Jari Kurri, Marián Hossa, Uwe Krupp, Sandis Ozolinš, Dieter Kalt a Jaromír Jágr. Hokejové legendy se sjely do Prahy, aby pomohly propagovat letošní světový šampionát. „Pro každého hokejistu je obrovským zážitkem hrát doma mistrovství světa,“ uvedl Jágr, když začal odpovídat na otázky českých novinářů.
Získal zlato na olympiádě, dva Stanley Cupy, dvakrát byl mistrem světa. Doma si MS zahrál dvakrát. Na medaili z Prahy však Jaromír Jágr nedosáhl.
Zažil jste dva pražské šampionáty. Jak na ně vzpomínáte?
„Na jednu stranu to přináší obrovský tlak. Máte tady rodiny jako všichni, je obrovské očekávání od fanoušků, kteří jsou fanatici do hokeje, popularita hokeje je u nás obrovská. Ale nastoupit doma na mistrovství světa je pro každého hokejistu obrovský zážitek. V roce 2004 se hrálo v nové hale. Měli jsme vynikající tým, ve skupině jsme neprohráli ani zápas, v posledním porazili Kanadu 6:2. Do čtvrtfinále jsme šli s obrovským sebevědomím.“
A prohráli po nájezdech s USA.
„Amerika skončila ve skupině čtvrtá, hrála v Ostravě a ještě musela před zápasem cestovat. Myslím, že tam došlo trošičku k podcenění. Nevím, zda to tak nazvat, ale možná jsme se viděli dál než ve čtvrtfinále. Dokonce jsme vedli 2:0. Jenže se to otočilo a prohráli jsme po nájezdech.“
Za rok ve Vídni jste to ale Američanům vrátili.
„Věřím v osud a možná stejným způsobem, jak jsme prohráli, jsme zvítězili ve Vídni. Vrátilo se nám to zpátky, prohrávali jsme 0:2. Všechno zlé je k něčemu dobré.“
V roce 2015 jste zajistil postup do semifinále přes Finy. Z osobního hlediska to byl hodně povedený turnaj.
„Tam bylo velice těžké získat medaile. Kanada měla možná lepší tým než na olympiádách. Byli tady TOP hráči. Crosby se Seguinem, Hall, Eberle, Spezza, nevím přesně, kdo ještě. Neskutečný mančaft. Neprohráli během mistrovství světa ani jednou.“
Jaká byla vaše osobní zkušenost?
„Do poslední chvíle jsem ani nevěděl, jestli nastoupím. Hrál jsem v New Jersey, kde se mi moc nedařilo, vytrejdovali mě na Floridu, kde jsem zase ožil, začal dávat góly. Nakonec jsem přijel. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Užíval jsem si každé střídání. A fandění lidí, konkrétně k mé osobě, bylo něco neskutečného. To bych přál zažít každému, plus se mi podařilo čtvrtfinále, v němž jsem dal dva góly.“
Jenže v semifinále jste narazili na Kanadu.
„Byla o něco lepší. Myslím, že jsme hráli důstojný zápas,. Hned v prvním střídání snad Roman Červenka jel sám na bránu. Taky nám neuznali gól, který měl platit. Škoda.“
Které další šampionáty si nejvíc vybavíte? Bylo to v mladším věku pro vás nejvíc?
„Jako mladí kluci jsme v té době neřešili NHL. Kdybych na mistrovství světa 1990 nesdílel pokoj s Holasem (Robert Holík), ani bych nevěděl, co NHL je. On už měl The Hockey News, tam jsem o ní dostal školení. Šampionát 1990 byl můj první, nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli pojedu já, nebo celá lajna. Bobby i Robert Reichel byli v té době lepší hokejisti než já. Trenér Wohl se rozhodl, že vezme celý útok, což mi strašně pomohlo, jinak bych se tam nedostal. Hráli jsme spolu už na mistrovství světa dvacetiletých. Nechtěli vzít jen dva a doplnit je starším hráčem.“
Později jste se z Pittsburghu na turnaje moc nedostal, v play off jste šli daleko.
„Šance jet byla minimální, dá se říct žádná. Ale později, když jsem šel do Ruska, jsem ji měl větší. Zážitek byl rok 2005, kdy jsme vyhráli. Můj první titul mistra světa. NHL stála, sešlo se asi to nejlepší, co mohlo. Na druhou stranu jsme měli výhodu, že jsme hráli celou sezonu soutěže, udržovali se, na rozdíl od Kanaďanů nebo Američanů. Konkurence byla spíš proti Švédsku, Rusku, Finům. I když se Kanaďani dostali do finále, pořád nebyli všichni rozehraní jako my.“
A co nečekaný titul v roce 2010?
„Můžete říct náhoda, na druhou stranu jsme se dostali do situace, kdy jsme měli nůž na krku. Neexistovala žádná jiná možnost než prostě vyhrát poslední tři zápasy, abychom se vůbec někam dostali a nebyla z toho největší ostuda v historii. Když hrajete pod takovým tlakem, spojí vás to. Nemám rád slovo strach, ale strach z průšvihu byl tak silný, že jsme si nakonec odvedli zlato.“
Tehdy jste v památném proslovu řekl, ať si hráči sáhnou do svědomí. Cítil jste zodpovědnost?
„Když se probíralo, co jsem vlastně chtěl říct, myslím, že nebylo úplně správně pochopeno, koho jsem myslel. Byl jsem plný emocí, možná jsem to špatně vysvětlil. Prohráli jsme s Norskem a novináři začali šít do mužstva, že není dost dobré. Myslím, že to bylo nespravedlivé.“
Proč?
„Ti hráči odevzdávali maximum, co mohli. Dřív nedostali šanci, což neznamená, že byli špatní. Chtěl jsem ty kluky prostě chránit. Odevzdali tam všechno. Snažil jsem se říct, že by spíš měli být kritizovaný hráči, kteří se na šampionát s prominutím vysrali. Tady se bralo, že jsem kritizoval hráče, co byli tam, a že je to motivovalo. Spíš jsem mluvil na jejich obranu. A když vidím některé zápasy, kvalita tam najednou byla. Týmy jsme potom přehrávali, byli jsme lepší než Švédi, Finové. Spousta hráčů byla na mistrovství světa poprvé, z NHL snad tři. Než se do toho dostanete, vžijete, trvá to déle než jeden, dva, tři zápasy.“
Kde se v nich vzalo, že třeba ve finále ubránili oslabení tři proti šesti?
„Záleží i na štěstí. Ale bojovali, do střel padali po hubách. Kdyby někomu pálili do hlavy, neuhne. Tým, jak byl poskládaný, jeho chuť a vůle vyhrát byla jedinečná.“
Souhlasíte, že některým turnaj změnil kariéru?
„Proč by ne. Měli šanci podepsat jiné kontrakty v lepších ligách. Spousta jich šla do KHL, což v té době byla druhá nejlepší soutěž, vydělali si velké peníze. Určitě je to změnilo, možná získali sebevědomí, chuť vyhrávat, když se budeme bavit třeba o Martinu Růžičkovi . Sešli se dobří hráči. Jen nebyli známí, neměli takové jméno, museli si tím projít. Začínali.“
Jak vidíte šance v letošním roce?
„Těžko soudit, když nevíme, jak budou vypadat mužstva. Jsem zvědavý, jak silná přijede Kanada, Amerika. Výhoda je, že můžou hrát i ti, co vypadnou z prvního kola. A nevýhodou, že sezona trvá dlouho. Tam nemají kemp jako tady, hráči se musí udržovat sami. Když vypadnete, chcete si odpočinout, jedete někam s rodinou. Za měsíc se musíte zase sbalit, někam jet a začít hrát. Uvidíme, kdo přijede. Na druhou stranu Praha táhne. Krásné město s dobrou pověstí, i to sehraje roli při rozhodování, zda jet či nikoli.“
Má ovšem Česko z čeho brát, pokud jde třeba o beky?
„Je tam Hronek . Nemyslím, že tohle by byl problém. Potřebujete rozdílové hráče. Jako Nečas , Pasta , který je jinde. Někoho, kdo to může vyhrát sám. Kvalitních brankářů máme spoustu. A hráči, co jsou v Evropě a české lize, můžou na mistrovství v klidu hrát. Soutěž se hrozně zlepšila, byli pohromadě, trenéři je mohli vidět. Není to tak, že máte tým, najednou přijedou hráči z NHL a ti, co tady byli celou dobu, odjedou pryč. Ono to taky někdy nabourá chemii mužstva. Bude se doplňovat pár hráčů, základ zůstane od začátku.“
Co říkáte, že Jiří Ticháček z Kladna má šanci o šampionát bojovat?
(usměje se) „Já doufám, že bude bojovat hlavně v baráži.“
Doma diváci tým tlačí, ale zažil jste i plechovky na ledě při Světovém poháru 1996. Je těžší hrát velký turnaj před vlastním publikem?
„Ten devadesátý šestý byl trochu specifický. Novináři z nás udělali daleko lepší hráče, než jsme byli. Nazývali nás Dream Team podle Američanů 1992 (basketbalisté na olympiádě). My jsme byli Dream Team, jenže ten měli všichni. Nakonec jsme dostali i od Němců.“
A je těžší hrát v domácím prostředí?
„Záleží, jak se daří. Lidi vás poženou, jako vždycky. Ale záleží, jak se s tím hráči vyrovnají. Všechno je individuální. Potřebujete osobnosti, trenéry, kteří tomu dají klid. Nezbláznit se, když se zrovna nedaří, prohráváte po první třetině. Aby mužstvo nezpanikařilo. Máme zkušené trenéry, Pleky ( Tomáš Plekanec ), Židla (Marek Židlický) to hráli, byli v těch situacích. Radim Rulík na téhle úrovni nehrál, ale je zase vynikající trenér. Asistenti jsou hrozně důležití, jsou propojkou mezi hlavním a mužstvem. Hráči řeknou víc asistentovi, než hlavnímu. On si může myslet, že to je skvělý systém, ale to neznamená, že hráči se s ním sžijí. Pleky byl ještě letos aktivní hráč, Židla ještě nedávno. Taky záleží, jaká bude sestava.“
Ale taky jsou klíčoví lídři, jako vy a Tomáš Vokoun v roce 2010.
„Nemyslím, si, že mně by se tam dařilo, že bych byl nenahraditelný. Nepodával jsem zázračné výkony, byl jsem jedním z hráčů. Voky chytal výborně. Bez gólmana to nejde. Když pustí v rozhodujícím zápase góly, které by neměl dostat, nemůžete se vrátit. To není Stanley Cup, kde máte další šance. Tady záleží na jednom zápase. Stačí, že se někdo zraní, brankář nemá den a všechno můžete zahodit. Další rok začínáte znovu. Hodně je to o náhodě. Taky psychice, jak se daří. Málokdo dokáže být lídr, když mu to nejde, aby řval na ty ostatní. Pak vypadáte jak šašek, řeknou: ‚Ty taky hraješ hovno.‘ A nejhorší je, když se první lajně nedaří a začne se dařit čtvrté. Najednou si myslí, že může hrát tu první. Jo, ale čtrnáct dní. Jde o to, aby se ta hierarchie zachovala. Když první lajna zůstane první a čtvrtá čtvrtou, je to ideální.“
Zažil jste někdy větší erupci nadšení lidí než ve čtvrtfinále 2015 proti Finsku? Fotka, jak s rukama vzhůru se díváte k nebi, je už ikonická.
„Pro mě osobně je to nezapomenutelný zážitek. Moje poslední mistrovství světa, bral jsem to jako poslední zápas, kdybychom vypadli. A zrovna se mi dařilo. Postoupili jsme, zápas, o němž se říká, že je klíčový, úspěch – neúspěch. Můžete prohrát utkání ve skupině, ale pokud projdete přes čtvrtfinále, máte šanci na medaili. Což by byl úspěch.“
Změnil se v průběhu let váš vztah k národnímu týmu?
„Asi jo, ale nejen k národnímu týmu. Celkově k hokeji, v náhledu na něj. Věkem se mění všechno. Jako mladý nosíte v hlavě daleko víc osobní úspěch. Pokud jste starší, osobní úspěch jde stranou a máte jen úspěch týmu. To je úplně normální. I v nároďáku si člověk váží úspěchu daleko víc, než když jste mladý. Stejně pohlížíte na život. V sedmdesáti si budete vážit každého dne víc, než když je vám dvacet. Stejně tak s nároďákem a hokejem. Říkáte si, tohle může být poslední zápas.“
