Na trenéra jsem neměl povahu, emigrace mě nenapadla. Porazili jsme i Pelého
„Nechtěl jsem být trenér. Nemám na to povahu. Mě by trefil šlak, když vidím, že je něco špatně. Strašně se rozčílím, až bych kousal. To není dobře. Trenér má být víc nad věcí,“ vypráví v rámci cyklu Paměť národa Jan Brumovský, bývalý fotbalista, který se podíval i na olympiádu.
Narodil jsem se před válkou v Levicích na Slovensku, otec tam byl ve třicátých letech převelen, pracoval na finančním odboru. Matka pocházela odtamtud a byla švadlena. Seznámili se a jak už to bývá, přišly děti. Starší bratr Milan a pak já.
Začala válka, takže jsme se museli vrátit do Čech, do Slaného. Odtamtud mám první vzpomínky. Odmala jsem byl soustředěný na balon. Nejlepší dárek, jaký jsem mohl dostat, byl vždycky míč. Jakýkoli míč. Hráli jsme s klukama s hadrákem, někdy byl i gumový, ale v podstatě to bylo jedno, hlavně, že to bylo kulaté.
To bratr byl přesný opak. Věčně ležel v knihách a měl rád to, co jsem já nenáviděl – učení. On to měl v krvi. Skončil jako atomový fyzik a expert na tlakové nádoby. Pořád někam pracovně jezdil, byl žádaný po celém světě.
Jan Brumovský
Věk | 88 (*26. června 1937 v Levicích na Slovensku) |
Pozice | útočník |
Hráčská kariéra | Dukla Praha (1957–70), ČSAD Benešov (1971–72), olympijské stříbro v Tokiu (1964), 6× mistr ligy, 2× vítěz Čs. poháru a 4× Amerického poháru |
Trenérská kariéra | v roli asistenta Jozefa Vengloše pomohl čs. mužstvu k bronzu na ME 1980 |
Zajímavost | na turnaji v Mexiku 1959 porazil s Duklou i brazilský FC Santos, za který hrál Pelé, a seznámil se tam s manželkou |
Dětství jsem prožíval za války, ale jako kluci jsme ji nevnímali. Vybavuju si jen, jak se ve Slaném na kraji louky kousek od železniční tratě ubytovala vojska, zřejmě táhla na Prahu. Jinak to šlo mimo nás.
Po válce jsem ale s kamarády často hledal zbraně a nevybuchlou munici. Hráli jsme si s tím. Já se bál, byl jsem opatrný, věděl jsem, že je to nebezpečné. Ale jiní kluci to různě odpalovali.
Táta byl poté jako finančák zase přeložen, tentokrát do Teplic. Přesunuli jsme se tam v roce 1948, to mi bylo jedenáct. Co si tak pamatuju, v rodině se nemluvilo o politice a politické změny nás ani nijak nezasáhly. Zřejmě to bylo tím, že tatínek stále dělal svou práci a ta byla stejná za každého režimu.
Ve Slaném jsem s klukama mydlil fotbálek na chodníku, blízko nebylo žádné hřiště, takže jsem ani nehrál v žádném klubu. Až po přestěhování do Teplic jsem začínal
