Jak velkou zásluhu nesou trenéři v čele s Radimem Rulíkem na mimořádném úspěchu dvacítky?
„Určitě velkou. Trenéři mají největší vliv na chod týmu, to oni buď dostanou kluky na svou stranu, nebo nedostanou. A podle toho turnaj dopadne. Trenérskému štábu v Halifaxu se klíčová věc evidentně povedla. Jasně, asi nejen já bych vzal na turnaj i některé jiné hráče a v určitých sekvencích několika zápasů bych to koučoval jinak. Ale tak tomu bývá vždycky.“

V branži občas zaslechnete, že Radim Rulík je typově ideálním koučem pro mladší hráče. Určitě nejen pro ně. Ale je dvacítka parketa vyloženě pro něj?
„Když se podíváte na jeho řeč těla, na jeho výraz, tak už tímhle si získává respekt, někdo z něj může mít možná až strach. Na střídačce působí velice dobře. Výjimečný trenér, jenž chce dělat hokej na nejvyšší úrovni, musí mít v mých očích charisma, přirozenou vážnost, být ohromně pracovitý a zároveň ohromně pokorný. K základním dovednostem patří umění získat si tým na svou stranu, být dobrým psychologem, stratégem. Kvalita kouče se ukáže hlavně v klubu. Medaile na repre akci je určitě fajn, na druhou stranu buďme upřímní. Semifinále v Halifaxu s tímto mančaftem byla povinnost. Pokud teď Radim nevyhraje s Pardubicemi titul, tak to pardon. Není tady lepší tým. Na papíře určitě ne. Pokud to shrnu, za sebe a naprosto upřímně říkám, že Radima Rulíka nepovažuji za speciálního kouče, jenž by byl oproti jiným odskočený.“

Proč ne?
„U mě si udělal škraloup ve chvíli, kdy přišel ke dvacítce a neměl přehled o hráčích dané kategorie.“

Kdo opomenutý vás napadá?
„Například netušil, co za hráče je Marek Alscher, draftovaný borec do NHL. Takže úplně zbytečně zabil dvě reprezentační akce hráči, který na šampionát jednoznačně měl. Pozor, není to zdaleka jenom můj názor. Nedomnívám, že náš hokej si může dovolit tak kvalitní plejery nechat ležet ladem, nevědět o nich. Pokud chtějí lidi dělat nároďák, musí znát všechny aspiranty a dávat šanci pokud možno všem. My Češi bohužel neumíme vytvořit pořádného hráče. Mistrovství dvacítek prokázalo, jaký kus cesty kluci prošli v zámořských juniorkách.“

Dá se říci, že Kanada připravila český tým na stříbrný úspěch?
„Jednoznačně. Naši kluci vstoupili do vysoce konkurenčního prostředí a podle toho začali fungovat, existovat. Na jedné linii je týmová složka, na druhé tvrdé individuální zdokonalování se. My tu pořád chceme všechno dělat týmově, ale zapomínáme, že hokej je individuální sport. Pokud se chcete někam dostat, nezbývá vám než pracovat sám na sobě, ideálně se specialisty. Především v létě, kdy máš na sebe nejvíc času.“

Trochu jsme zamluvili, zda je dvacítka a vůbec hokejová omladina parketou pro Rulíka.
„Radim je přísný, zásadový, praktikuje tvrdé tréninky, má svoji filozofii. Dokáže na sebe navléct tlak, sejmout ho z hráčů. To všechno jsou dobré vlastnosti. Je to jeho věc, ale co mi u něj chybí, jsou výjezdy do ciziny, na stáže. Co má v tomto směru za sebou? Podle mě téměř nebo vůbec nic. Dnešní doba je prudce rozvojová, nebudeme si nic nalhávat, český hokej trendy neudává, je třeba navštěvovat svět, nechat se inspirovat, mluvit s lidmi, předávat si zkušenosti. A hlavně, jako trenér můžete mít menší talent, ale vždycky vás musí zdobit charakter. To je největší bolest českých trenérů.“

Jak to přesně myslíte?
„Chce to být víc za sebe a jít si tvrdě svou cestou, které bezmezně věřím. Neměnit názory, nedělat nesmyslné kompromisy a nelézt nadřízenému pořád do zadku kvůli pár korunám.“

Řadíte Radima Rulíka někam do blízkosti Václava Varadi?
„To je neporovnatelné. Venca Varaďa je úplně jiná trenérská kapacita a osobnost.“