhodli se tak s tím, že to bude pro tým nejlepší. Já na bývalého trenéra ale budu vzpomínat jen v dobré. Byl to skvělý člověk a trenér se spoustou energie. Ale jestli se mění trenér, to jen drobnost a úplně nedůležitá věc ve srovnání s tím, co se třeba stalo v Rusku.“

Ja pravda, že smrt útočníka Alexeje Čerepanova byla krutá rána nejen pro Rusko?
„To je pravda. Když jsme se to dozvěděli, všichni z toho tady byli špatní. A u nás v týmu obzvlášť. Máme plno mladých kluků a ty to dost vzalo. Člověk nikdy neví, co ho může potkat. Sice chodíme na prohlídky, jenomže nikdy nevíte, jestli se pokaždé podaří problémy se srdcem odhalit. Jen si vzpomeňte na Jirku Fischera. To není ani strach, když o tom takhle přemýšlíte. Spíš si uvědomíte, co je v životě skutečně důležité. A to je zdraví. Bohužel někdy mají hokejové příběhy nešťastné konce.“

Vraťme se k vaší kariéře. Po sezoně vám končí smlouva. Máte představu, co dál?
„To neřeším. Pro mě je nejpodstatnější, abych byl zdravý. Poslední tři roky jsem toho moc nenahrál, takže si teď každý zápas chci užít. Je to sice fráze, jít zápas od zápasu, ale v mém případě to skutečně platí. Nikdo nikdy neví, kolik jich bude.“

Mě spíš zajímá, jak by se vám zamlouvalo pokračovat v Chicagu?
„To je daleko. Ale je pravda, že se toho v Chicagu v poslední době hodně změnilo. Celé město teď žije hokejem, máme vyprodanou halu a to se pak hraje parádně.“