Cizina? Prostě větší konkurence a čas na ledě shodují se čeští mladíci
Kapr, salát, cukroví, zlaté prasátko, dárky pod blikajícím stromečkem, rodinná pohoda a hokej. Tohle všechno jsou synonyma pro české Vánoce. Mistrovství světa hráčů do 20 let se stalo v mnoha domácnostech tradicí. Nejinak tomu bude i letos, když v noci z 26. na 27. prosince poměří čeští mladíci síly s Kanadou. Jenže medailová vidina je spíše vytržená z říše snů. Češi na cenný kov čekají sedmnáct let. V porovnání s nejlepšími zeměmi velký propadák. V čem tkví háček? Deník Sport se ještě před startem MSJ tázal současných reprezentantů Matyáše Šapovaliva, Tomáše Suchánka, Gabriela Szturce a Jakuba Kosa.
Vzpomenete si ještě? Poslední medaile cinkla české dvacítce na MS 2005. Na bronzu se tenkrát podílel nejlepší brankář turnaje Marek Schwarz, kanonýrem šampionátu se stal spolu s Alexandrem Ovečkinem Rostislav Olesz. Reprezentovali také Lukáš Kašpar, Jakub Petružálek, Petr Vrána, Michael Frolík nebo Marek Kvapil.
Od té doby pustina a jen dokolečka se opakující naděje, která sice umírá poslední, ale řadu let už je ve vegetativním stavu. Medaili nepřivezly ani generace vynášené do nebes kolem Davida Pastrňáka, Filipa Hronka, Martina Nečase, Filipa Zadiny a dalších.
Kde se stala chyba? Proč se historie opakuje a čeští mladíci své vrstevníky z Kanady, USA či Švédska mohou porazit, ale ne porážet? A když už se bavíme o výhře, bývá to šťastná šmudlinka oproti některým debaklům, které český juniorský hokej musel v posledních letech snést.
„Nechci úplně hodnotit systém, nevidím do toho. V první řadě je podle mě problémem konkurence a v návaznosti na ní pracovitost,” přemítá Matyáš Šapovaliv a pokračuje, „v Česku je moc týmů v juniorkách, takže většina těch kluků ví, že bude hrát. V Kanadě fakt nikdo nemá nic jistého. Když v Kanadě máme nepovinný trénink, rozbruslení nebo něco takového, tak spousta kluků automaticky přijde, aniž by se nad tím pozastavili. Nevím, jestli by to tak fungovalo i v Česku.”
Zároveň ale dodává, že podmínky v Kanadě juniorům více přejí. „Vyhovuje mi, že stadion máme celý pro sebe, takže tam v podstatě můžeme přijít kdykoliv.”
Více prostoru přímo na ledě potvrzuje ze zkušenosti v zámoří také brankář Tri-City ve WHL Tomáš Suchánek. „V zámoří se víc trénuje na ledě. V Česku je to omezenější. V mládeži nebo v dorostu jsme měli hodinu ledu každý den, nějaký den dvě hodiny, ale tady jsme na ledě každý den minimálně dvě tři hodiny. To je největší rozdíl. A samozřejmě se tady hraje mnohem více zápasů.“
V kanadských soutěžích WHL, OHL a QMJHL, které shromažďují nejtalentovanější mladíky z USA, Kanady a dalších koutů světa, totiž mnohdy platí, že klub sídlí v menším městě a junioři jsou číslem jedna. Nemusejí se dělit o led ani zázemí se seniorským týmem, který mívá přednost, čas na ledě se dále nedělí ani mezi další mládežnické výběry.
Devízou předních zámořských juniorek je také vůle přidat si po tréninku, jak přiblížil Gabriel Szturc z Kelowny (WHL). „Tréninkovou jednotku míváme tak hodinu patnáct, většinou pak zůstáváme další hodinu a trenéři se nám věnují individuálně, pracujeme na svých dovednostech, které zrovna chceme zdokonalit. Na začátku sezony jsme absolvovali rozhovory s trenéry, říkali jim, co chceme zlepšit. Dali nám nějakou odezvu a v sezoně na tom pracujeme.“
Útočník Jakub Kos se oproti svým spoluhráčům vydal finskou cestou v organizaci Ilves Tampere, kde okusil juniorskou ligu i nejvyšší soutěž. „Hned, jak jsem přišel v roce 2019 do Finska, začal jsem hrát juniorku s kluky o x let staršími, to byla velká škola. Pak to bylo složitější, protože jsem se musel kvůli koroně připravovat doma, ale potom jsem dostal šanci i v áčku Ilvesu, ve městě se hraje i druhá liga na stejném stadionu. Je tam obecně velká konkurence.”
Tabulka ukazuje, že za posledních pět let bylo na MSJ 127 nominovaných, z toho nejvyšší čísla vykazují české soutěže, v závěsu jsou zámořské juniorky.
V tuzemských soutěžích je přetlak menší. Nejenže mají mládežnické kategorie omezený tréninkový prostor, ale o individuální rozvoj podle slov Suchánka neusilují tolik jako třeba v zámoří. Přestože mladíci prchají do zahraničí, z českého podhoubí vzešlo v posledních pěti letech více než 50 % juniorských reprezentantů.
„Řekl bych, že v Kanadě se všechno dělá ve větší rychlosti a intenzitě. Když navíc skončí týmový trénink, tak zatímco v Česku jdou všichni do šatny a mají pohodičku, tady je ještě hodinu po tréninku minimálně půlka kluků na ledě. Dělají to, v čem se chtějí zlepšit. Někteří si střílí, někteří si přihrávají na modré. Každý si dělá svoje a snaží se zlepšit. Zajedou si za trenéry, řeknou, na čem chtějí pracovat po tréninku. Klub to nevyžaduje,” vypráví Suchánek.
Příkladem nejasného postupu v českých mládežnických soutěžích je poslední rozhodnutí sportovní komise Českého svazu ledního hokeje pod vedením prezidenta Aloise Hadamczika. Původně juniorská extraliga prodělala odtučňovací kúru, kdy zhubla z dvaceti na čtrnáct týmů. Dalším krokem mohlo být zeštíhlení ještě o dva celky, ale skutečnost je opačná: návrh na rozšíření na šestnáct týmů.
Když Alois Hadamczik usedal na pozici šéfa českého hokeje, hovořil přitom o progresu a celoplošném zúžení soutěží.
