20 let zpátky. Euforie, pak konec snu. Štve to ještě dnes, říká Ručinský
Jaromír Jágr seděl na mantinelu a koukal do prázdna. Tomáš Vokoun sklápěl oči, další měli svěšené hlavy nebo je drželi v dlaních. Místo euforie zavládla nicota. Češi na domácím mistrovství světa vypadli už ve čtvrtfinále. Klíčový zápas měli rozehraný slibně. Vedli o dva góly, Američané však náskok stáhli a v samostatných nájezdech přišel zmar. Jágr a David Výborný trefili tyčku, dílo zkázy korunoval jediný úspěšný střelec Andy Roach. Zamíchal doleva, doprava a vypletl Vokouna. Repríza souboje mezi oběma soupeři je na programu o 20 let později opět na domácí půdě a znovu ve čtvrtfinále.
V základní i osmifinálové skupině národní tým vyhrál v roce 2004 všechna utkání s celkovým skóre 26:5. Tedy ještě mnohem suverénněji než letos. I Kanaďanům, kteří se pak stali mistry světa, nasázeli Češi šest gólů a v turnaji je jako jediní porazili. Stačilo si vybrat slabší chvilku ve čtvrtfinále a ze zlatých nadějí zůstal prach a popel.
„Totálně jsme selhali,“ řekl kapitán mužstva Martin Straka. „Prohráli jsme si to sami,“ hlesl Jágr. Vzpomínky možná přebolely. Obří hala zůstala jako svědek zmařených ambicí a obrovského zklamání.
Hokejová katedrála
Praha měla hostit mistrovství světa už v roce 2003. IIHF podmínila přidělení pořadatelských práv výstavbou nové arény. Původně měla trůnit na pražském Hagiboru ve Strašnicích, nakonec vyrostla na rozhraní Libně a Vysočan, v místě, kde dřív stály budovy strojírenského závodu ČKD Lokomotivka. Jelikož se ji nepodařilo dokončit včas, pořadatelství se narychlo ujali Finové. V Česku se po odkladu konal turnaj v roce 2004.
Honosná Sazka Arena, jak se hala původně jmenovala, měla stát 2,5 miliardy korun. Cena se však vyšplhala až na 17 miliard. Ještě před šampionátem se v ní hrálo extraligové finále. Šampiony se však nestali hokejisté domácí Slavie, nýbrž Zlín. Tohle prokletí se pak s hokejisty táhlo léta. Bitvu o titul v hokejové katedrále pro 17 tisíc diváků později prohrála Sparta, naprázdno vyšla na dvou světových šampionátech reprezentace. V roce 2004 ji křtily slzy po jedné z nejbolavějších porážek.
K Praze se připojila Ostrava se zrekonstruovanou halou někdejšího Paláce kultury a sportu ve Vítkovicích, kde se hrály zápasy dvou základních skupin a pak osmifinále. Za pořadatelství MS sklízel český šampionát samou chválu. Krásná nová hala, bezchybná organizace, padl nový rekord v návštěvnosti, který pokořilo až Bělorusko v roce 2014. Ale chybělo to nejdůležitější – sportovní úspěch domácího celku.
Modrý nemohl uvěřit
Hokej prožíval na přelomu tisíciletí zlaté opojení. Vítězství ve Vídni 1996, potom triumf na první olympiádě s účastí NHL v Naganu 1998. Po něm zlatý hattrick na mistrovství světa. V roce 2002 se však český tým po sedmi letech nevešel mezi nejlepší čtyři celky. Na zimních hrách v Salt Lake City vypadl ve čtvrtfinále, stejně jako na MS ve Švédsku. O rok později ve Finsku přišel o bronz v souboji se Slováky. Tehdy už vedl mužstvo Slavomír Lener s asistenty Antonínem Stavjaňou a Vladimírem Růžičkou, který zároveň trénoval Slavii. Před Prahou oproti předchozímu šampionátu vsadili na zkušenost.
Lener se podílel na naganském zázraku coby pobočník Ivana Hlinky. Šest let po něm se v jeho výběru objevilo devět zlatých medailistů z Turnaje století: Roman Čechmánek coby brankářská dvojka, obránci Roman Hamrlík, Jiří Šlégr a Jaroslav Špaček, v útoku Jágr, Straka, Martin Ručinský, Jiří Dopita a Josef Beránek. Až na poslední dva všichni působili v NHL, odkud tým posílilo 16 hráčů.
Do přípravného kempu se zapojil i 33letý obránce Jaroslav Modrý z Los Angeles. Na mistrovství světa si zahrál už rok předtím ve Finsku, před šampionátem v Praze si v hlavním městě pronajal bydlení, aby mohl pozvat svou americkou manželku a celou rodinu. Když při oznamování konečné nominace v kabině po posledním přípravném zápase proti Kanadě - nezaslechl své jméno, nemohl uvěřit: „Oni mě nečetli. Já tam nejsem?“ ptal se.
Podobně se tvářil Karel Rachůnek, jenž působil v Ottawě a pak v New York Rangers. Marek Židlický se ve své první sezoně v Nashvillu stal pátým nejproduktivnějším obráncem NHL. Nikdo se mu neozval a bez těchto dvou byl jediným pravákem v obraně Jan Novák ze Slavie.
Petr Čajánek přiletěl okamžitě po vyřazení St. Louis z play off NHL, jenže do konečné sestavy se taky nevtěsnal, stejně jako král extraligových střelců Jaroslav Balaštík ze Zlína.
Tomáš Vlasák se podílel na zlatém hattricku v letech 1999 až 2001. Nebyl pozván ani do přípravného kempu, podobně jako olympijský vítěz a dvojnásobný světový šampion David Moravec. Brankář Roman Málek byl vyměněn ze Slavie do Plzně, ale vychytal senzační postup do semifinále a po sezoně posbíral všechny extraligové trofeje, jaké mohl. Ani on český dres neoblékl.
Na vzrušené mediální debaty reagoval Lener racionálně: „Přes noviny nebudu nic vyřizovat!“ Víc ho podráždila přepadovka komisařů od někdy až horlivého šéfa exekutivy Českého antidopingového výboru Jana Chlumského. Podle Lenerova vyjádření chtěl testovat celé mužstvo. Oboustranné emoce se však rychle zase zklidnily.
Kdo neskáče, není Čech
Slováci v roce 2002 vybojovali v Göteborgu poprvé titul mistrů světa, následně v Helsinkách získali bronz po vítězství nad Čechy. Ve Vítkovicích si taky zařádili. Mohli se cítit jako doma. Fanoušci to za nimi neměli daleko a ostravské publikum jim bylo nakloněno. Zvládli Ukrajinu, remizovali s Američany, potom vyklepli Finsko 5:2, Rusům dali 2:0 a zápas se Švédy skončil bez branek. Na závěr smetli Dány 8:0.
Z českého pohledu až do play off taky všechno vypadalo náramně jak v pohádce. V základní skupině si hokejisté v klidu poradili s Lotyši, Kazachy i Němci, s nimiž ještě po druhé třetině hráli 1:1, ale potom přišla čtyřgólová kanonáda. Ani Rakušané v osmifinálové skupině nenatropili žádnou neplechu, byť se proti nim Češi trápili v útoku.
Švýcaři kousali a škrábali. Až do konce byl výsledek na vážkách, než sekundu před koncem upravil na 3:1 v přesilovce Václav Prospal. Byl to jediný zápas, v němž se postavil do branky Čechmánek, poprvé nastoupil Martin Havlát, jehož trápila viróza a zhubl pět kilo.
V posledním utkání už měli Češi postup jistý. V bitvě s Kanadou šlo o to, z jaké pozice půjdou oba celky do čtvrtfinále. K prvenství stačila remíza. Po sedmi minutách vedli reprezentanti o dva góly, ale na to, že vlastně už o tolik nešlo, byl poslední zápas osmifinálové části plný nervozity a taky nezkrocených emocí a přehnané tvrdosti.
Po ošklivém zákroku Brendena Morrowa odvezli z ledu na nosítkách nejlepšího českého obránce Špačka. Po skončení druhé třetiny vzplála hromadná rvačka, v níž se hodně chrabře bil i Jágr. Za stavu 3:0 Češi v následné početní výhodě zasadili protivníkovi bleskový úder. A když Milan Kraft dal na 6:2, sedmnáctitisícové hlediště burácelo a dalo se do pohybu. „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!“
Pražské povstání Američanů
Čtvrtfinále se buď stává branou do bojů o medaile, nebo znamená konec. Je hranicí mezi úspěchem a zklamáním. Český tým v šesti utkáních neztratil ani bod. Narazil na celek USA, považovaný za nejpřijatelnějšího soupeře z ostravské skupiny smrti, kde skončili na lopatkách Rusové. Ve skupině prohráli se Švédy, v osmifinále se Slováky, Američany i Finy a celkově obsadili desáté místo.
V Praze vypuklo 5. května 1945 povstání proti nacistické okupaci. O 59 let později zažila vzbouření Američanů. A českému hokejovému národu se zhroutil svět. Tým se za celý turnaj ani jednou nedostal do situace, že by prohrával. To platilo i ve čtvrtfinále. Po bezbrankové první třetině vedli reprezentanti zásluhou obránce Martina Škouly a Jágra 2:0. Halu zachvátila euforie. Jenže tři minuty po druhém gólu snížil Richard Park. A v 52. minutě bylo vyrovnáno. Střílel Erik Westrum, ale Vokouna překvapil nechtěnou tečí Jan Hlaváč. Smůla, pech.
Američanům spadly góly do klína. Češi nešli lepšímu osudu víc naproti. Místo, aby ve druhé polovině utkání kontrolovali dvougólový náskok, nutili se do útoku. „Totálně jsme selhali! Stačilo hrát chytře. Čekat na soupeře a ubránit ho. Za tuhle chybu jsme draze zaplatili,“ zdůraznil Martin Straka.
Po soupeřově snížení hráči znervózněli. Ve třetí třetině rozpoutali Američané na ledě peklo a náskok nakonec smazali. Po vyrovnání měli Češi necelých osm minut na to, aby si vzali vedení zpět. Ale nestalo se. Nerozhodlo prodloužení, v němž se poprvé hrálo čtyři na čtyři, takže následovaly nájezdy. Žádné jiné mužstvo si je na velkých turnajích od jejich zavedení v roce 1992 nevyzkoušelo tolikrát jako Češi. Většinou úspěšně. Vedly ke čtyřem ze šesti titulů mistrů světa, jež získali od nastolení systému play off. Jenže doma byly penalty zapeklitá disciplína. Jako právě o dvanáct let dřív v semifinále proti Finsku.
Hráči na střídačce se během rozstřelu drželi kolem ramen. Jágr a David Výborný rozezněli tyče, Havlát s Průchou výtečného Tye Conklina v brance nepřevezli. Za celek USA neproměnili Matt Cullen, Park, Ryan Malone ani Chris Drury. V páté sérii se úspěšný střelec našel.
Za silného pískotu se rozjel obránce Andy Roach, pak zvolnil, naznačil blafák na bekhend a po další kličce do forhendu chladnokrevně zasunul. Na řadě byl ještě Dopita. Jenže minul americkou klec a hráči USA spustili oslavný tanec vítězů. Jindy rozjařená a hlučná Sazka Arena rázem ztichla. Proměnila se v dům plný smutku. Ticho trvalo pár sekund, ale jako by to byla celá věčnost. Plná hala na tisíc procent věřila, že nároďák postoupí. Najednou šmyk! Všechno bylo pryč.
Mistři i bez zlata
Češi ve čtvrtfinále padli s Američany 2:3. „Prohráli jsme si to sami. Na olympiádě v Naganu jsme Američany ve čtvrtfinále vyřadili a oni nám to teď vrátili. Sport je krásný, ale zároveň krutý. V naší kabině to vypadá hrozně. Někdo mlčí a někdo brečí,“ povídal Jaromír Jágr.
„Je mi moc smutno. Ale za nejsmutnější považuju to, že jsme zklamali naše fanoušky. Tak skvělou atmosféru jsem ještě nezažil,“ řekl Slavomír Lener. „Lidi zastavovali a prosili nás, abychom po třech letech pro Českou republiku znovu vyhráli zlato. My jim slibovali, že pro to uděláme maximum. A jsem přesvědčen, že jsme maximum udělali. Hůř mně u hokeje nikdy nebylo. Ale lidi pak zase začali tleskat a ocenili, že tam kluci nechali všechno.“
Trenér připustil, že hráči nezvládli psychický tlak domácího prostředí. „Co se týče zápasu s USA, byl právě tohle největší problém. Vím, že je to velký paradox. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom hráli tohle utkání někde jinde, třeba v Helsinkách, určitě jsme Američany porazili,“ prohlásil.
Za sedmi zápasů stačilo prohrát jediný, ještě k tomu až na nájezdy. Domácí tým byl z kola venku. Na jiných šampionátech nebo olympiádě v Naganu měli reprezentanti štěstí. Tentokrát jim ukázalo záda. „Je jasné, že zlatá hráčská generace minulých let odchází. Mrzí mě to dvojnásob, protože tihle borci chtěli v Praze ještě něco dokázat,“ dodal reprezentační kouč.
Češi prošli celým turnajem bez zaváhání, natěšený národ věřil, že dojdou až do finále a vybojují zlato. Jeden nájezd všechno změnil. Skončili pátí. Poprvé od roku 1933 nezískal národní tým na domácím šampionátu medaili. „Hoši děkujem!“ skandovali pak diváci, když se probrali z největšího šoku. Pro ně byli hokejisté mistry i bez zlata.
Vídeňská odplata
Češi zažili hokejové hody. Největší sportovní akce v historii země splnila všechna očekávání. Fantastický turnaj korunovalo výborné finále. Za pořadatelství sklízel český šampionát vesměs jen chválu. Turnikety prošlo v obou halách 552 097 diváků, do té doby nejvíc v historii.
Zápasy nejlepších čtyř už se hrály bez české účasti. Slováci postoupili přes Švýcary, ale v semifinále je přehráli Kanaďané. Střet Jána Lašáka s útočníkem Robem Niedermayerem při riskantním výjezdu za branku se stal nejdiskutovanějším momentem turnaje. Při jeho pokusu rozehrát kotouč došlo ke kontaktu. Slovenský brankář padl na led a krátce na to dopravil Shawn Horcoff po spolupráci s obráncem Staiosem puk do prázdné branky. Protesty nebyly nic platné, americký rozhodčí Rick Looker ukázal na středový kruh.
Gól platil a Kanaďané ve 47. minutě vedli 2:1. Tak zápas skončil, Slovákům nepomohly ani následné tři přesilovky. „Rozhodčí nás okradl o možnost hrát finále,“ prohlásil trenér František Hossa. „Sudí tvrdil, že situaci neviděl,“ vracel se Miroslav Šatan, který jel dvakrát s hlavním diskutovat. „Je to největší křivda, kterou jsem v hokeji zažil. Niedermayer mě píchl holí do lýtka,“ tvrdil Lašák. „Nevím, co se mu stalo. Najednou se skácel k ledu,“ odvětil Kanaďan.
V následujícím roce podobné věci zažili ve finále čeští hokejisté, kdy Ryan Smyth před brankou při osekávání hokejkou testoval pevnost kotníků Jiřího Fischera a Dany Heatley bodnul do břicha Tomáše Vokouna. Ale to už byl jiný příběh. V Praze v duelu o zlato Kanaďané udolali 5:3 Švédy, přemožitele už poněkud vyhaslých Američanů. Javorové listy obhájily titul z předchozího roku. Bronz braly Spojené státy, které v utkání o třetí místo porazily Slováky 1:0 po nájezdech. Ten rozhodující dal opět Roach, jen jeho zásah musel rozhodčí potvrdit u videa.
Reprezentaci před další sezonou převzal Ivan Hlinka. Jenže dva týdny před zahájením Světového poháru tragicky zahynul při autonehodě. Pozici narychlo zaujal Vladimír Růžička. Přehlídkou nejlepších proti nejlepším se stal i další šampionát ve Vídni, neboť NHL kvůli sporům o novou kolektivní smlouvu celou sezonu stála. Český tým Američanům ve čtvrtfinále oplatil porážku stejným způsobem i s daní z přidané hodnoty.
Dopadlo to přesně naopak než v Praze. V zápase ztrácel o dva góly, ale stačil vyrovnat a po nájezdech poslal celek USA domů. Hned první penaltu proměnil Martin Ručinský. Další střelci se už neprosadili, včetně kata z pražského šampionátu Andyho Roache. V semifinále reprezentanti zdolali v prodloužení Švédy, ve finále Kanadu 3:0 a pojedenácté vybojovali zlato.
Jágr znovu se Strakou
Větší hvězdu než Jaromír Jágr si české mužstvo nemohlo přát. Pětinásobný držitel Art Ross Trophy za produktivitu a jednou Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL byl s pěti trefami a devíti body s Martinem Ručinským nejlepší v týmu, novináři ho vybrali do all-stars sestavy. Ale snad nejvíc mu vyprodaná hala aplaudovala při zápase s Kanadou, kdy se k úžasu i nadšení diváků rval jako o život, ačkoli jindy se půtkám vyhýbal. Během sezony se přesunul z Washingtonu do New York Rangers, v Praze po letech oprášil spojenectví s Martinem Strakou. „Moc mi to vyhovuje. Dokáže se uvolnit svou rychlostí, hodně toho zvládne vzadu. Já můžu v klidu rozehrávat. Podobně jsme hráli kdysi v Pittsburghu,“ pochvaloval si. Nalevo s nimi nastupoval David Výborný, později Martin Havlát, taky 22letý Petr Průcha z Pardubic. „Dost mě překvapil, zdá se, že je velký talent,“ pravil Jágr. Po další sezoně se s ním i Strakou svorně sešli v útoku Rangers.
Kanadský kouč v Bohnicích
Ještě než obhájci titulu Kanaďané sehráli první zápas turnaje, zasáhla je nečekaná událost. Hlavní kouč Joe Quenneville se zhroutil a byl převezen na pozorování na kliniku v pražských Bohnicích, kde se podrobil psychiatrickému vyšetření. Druhý den byl propuštěn s tím, že jeho stav se stabilizoval. „Hlavním zájmem je Joelovo zdraví,“ prohlásil generální manažer Jim Nill v oficiálním komuniké. Quenneville, jehož během sezony propustili v St. Louis, se na kanadskou střídačku už nepostavil a odletěl se léčit domů. Jeho místo zaujal Mike Babcock z Anaheimu, původně asistent. Kanada pod ním vybojovala zlato. Quenneville později působil v Coloradu, s Chicagem třikrát triumfoval ve Stanley Cupu. Poslední štací byla Florida. V říjnu 2021 odstoupil kvůli skandálu v souvislosti se sexuálním napadením Kylea Beeche, hokejisty Blackhawks, k němuž došlo během play off 2010 a který jako trenér podle výpovědí odmítl řešit.
Chodím s dcerou trenéra
Do konečné nominace oznámené hodinu a půl po skončení posledního přípravného utkání s Kanadou se nevešli Jaroslav Bednář, Josef Vašíček, Jaroslav Balaštík, Jaroslav Modrý a Karel Rachůnek. V kádru zůstalo 25 hráčů, z nich náhradníci Jaroslav Hlinka, jenž naskočil od zápasu s Kanadou, a Radek Hamr. Ten do turnaje nakonec nezasáhl, neboť se šetřilo volné místo pro Roberta Langa, který by po vyřazení Detroitu přiletěl v případě, že český tým projde přes čtvrtfinále. Poprvé a naposledy si zahrál na šampionátu Jan Novák ze Slavie, který měl v reprezentaci za sebou 22 startů a v ligovém play off se s 18 body dělil o prvenství v produktivitě se zlínskými útočníky Leškou a Balaštíkem. „Ano, chodím s dcerou Vladimíra Růžičky. Ale myslím, že sezona se mi vydařila. A Růža ani Eva za mě ty góly nestříleli,“ podrážel narážky, že je téměř příbuzný s koučem Slavie a zároveň asistentem trenéra národního týmu.
Japoncovo harakiri
Japonci hráli v elitní skupině od roku 1998, většinou končili na posledním šestnáctém místě, ale nikdy nesestoupili, neboť jako vítězové asijské kvalifikace měli nárok na účast další roky. I v Praze patřili k outsiderům turnaje. S Dánskem dvakrát vyrovnali a šli do vedení. Otevírala se jim možnost, že se při účasti v nejsilnější skupině MS poprvé vyhnou bojům o záchranu. Dánové však zvítězili gólem 4:3, jaký svět neviděl. Japonský obránce Nobuhiro Suguwara napálil přihrávku dánského hráče do vlastní branky a spáchal hokejové harakiri. Po zásahu zvedl ruce, jenže pak mu došlo, co způsobil. S hlavou v dlaních se zoufale skácel k ledu. „V mnoha momentech jsme byli lepší a já věřil, že tentokrát vyhrajeme,“ řekl smutně Mark Mahon, kouč Japonců. Jeho svěřenci pak v závěrečných sekundách urvali bod s Ukrajinou, v posledním utkání vedli nad Francií. Jenže po remíze 2:2 společně s ní spadli do nižší divize.
Roach? Nikdo ho nezastaví
Byl to boj pro silné nátury. Čtvrtfinálové drama proti USA dospělo až k nájezdům. V páté sérii se rozjel Andy Roach a proměnil. Jiří Dopita po něm nedal, český tým vypadl. Nasazení 30letého beka ve službách Mannheimu do rozstřelu mnohé překvapilo, Peter Laviolette, kouč USA, však věděl, co dělá. „Americký trenér, který působí v německé lize, ho viděl ve spoustě nájezdů. Řekl mi, že má kličku, kterou nikdo nezastaví,“ přiznal. V té době měl Roach za sebou na desítky nájezdů v německé lize a patřil k nejlepším. „Bylo skvělé porazit Čechy, bronz byl třešnička. Zažil jsem nejlepší hokejové období v životě. Neměl jsem možnost hrát s hokejisty takového kalibru, byl to dobrý způsob poměřit se, jak na tom jsem,“ svěřil se rodák z Michiganu, který rozhodl i semifinále se Slováky, ale za rok ve Vídni ve čtvrtfinále proti Česku v penaltách neuspěl. Kariéru strávil hlavně v Německu, v sezoně 2005/06 nastoupil v NHL k pěti utkáním za St. Louis.
Ručinský: Praha nás štve ještě dnes
Tak úspěšnou generaci český hokej nikdy neměl. Vybojovala zlato na olympiádě a pěti světových šampionátech. „Vždycky jsme chtěli vyhrát. Měli jsme to zakódováno v DNA. Nešli jsme do toho jen s tím, že bychom rádi získali některou z medailí,“ připomíná jeden ze členů zlatého pokolení Martin Ručinský. Doma si zahráli mistrovství světa na jaře 2004. V Praze šli neohroženě za svým cílem, nedarovali nikomu ani bod. Než do nich ve čtvrtfinále zaťali dýku Američané.
Turnaj se povedl, tým USA šel do play off ze čtvrtého místa. Po porážce s nimi v klíčovém duelu už nevedla cesta nikam. Tohle asi nikdo nečekal, viďte?
„Ono to ale většinou o tom je. Nemusíte ztratit žádný bod, proplujete skupinou jako nůž máslem. Hráli jsme fakt dobře, porazili Kanadu 6:2. Jenže potom přišel rozhodující zápas a ten jsme prohráli. Bylo to obrovské zklamání, protože mužstvo jsme měli výborné, nebo jsme si aspoň mysleli, že to v Praze celé vyhrajeme. Američani nám do toho hodili vidle.“
Vedli jste o dva góly, oni vyrovnali, ale ještě v prodloužení jste měli šance. Co se stalo, že jste zápas nedotáhli k vítězství?
„Ani za stavu 2:0 jsme si v žádném případě nemysleli, že to půjde hladce. Určitě ne. Ale začala třetí třetina, Honza Hlaváč dal nešťastný vlastní gól. Puk se blbě odrazil. Oni se dotáhli a v prodloužení a penaltách se může stát cokoli. Neproměnili jsme ani jeden nájezd, oni jeden využili, ten poslední. Tím postoupili.“
Sešel se dost zkušený kádr, dohromady šestnáct olympijských vítězů a mistrů světa. Ale všechny vítězné turnaje jste do té doby hráli jinde. V Praze vás diváci hnali, nicméně nesvazovalo vás v klíčové chvíli, co se od vás očekává?
„Neřekl bych. Naopak, diváci nám byli velkou oporou, atmosféra byla vynikající, při všech zápasech plná hala, perfektní. Samozřejmě jsme cítili velkou zodpovědnost. Hráli jsme doma, v Praze, věděli jsme, že musíme předvádět hezký, útočný hokej a dávat góly. Ale nemyslím, že by na nás dolehla tíha domácího prostředí. Nechci říct, že jsme měli smůlu. Na to nevěřím. Šlo spíš o nešťastnou souhru více náhod a okamžiků. Ten zápas jsme prostě nezvládli, a tím pádem pro nás mistrovství světa skončilo zklamáním.“
Sám jste nešel na nájezd jako na olympiádě v Naganu nebo o rok později na šampionátu v Lillehammeru. Chyběl Jaroslav Špaček, jenž se zranil s Kanadou, který penalty taky uměl. Mohl potom chybět?
„V devětadevadesátém proti Kanadě v semifinále Špágr penaltu dal, což jsem u něj viděl poprvé. Tehdy byla rozhodující. V Praze si zranil kolenní vazy a už nemohl pokračovat. Ale myslím, že na nájezdy jsme zrovna tam měli spoustu výborných, šikovných hráčů. Sešlo se zkrátka pár blbých momentů, řečeno lidově. Takový hokej někdy je. Nemohli jsme si na nic stěžovat ani se vymlouvat. Všechno padalo na naši hlavu. Nedali jsme ani jednu penaltu a zápas si prohráli sami.“
Za rok ve Vídni dopadlo čtvrtfinále s Američany přesně naopak. Zajímavá náhoda, co myslíte?
„Paradoxně to byl úplně zrcadlový zápas. Prohrávali jsme po dvou třetinách, vyrovnali, v prodloužení se nic nestalo a přišly penalty. Vyhráli jsme v nich 1:0 jako oni v Praze. Svým způsobem jsme jim to vrátili. Vídeň byla nádherné mistrovství světa, protože NHL se celou sezonu nehrála, všichni byli k dispozici, přijely výběry téměř jak na olympiádu. Ale když se zeptáte kohokoli z naší generace, tak Praha nás štve ještě dneska.“
Bylo to nejhorší, co jste v reprezentaci zažil?
„Nejhorší asi ne, protože jsme nehráli špatně jako třeba na Světovém poháru 1996. Tam jsme byli mimo. Na šampionátu jsme hráli divácky atraktivní hokej. Nehodnotil bych to jako průšvih, selhali jsme v jednom zápase, jenže byl rozhodující. Ale pokud jde o zklamání, tady bylo asi největší. Štvalo mě ještě čtvrtfinále proti Rusákům na olympiádě v Salt Lake City. Tam jsme byli jasně lepší, a taky prohráli. Praha byla umocněná ještě tím, že se šampionát konal doma, chtěli jsme ho vyhrát. Všechno připravené, dařilo se, lidi skvělí, tlačili nás. A najednou nic.“
Co jste těsně po vyřazení prožíval?
„Byl to takový prázdný pocit. Tam člověku nepřijde nic. Uvědomí si, že je konec, že už se s tím nedá nic dělat. Pro nás mistrovství světa skončilo. Jak říkám, kdybychom ve skupině hráli špatně a nezasloužili si postoupit, bylo by to jiné. Pak těžko můžete pomýšlet na nejvyšší příčky. Jenže my jsme ty ambice měli. Tím větší jsme cítili zklamání.“
Nicméně vám turnaj vyšel parádně, dal jste pět gólů a měl pět bodů, stejně jako Jaromír Jágr. Byli jste nejproduktivnějšími hráči mužstva.
„Hrál jsem v lajně s Radkem Dvořákem a Vencou Prospalem. Myslím si, že nám to docela šlo, navzájem jsme si sedli. Byli jsme docela produktivní, dávali góly, moc jich nedostávali. To bylo výborné, až na ten konečný výsledek.“
Poprvé jste hrál mistrovství světa doma. Bydleli jste v hotelu za Nuselským mostem, kousek od centra. Kolik jste třeba objednával vstupenek?
„No, tohle bylo trošku bláznivé. Zrovna lístků se nedostávalo nikdy dost. Kdyby se do haly vešlo šedesát tisíc lidí, stejně by nestačily. Na jednu stranu jsme se v tom nechtěli moc utápět, měli jsme svou práci na ledě. Ale člověk se tomu nevyhnul, pořád jsme řešili lístky. I když jsme je chtěli koupit, museli jsme se podělit, aby se dostalo na každého. Úplně příjemné to nebylo, ale zároveň nás ten zájem těšil. Hrálo se v Praze a najednou se vyrojilo strašně moc známých. I takových, se kterými jsem se léta neviděl…“
Loudili jste u hráčů z jiných týmů, které vstupenky taky dostávaly?
„Oni je ti kluci potřebovali taky, protože třeba Kanaďani tady měli rodiny a Praha pro ně byla zajímavá. Ale to k tomu patří, jenom dobře, že byl o hokej takový zájem. Něco jsme dostali aspoň pro rodinu, což bylo důležité, a zbytek si každý řešil podle svého.“
Taky byl větší boj o místa v týmu. Pocítil jste ho nějak vy sám?
„Přiznám se, že vůbec. Hrál jsem za Vancouver, vypadli jsme v prvním kole play off po sedmi zápasech. Hned jsem se sebral a vyrazil do Prahy. V den, co jsem přiletěl, začínalo mistrovství světa. Z letiště jsem odjel rovnou na trénink a pak na zápas. Ani jsem pořádně nevěděl, kdo v mužstvu je, do té doby nebyla šance. To jsem mohl vidět, až když jsem přišel do kabiny. Taky jsem byl hráč a ne trenér. Vůbec mi nepříslušelo řešit sestavu. Soustředil jsem se na svůj výkon, abych hrál dobře. Ostatní šlo mimo mě.“
Byl jste na účasti domluvený dopředu?
„Předběžně. Mluvil jsem se Slávou Lenerem asi jednou v průběhu sezony. Říkal jsem jo, pokud to půjde, samozřejmě přijedu rád. Hned jak jsme vypadli, zavolal mi. Sbalil jsem se a odletěl, abych stihl první zápas. Ani jsem nespal. Bylo to trošku hektické, ale byl jsem tady a hrál.“
Měl jste tím silnější motivaci, když se hrálo doma?
„Asi ano. Lhal bych, že ne. Ale aspoň co můžu mluvit za nás, na každé mistrovství světa jsme jezdili s tím, že ho chceme vyhrát. Nešli jsme do toho jen s tím, že bychom rádi získali některou z medailí, třeba bronz, že budeme na bedně. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale nás tohle úplně nehnalo. Pokaždé jsme si šli pro vítězství. V mnoha případech se to povedlo, někdy ne. Jako zrovna v Praze v roce 2004. Touhu vyhrát jsme však měli zakódovanou ve svém DNA. Tím větší pak zavládlo zklamání. Když se ohlédnu zpětně, kdykoli jsme postoupili do finále, dotáhli jsme to až k vítězství. Aspoň co jsem já osobně zažil.“
Takže jste šli od začátku pro zlato?
„Vyhrát zlato je úžasné. A skončit druhý je horší než být třetí. Motivaci jsme měli ohromnou, protože se hrálo v Praze. Ale že bychom cítili něco extra jen kvůli tomu, to ne. Po vítězství jsme toužili stejně v Norsku jako v Praze nebo potom ve Vídni.“
Právě tam jste si zklamání vynahradili. Šlo o poslední triumf vaší zlaté generace, navíc ve velmi silně obsazeném turnaji.
„Pamatuju si, že v hale byl špatný led, ale jinak to byl fakt parádní šampionát se spoustou vynikajících hráčů. Taková trošku olympiáda. NHL celou sezonu stála, měla výluku. Například za Ameriku nastoupili hráči jako Modano nebo Dougie Weight, kteří na mistrovství světa jinak nejezdili. Pro nás byla aspoň náplast, že jsme je vyřadili a nakonec vyhráli. Ale jak povídám, Praha nás sere dodneška.“
