ROZHOVOR: Připomíná mi to Nagano, tvrdí Jágr

„Dělá mi radost, když vidím kluky v kabině, jak jsou šťastní. Copak já… Já už mám všechno za sebou. Ale kvůli těmhle bojovníkům to pro mě stojí za to.“

Je to pro vás větší radost než samotné zlato?
V každém věku se na věci díváš jinak. Když jsi mladší, chceš dávat góly a vyhrávat. S věkem se to mění, získáváš radost z něčeho jiného. Mně teď dělají radost oni. Ti kluci jsou třeba poprvé na šampionátu. Hráči, do kterých bych to nikdy neřekl, září na mistrovství světa. Ne že bych jim nevěřil. Jen jsem nevěděl, že jsou tak dobří.

Jak bylo těžké hrát proti Rusům v takové sestavě?
Na velkém hřišti je to jiný hokej. Jako když mě volala máma a povídala: Teď jsem se dívala na Montreal s Philadelphií a ti tam teda lítají. Na to jsem jí mohl odpovědět akorát to, že oni to hrají na malém hřišti. Že to bych lítal i já. Kdo tomu nerozumí, nepochopí. Ve finále proti nám šli nejlepší hráči na světě. Kdo by řekl, že s nimi můžeme hrát vyrovnanou partii? My, s polovinou týmu z extraligy. A přece to šlo.

Co vám ještě řekla máma?
Ona je držák, takže moc fandí. Před zápasem mi říkala, že jsme pro ni vítězové bez ohledu na výsledek. Tak jsem jí to položil, protože tyhle řeči mě nezajímají. To ať říká babičce.

Kdyby vám někdo po utkání s Norskem řekl, že vyhrajete zlato…
… tak bych si šel vsadit (smích). To by byl kurz jedna ku milionu. Dal bych do toho desetník a dneska bych to šel vybrat.

Jste na tým pyšný?
Nejde o mě. Hráči, kterým nikdo nevěřil a kteří by nejeli, pokud by svou účast neodřekli kluci z NHL, se najednou stali klíčovými postavami celku. Třeba Vampy hrál výborně. Přitom kdyby přijel někdo z NHL, šel by asi první. On je kluk do kabiny. I když hrajeme s prominutím hov.., tak tě zblbne natolik, že si myslíš, jak jsi nejlepší na světě. Takové hráče potřebuješ, aby ti vymyl mozek a ty sis řekl: Ty jo, asi nejsme tak špatní. Nebo Koukič. Rolas. Hubáček. Nebo obránci, ti mě překvapili, hráli perfektně. Můžu říct, že i kdyby sem přijelo nejlepší kanadské mužstvo, tak by s námi na tomhle velkém hřišti mělo problém.

Je titul o to cennější, že jste porazili všechny silné protivníky?
Určitě. Mně to připomíná Nagano, kdy jsme šli na Američany, pak na nejsilnější Kanadu a pak Rusáky. Pořád jsme chtěli skončit první ve skupině, abychom dostali někoho slabšího a nakonec to dopadlo, že je to o to cennější. Byla to strašná klika.

V Naganu vás prý taky hnal vpřed strach z neúspěchu. Nebylo i tohle podobné?
Strach? Výhoda je, že když máš mladé hráče, tak oni se nebojí hrát. Pokud jsi starší, bereš to zodpovědněji, bojíš se udělat chybu. Když jsi mladej, tak o tom nepřemýšlíš. Když jsem viděl Vampyho, co tam blbne s tím pukem… Tohle tým měl. Hráči, kteří nemají tolik zkušeností, se nebáli hrát. Protože oni si šli zahrát. Ne, oni si nešli ZAHRÁT, oni šli VYHRÁT!! (najednou křičí) Slyšíš ten rozdíl?

Po olympiádě jste přitom říkal, že český hokej nic nevyhraje dalších deset let.
Zrovna jsem na to myslel. Asi jsem nás podcenil. Akorát jsme se ponížili, abychom se zase vyvýšili a dostali na vrchol.

Ale jasno o tomhle vrcholu bylo až v úplně poslední vteřině finále. Jak vám bylo v závěru, když jste zraněný seděl na židli za mantinelem a Rusové spustili tu ďábelskou přesilovku?
Divíš se, že jsem vypadal bezmocně? Když jsi viděl na ledě tu ruskou šestici, hrozivých šest na tři, to bylo asi všem blbě (smích). Kolem naší branky kroužilo sto milionů dolarů. Já jsem snad byl radši, že jsem se zranil. Nebylo to jednoduché. Klobouk dolů před kluky, že to zvládli.

Na krku máte zlatou medaili, ale kulháte. Jak to vypadá s vaší zraněnou nohou?
Bolí. Víš, jak to chodí. Za každým úspěchem musí být nějaká oběť. Akorát to teď pokaždé padne na mě (smích).