Ve středu se dostali na čerstvý vzduch. A nebylo to na pár chvil jako obvykle v rámci přísného režimu, který hokejovým armádám nedovolí vniknout mimo označené trasy mezi hotelem a stadiony. Národní tým předevčírem využil pozvánky pořadatelů opustit bublinu a vydat se na výlet k moři spojený s večeří.

Byť nebyla šance potkat jiné lidské tvory, změna k lepšímu to byla. Teď to ještě změnit na ledě. „Díváme se jen dopředu, pořád věříme, že to prolomíme a promluvíme do bojů o medaile. Byla by škoda nevyužít šance, protože ty placky letos visí níž než jindy,“ podotýká Petr Nedvěd trefně.

V Rize až na jednu výjimku nikam moc nemůžete. Utíká vám to vůbec?
„Jak komu. Jinak je to u hráčů a jinak u nás v realizačním týmu. Zápasy tady jdou v rychlém sledu, řada hráčů byla ráda, že si po Bělorusku mohla odfrknout a úplně se oprostit od všech věcí. Ti kluci nemají jen hokej, mají své rodiny a během sezony musí fungovat od rána do večera. Kdežto tady se můžou soustředit vyloženě na hokej, je k dispozici ten luxus, že si mohou i odpočinout a neřešit obyčejné starosti.“

A přímo vy?
„Pro mě je to trochu delší. Pendlujete mezi stadionem a hotelem, kde taky pracujete, ale vlastně taky čekáte na další den. Abyste mohl znovu na stadion. Ty dny se od sebe moc neliší, navíc nemůžete nikam ven, ani na obyčejnou procházku do města, odreagovat se. To mi úplně nesedí, ale u řady kluků to může být přesně naopak. Mají na hokej absolutní klid, nic je neruší.“

Ale v tom případě zase těžko dostanete z hlavy fakt, že se týmu nedaří.
„Souhlasím. Když se vám nedaří, hotelový pokoj se zmenšuje, je čím dál menší a každým dalším dnem získáváte pocit, že na vás zdi začínají padat.“ (usmívá se)

Je režim v Rize opravdu mimořádně striktní, že vás nenechají zajít ani za roh hotelu?