Chronickému simulantovi sudí už neuvěří. Že Češi hodně padají? Není to dobrá vizitka
KOMENTÁŘ ŠIMONA HRUBCE | Zdravím čtenáře Sport Magazínu a děkuju za příležitost prezentovat své pohledy nejen na hokej. Začnu tématem, které mě hodně trápí: simulování. To musím jednoznačně odsoudit. Bohužel se ve švýcarské lize setkávám i s tím, že Češi mají pověst, že hodně padají. Když to slyším, mrzí mě to.
Zdůrazňuju, že nejsem žádný svatoušek. Nechci, aby to z mé strany bylo pokrytecké, že kážu vodu a piju víno. I já si pamatuju na okamžiky, kdy jsem jako mladej čekal na okamžik, kdy kolem mě někdo projede, a já spadnu. I po těch letech se mi to hnusí. Nedělal jsem to ve velkém, ani jsem za to nedostal pokutu.
Častokrát to bylo kvůli tomu, abych zdůraznil, že jsem byl v brankovišti atakovaný. I tak vím, že by se to dělat nemělo. Ať hodí kamenem, kdo nikdy nesimuloval. Ale je to prostě druh podvodu. Ať chceš, nebo ne, tvůj herecký výkon ti pomůže vyhrát. Ale přichází otázka – opravdu má takové vítězství vysokou cenu?
A nejde zdaleka jenom o hokej. Mám dojem, že ve fotbale to bývá i součástí taktiky. Každý hráč by si měl položit otázku: Stojí mi to za to? Je na místě mít super pocit z toho, když něco přihraju, máme z toho přesilovku a dáme gól? Nebo při fotbale penaltu? Je to fér?
Navíc je to hrozně těžké pro posuzování. Pokud je hráč chronický simulant a někdo ho opravdu zfauluje, rozhodčí už mu to nemusí věřit.
