Krutá realita hokejového mládí. Tátu vidím jednou ročně, přiznává Petr
Jejich cesty se rozešly. Otec a bývalý trenér českých mládežnických reprezentací Jakub Petr koučuje norský Lillehammer, devatenáctiletý syn Dominik se snaží nakopnout profesionální kariéru v kanadské juniorce. Do zahraničí zamířil už o čtyři roky dříve, kdy v patnácti vsadil na cestu finské mládeže. Poprvé byl bez blízkých, učil se sám prát. „A nevěděl jsem, která bije. Obejít se bez rodiny a kamarádů bylo náročné,“ vzpomíná pro iSport.cz a deník Sport talentovaný útočník.
Hrát hokej a mít otce, co pracuje jako profesionální trenér? Jasně, výhody najdete. Pomůže, poradí, dohlíží na správný rozvoj, může využít své kontakty. „O hokeji se bavíme, říkáme si, co se děje v našich klubech. Když hraju, mám feedback i od táty,“ přitakává Dominik Petr, jak to ve sportovní rodině chodí.
A pak je tu druhá strana mince. Krapet temnější. Jako mladý zajíc se snažíte prorazit, vydrápat se mezi těch několik set vyvolených, co se s pukem na holi dobře živí. A někdy musíte oželet i to nejvíc, co máte.
„Minulý rok jsem tátu viděl jednou, kdy za mnou přiletěl během reprezentační pauzy. Letos máme podobný plán. Nějak jsem se s tím smířil, to je hokejový život, musíte tohle obětovat,“ odkryl tvrdou pravdu mladší z Petrů.
I proto se o prázdninách vydal do Lillehammeru, aby s tátou v Norsku strávil aspoň kus letní přípravy. Když byl Dominik menší, nastupoval za Vítkovice, jejichž A-tým otec dlouhé roky vedl. S potomkem tak trávil hodně času. Jen občas vyrážel na reprezentační akce.
„Nejhorší bylo, když na Štědrý den nebyl doma,“ vybaví si Dominik roky 2016 a 2017, kdy kouč šéfoval českým juniorům na světovém šampionátu. „Ale přesto jsem jeho největší fanoušek,“ řekl syn od srdce.
Sám teď doufá, že bude kapra s bramborovým salátem baštit s dalšími parťáky z „dvacítky“ v Ottawě, kde se chystá mistrovství světa. S národním týmem na konci srpna vyrazil na soustředění a cvičný turnaj do Švýcarska.
Na zahraničí si dávno zvykl. Finská lekce v Lukko Rauma mu v tomto směru za tři sezony hodně dala. „Po lidské stránce mi pomohla, naučil jsem se o sebe starat, zjistil jsem, jak si mám rozdělit čas. Chtěl jsem se osamostatnit. No a pak samozřejmě hokej, toužil jsem zesílit, zlepšit bruslení, o kterém finské ligy hodně jsou. Kluci v posilovně jedou,“ chválil si Petr angažmá na severu.
Do země tisíce jezer odcházel na počátku covidové pandemie, kdy se v Česku uzamkly stadiony, zatímco ve Skandinávii zůstaly otevřené. Tehdy patnáctiletý teenager se tak z Ostravy přesunul do říše divů. Koukal, jak Finové milují mléko, zatímco k cizincům přistupují s odstupem.
„Nemají takový humor a jsou chladnější. Chvíli trvalo, než jsem se k nim dostal blíž. Nepřipustí k sobě někoho nového jen tak. V kabině jede finština, ale měl jsem štěstí, že kluci anglicky uměli. Jinak bych se nedomluvil, učili mě spíš špatná slovíčka,“ usmál se univerzální forvard.
S vařením problém neměl, otec ho odmala učil kuchtit a Dominik si vařečku oblíbil. Nakonec dokázal i prát. Teď už bojuje v Kanadě, kde za Brandon Wheat Kings zápolí v prestižní WHL. V premiérové sezoně zvládl za 67 utkání 45 bodů, nyní má před sebou druhý ročník.
A táta? Ten našel profesní štěstí v Norsku. „Jedině dobře pro něj, musí mluvit denně anglicky, zase je to jiný životní styl. Je spokojený,“ popsal Dominik.
