Jako by si někdo tam nahoře usmyslel: „Chlapče, ty to budeš mít dvakrát těžší než ostatní.“ Když vydatně pršelo, malý Tomáš Fořt nemohl trénovat. Zimák v Moravské Třebové, kam dojížděl dvacet kilometrů z Lanškrouna, tehdy neměl střechu. Vášeň pro hokej mu nevzal v dospělosti ani problém se srdcem. „Byli jsme dojatí,“ přiznává bývalý cyklistický reprezentant Radovan Fořt po čtvrteční premiéře svého syna v národním týmu s gólem a asistencí.
Včera opět sedli do auta a s manželkou vyrazili z Lanškrouna do Lince ke druhému přípravnému zápasu české reprezentace proti Rakousku. Čtyři a půl hodiny cesty, žádný problém pro manžele Fořtovy. Odměnou jim byl další synův gól za národní tým při výhře 5:4 v nájezdech.
„Jezdíme i do Švýcarska za druhým synem Dominikem, který tam hraje profesionálně volejbal,“ popisuje Radovan Fořt, bývalý cyklista a otec současného reprezentanta. „Po tom, čím jsme si prošli, je to velký úspěch. Tomáš je zarputilý,“ cítí hrdost, jak daleko to ve sportu dotáhl i jeho mladší potomek.
Debut zlínského útočníka v národním týmu neměl chybu. Gól, přihrávka, výhra 3:1 a cena pro nejlepšího hráče českého výběru. „Nádhera, super, krása,“ rozplývá se čtyřiapadesátiletý podnikatel v cyklistice. „Tomáš měl pocit, že nehrál moc dobře. Říkal, že některé situace mohl vyřešit lépe. Ale mně se to líbilo,“ líčí na stadionu ve Znojmě, kde pokračuje pohádkový příběh emotivního dříče Tomáše. Černovlasého chlapíka, který neměl umetenou cestičku k hokejovému nebi.
V Lanškrouně, kam se přestěhoval ve třech letech z Plzně kvůli otcově sportovní kariéře, nebyla hokejová hala. Rodiče ho i se starším bratrem denně vozili do Moravské Třebové. Tam zimák stál, hrál se na něm krajský přebor. Ovšem chyběla mu střecha.
Lepší podmínky zažil v Šumperku, kam si ho vytáhl kouč do dorostu. Pro tátu s mámou to znamenalo dalších čtyřicet kilometrů navíc. Obětovali se, jak jinak. „Po jednom zápase si ho zlínský trenér Šolc vytáhl z kabiny. Přijel se podívat na jiného hráče, ale vybral Tomáše,“ vybavuje si Fořt senior zlomový moment. Přesun do tradičního extraligového klubu byl pokrokem, ale ne okamžitou spásou.
Fořt se napevno v kádru neuchytil, hostoval v první lize. „Hodně se to začalo lámat v Šumperku. Začal si víc věřit, byli tam dobří trenéři Pivko s Mazancem,“ vypráví útočníkův táta. Jednu sezonu odehrál mezi elitou v Olomouci, ale pořád nic výrazného. Vesměs čtvrtá lajna, bodů málo. „Tam byl svázaný, trápil se. Ale aspoň už byl v extralize.“ Ještě část minulého ročníku oblékal ofenzivní poctivec přerovský dres. „Pak to na něm začal trenér Svoboda stavět,“ dává zásluhy šéfovi zlínské střídačky. „Pomohlo mu i zázemí. Našel si přítelkyni, zklidnil se a začalo mu to hrát,“ dodává.
Zrání pracovitého kluka bylo pozvolné, v této sezoně už to pořádně nakopl. Vášeň pro hru z něj stříkala při každém střídání. „On je zápalka. To asi k hokeji patří,“ usmívá se otec. V týmu Beranů si pronajal pozici centra číslo jedna, v základní části nasázel sedmnáct branek a v předkole play off další dvě. Pozvánka na kemp před šampionátem na Slovensku měla logiku.
„Vůbec jsem to nečekal,“ tvrdí Fořt senior, jenž při premiéře s Rakouskem zasedl s manželkou do hlediště. Byl méně nervózní než obvykle. „Když jde o body, je to jiné. V extralize jsme měli větší nervy, aby neměl Zlín barážové starosti. Teď jsme si jeli užít, kam až se Tomáš dostal,“ vysvětluje.
Mimochodem, také on začínal s hokejem. Proto měl pochopení a nenutil syna, aby se naplno věnoval cyklistice. Byť si to dlouho přál. „Asi by to v něm bylo, ale otázkou je, kam by to dotáhl. Hokej ho bavil a nechtěl jsem ho přemlouvat. Nepotřeboval jsem si nic léčit,“ respektuje synovo rozhodnutí.
Kritické chvíle prožila celá rodina před šesti lety, kdy měl Tomáš nález na srdci. Napadl mu ho vir. „Tehdy byl nejvíc zlomený,“ potvrzuje. K hokeji se ovšem za pár měsíců vrátil a nyní nemá žádné omezení. Může jít do všeho naplno, jak je jeho přirozeností. „Každý rok chodí na vyšetření. Máme příbuzného doktora, který se mu věnuje,“ informuje s tím, že podobný problém měl jeho cyklokrosařský kolega a světový šampion Radomír Šimůnek.
Dnes je Fořt druhým nejslavnějším hokejistou z Lanškrouna. V desetitisícovém městě se narodil legendární brankář Bóža Modrý, je po něm pojmenovaný i tamní stadion. Pokud se zlínský objev v Říhově kádru udrží i pro příští týden, čekejte Fořtovy na tribuně v Karlových Varech.
Fořt o problémech se zdravím: Mohlo to dopadnout všelijak
Prošel si krušnými časy. Dozrál později, v extralize Tomáš Fořt (26) naplno prorazil až loni. Před šesti lety ho zabrzdilo nemocné srdce. Ze soustředění v Turecku zamířil rovnou do nemocnice. „Prý mě s těmi papíry neměli vůbec pustit do letadla,“ líčí nepříjemné chvíle. Jeho kariéra byla ve vážném ohrožení. Aktuálně válí zlínský útočník za Říhův nároďák, včera si proti Rakousku druhý start.
Bál jste se o zdraví?
„První informace nebyly úplně pozitivní. Mohlo to dopadnout všelijak. Měsíc se čekalo.“
Jak jste tedy na tom?
„Naštěstí je to dobré, nic mě neomezuje. Na kontroly samozřejmě chodím. Vždycky před sezonou zavolám doktorovi, který je z rodiny, a zajedu za ním do Brna. Udělá mi zátěžové testy, a když se mu něco nezdá, pošle mě na magnetickou rezonanci. Ale tam už jsem nebyl dva nebo tři roky.“
Potíže se objevily na letním soustředění mužstva v Turecku. Jak vznikly?
„Měl jsem teplotu a necítil se dobře. Jako bych měl na hrudníku činku. Blbě se mi dýchalo. Na letišti při návratu jsem klukům říkal, že je tam hrozné dusno. Oni, že ne. Napadlo mě, že to není úplně O. K.“
V Turecku vás předtím léčili?
„Pár dní jsem tam byl v nemocnici a nic nezjistili. Ale zbavili mě bolesti, dostal jsem kapačku. Měl jsem pěkný pokoj, byl jsem tam sám a cítil jsem se zdravý. Až pak přišla ta dušnost. Po příletu domů mi vzali ve Zlíně krev. Zjistili, že mám zvýšený enzym, který chrání srdce, když je napadené. Tak se na něj zaměřili. Všichni pak říkali, že jsem měl infarkt. V rané fázi prý není na EKG poznat, jestli jde o zánět, nebo infarkt. Vyšlo jim, že jsem měl spíš to druhé. Ve dvaceti letech.“ (úsměv)
Co bylo dál?
„Táta zavolal tomu našemu známému kardiologovi, který si mě přebral do Brna a staral se o mě. Doktor mi říkal, že s papíry, se kterými jsem odešel z nemocnice v Turecku, by mě neměli vůbec pustit do letadla. V Brně bych prý zůstal na jipce. V rané fázi je to asi nebezpečné, musí se to kontrolovat.“
Váš bratr hraje profesionálně volejbal. Jste jako sportovci podobní?
„Brácha je na sporty šikovnější, techničtější na ruce. Já jsem spíš zarputilý, výbušný, bojovník. Volejbal bych asi hrát nemohl. Kdyby mě někdo dvakrát zablokoval a začal se mi smát, asi bych to v hlavě neustál. On je větší flegmatik. Nejspíš jsme se rozdělili správně.“
