Sýkora: Noha bolela jako prase

Poničená noha z šestého finálového utkání nemohla Sýkoru zastavit. A tak si páteční předávání svaté trofeje vychutnal přímo na ledě. Prvně v kariéře.



Třebaže už jeden Stanley Cup vlastní, v roce 2000 však jako hvězda New Jersey Devils sledoval finiš rozhodující bitvy ze špitálu. Sport Sýkoru zastihl v sobotu ve tři odpoledne jeho času. Zrovna se probudil…

Tak povídejte, co se vám honí hlavou jako čerstvému vítězi té úžasné trofeje?
„Největším zážitkem pro mě bylo, když jsem si na ledě zvedl pohár nad hlavu a projel se s ním po hřišti. Bylo to nádherný, to nejlepší, co mohlo být. Přesně tohle byl můj sen. I když jsem už jednou Stanley Cup vyhrál, tak jsem tehdy ležel ve špitále a nemohl být přímo u toho. Právě tohle byl jeden z nejsilnějších zážitků mé kariéry.“

Pohár jste si přebíral mezi prvními. Bylo krásně vidět, jak moc po té trofeji toužíte…
„No jasně! Tam ten pohár putuje od kapitána, přes nejstarší hráče k nejmladším. Takže jsem byl asi čtvrtej v řadě. Byl jsem šťastnej.“

Tady se ukazuje výhoda být veteránem. Je vám tedy teprve dvaatřicet, ovšem v Penguins to znamená být jeden z nejstarších.
„Souhlas. Aspoň v něčem konečně je můj věk výhodou.“ (směje se)

Hutné vousy jste už stihl odstranit?
„Jo, už jsem se oholil. Už jsem mohl. Zaplaťpánbůh! Na to jsem se taky dost těšil. Nechápu, jak s tím lidi můžou žít. Člověka to svědí, otravuje. Nejhorší to je, jak se zpotíte. No hrůza! Naštěstí už je to dole a můžu normálně fungovat.“ (usmívá se)

Malý syn a vaše paní vás poznávali v televizi zarostlého?
„Když mě malej zahlídl v televizi, hned začal hulákat. Takže v pohodě, poznal mě. A Renča taky.“

Nepřekvapily vás šediny v plnovousu?
„Pravda, nějaký šedinky tam byly. Když se takhle dlouho neholíte, ukáže se toho víc. Ale hlavní je, že už je to pryč.“

Holení vám šlo snadno?
„Vzal jsem si strojek na stříhání vlasů a za minutu to bylo dole.“

To mi řekněte. Jak se hokejista se zlomenou nohou dostane v plné výstroji na led po zaznění sirény? Nejdřív po chodbě chodíte v obleku, se speciální ochranou nohy a najednou křepčíte na ledě… Kdy vás napadlo, že civil odhodíte do kouta?
„Bylo asi sedm minut do konce, vyhrávali jsme, tak jsem si řekl, že se oblíknu do hokejovýho. Jeden z doktorů mi obvázal nohu a společně jsme se ji nějak snažili dostat do brusle. Byla to pořádná fuška, ale nasoukali jsme ji tam… Ani nevím jak (usmívá se). Bolelo to jako prase, ale dalo se to vydržet. V tu chvíli mi to bylo stejně jedno. Na ledě jsem pak nic necítil. Zato dnes je to v uvozovkách velká paráda…“ (usmívá se)

A kdy jste vyrazil k ledu?
„Asi půl minuty před koncem, při buly. Dorazil jsem ke střídačce. Ale konec zápasu jsem už neviděl, jak tam naši hráči poskakovali. Mohl jsem se jen dívat nahoru na kostku na časomíru.“

Takže jste ani neviděl Fleuryho záchranu vteřinu před koncem proti Lidströmovi?
„Ne, ne. Ale potom jsem ho viděl několikrát ze záznamu. Zaplaťpánbůh za to!“ (usmívá se)

Kde přesně máte zlomenou nohu?
„V nártu. Doktoři říkali, že mě čeká šest až osm týdnů klidu. V krajním případě nesmím nic dělat měsíc, pak to snad pomalu půjde. Rád bych stihl letní přípravu.“

Povězte, co se dělo poté, když jste zmizeli z ledu Joe Louis Areny v Detroitu?
„Když jsme asi tu hodinu producírování po ledě skončili, v kabině už byla strašná spousta novinářů. Ani hnout se tam nedalo. Do toho tam spousta kluků od nás měla rodiče, svoje děti. No blázinec. Do dvou hodin jsme byli uvnitř. Potom jsme vyrazili na letiště a odletěli domů.“

A co se dělo v Pittsburghu, přišla na řadu velkolepá oslava?
„Mario Lemieux nás všechny pozval k sobě do baráku. Udělal nám tam hezkou, klidnou party. Kluci tam dokonce přivezli i děti, i když bylo nad ránem. Ale pro jednou to nevadí. On tam nebyl žádný kravál, jak říkám, tichá akcička. Mario nám přichystal jídlo, pití, bylo to fajn. Byli tam i další majitelé klubu.“

Bylo na Lemieuxovi vidět, jak je šťastný, že jste mu po 17 letech vyhráli Stanley Cup?
„Jasně, že jo. Prožíval to strašně moc. Byl obrovsky šťastnej a výrazem v obličeji to dával najevo. Kdo ho viděl, tu neskutečnou radost na něm poznal hned.“

Měl k vám proslov?
„To ne. S každým z nás se objal. Říkal jen, že moc gratuluje a že je to fantastický. A ať si ten krásnej pocit užijeme. Já se s ním bavil jen chvilinku.“

Kdy se vydáte domů?
„Co nejdřív to půjde. Za pár dní chci vyrazit.“

Upřímně, nakolik vám kalí radost fakt, že jste v play off dostal šanci jen v šesti utkáních?
„Na rovinu říkám, že právě teď je mi to úplně jedno. Vůbec mi to nevadí. Hlavní je, že mám druhej Stanley Cup. Že budu znovu vyrytej na poháru. Že dostanu další prsten na památku. To je to nejcennější. Žeňa Malkin i Sid (Crosby) z toho byli taky u vytržení. Poznávají něco novýho, nepopsatelnýho. Byl to velkej blázinec. A až časem jim dojde, jakou věc dokázali.“

Loni jste finále s Detroitem prohráli, a kdyby se to letos opakovalo, rozčarováním byste asi ani nemluvil, co říkáte…
„To by bylo hodně těžký. Co má teď říkat Hosička (Marián Hossa)… On je výbornej kluk, ale nechtěl bych být v jeho kůži. Prohrát dvakrát po sobě finále, to je děs.“

Pobavili jste se spolu o tom?
„Jen na chvilku. Řekl jsem mu, že je fantastickej hráč a že jeho Stanley Cup stoprocentně přijde. Ale víte co. V takové chvíli je úplně jedno, co říkáte. To nepomůže nic. Člověk je tak vyřízenej, že skoro nevnímá, je to šílený.“

Co Pittsburgh nakoplo k obratu po debaklu v Detroitu 0:5, po němž Red Wings vedli 3:2 v sérii?
„My jsme věděli, že doma hrajeme super hokej. Byli jsme v klidu, šance, že je porazíme, byla veliká. Věřili jsme, že to srovnáme a pojedeme zpátky do Detroitu. Tam se teda hraje hodně špatně, ale víru jsme v sobě měli.“

Historie však praví, že se v sedmém finálovém zápase venku nevyhrává. Naposledy to dokázal Montreal v roce 1971…
„O to větší hodnotu tenhle pohár má.“

Maxime Talbot, střelec obou pátečních gólů, si teď užívá velké okamžiky, že?
„No jasně. Max odehrál skvělej zápas, měl fantastický play off . Ono to takhle chodí, že se v play off ukážou hráči, kteří třeba v normální sezoně tolik nezáří. Ale ve Stanley Cupu se pak zvednou, dávají góly, dřou.“

Přitom, co se dovednosti týká, s mnoha jinými, včetně vás, by se těžko měřil…
„To je pravda, jenže Stanley Cup takovéhle příběhy přináší. Bez hráčů, jako je Max, se však pohár vyhrát nedá.“

A co kouč Bylsma? Prohodili jste pár vět o tom, proč vás nestavěl?
„Ne, vůbec.“

V Pittsburghu vám končí smlouva. Máte nyní myšlenky na to, kam povedou vaše další kroky v NHL?
„Na to je čas přemýšlet do doby, než se v červenci stanu volným hráčem. Teď si chci hlavně odpočinout.“

Co vám k tomu v Pittsburghu řekli?
„Nic. Teď to nikdo neřeší. Všichni jsou v euforii, nikdo nepřemýšlí o příští sezoně. Navíc Pittsburgh čeká draft, až po něm se to rozjede.“

Přál byste si zůstat v Pittsburghu po letošní zkušenosti, kdy vás nominace k utkáním play off často míjela?
„To je moc těžká otázka. Já vážně nevím, co bude. Fakt nevím. Uvidíme, co nabídky odjinud. Pak se tím vším proberu a rozhodnu se.“

Plánujete v létě velkou oslavu se Stanley Cupem, nebo spíš střídmou?
„Jéžiši… Já se před chvílí probudil a vy se mě ptáte, co budu dělat doma se Stanley Cupem!“ (usmívá se)