Vytáhlý útočník se čtrnáctkou na zádech nabral rychlost, napřáhl a dal gól. Tak si ho pamatovali fanoušci z ligy i světových turnajů. Václav Nedomanský nastřílel v reprezentaci 163 branek, nejvíc ze všech, kteří oblékli její dres. V roce 1974 emigroval a jako první český hráč se dokázal prosadit v NHL. V komunistickém Československu byl po útěku tabu, rodák z Hodonína však patří k nejvýraznějším postavám hokejové historie. Člen Hockey Hall of Fame se dnes dožívá 80 let.
V roce 1972 získal titul mistra světa, ze dvou olympiád a devíti šampionátů přivezl ještě pět stříbrných a čtyři bronzové medaile. Výtečný střelec, trochu sólista, který se v dresu Slovanu Bratislava stal čtyřikrát ligovým kanonýrem a čtyřikrát nejproduktivnějším hráčem. Na mistrovství světa v roce 1974 nastřílel nejvíc gólů a byl vyhlášen nejlepším útočníkem. Potom zatáhl roletu a práskl dveřmi.
V autobiografii „Můj nejslavnější únik“ Nedomanský popisuje, jaké ústrky provázel život úspěšného sportovce v časech socialismu, že na něj donášeli reprezentační trenéři Karel Gut a Ján Starší. Archivy StB vydaly svědectví, jak jeho cesta za snem nemusela po udání ze Slovanu Bratislava ani začít.
V roce 1974 za Nedomanským přiletěli zástupci Atlanty Flames z NHL a Toronto Toros z konkurenční ligy WHA. Komunisté nechali hokejistu sledovat, dostal povolávací rozkaz na vojnu. Zažádal o odklad a začal si vyřizovat povolení k výjezdu do Švýcarska.
„Podle našeho názoru existuje nebezpečí, že by jmenovaný zůstal v kapitalistické cizině, a proto nedoporučujeme schválit jeho dovolenou,“ nahlásili soudruzi z vedení „belasých“ Krajské správě pasů a víz v Bratislavě. V tu dobu už Nedomanský vyjednával se Slovanem o přestupu do Brna. Setrvání podmiňoval podmínkami, jež podle udání tajemníka klubu Viliama Sokola „byly v rozporu se socialistickou morálkou.“ Nedomanský prodal byt v Bratislavě a s tehdejší manželkou Věrou a tříletým synem Vaškem se přihlásili k trvalému pobytu v Brně.
Pomohl otevřít dveře evropským hráčům
Na nové adrese s žádostí o zahraniční cestu uspěl. Začátkem července vyrazil s rodinou do švýcarského Bernu, kde se setkal se parťákem z reprezentace Richardem Fardou u kamaráda Jaroslava Krupičky a jednal se zámořskými kluby. V polovině července přistál v Torontu a začal novou kapitolu, druhý život. Dřív byl „Nedo“, v zámoří se zrodil „Big Ned“.
Všechno nebylo jak v telenovele. Překročil třicítku, místní hráči dávali najevo, že jim bere práci. Ale válel ve WHA, po třech letech přesídlil do NHL, kde za šest sezon vystřídal Detroit, St. Louis a New York Rangers. Končil v osmatřiceti letech. Později trénoval, dělal skauta, manažera.
„Já nechci být pionýr, protože to v jiných jazycích znamená něco jiného. Ale jsem rád, že jsem pomohl otevřít dveře některým evropským hráčům, když jsem dosáhl svého snu hrát NHL,“ řekl během proslovu na pódiu, když ho v listopadu 2019 uváděli do Síně slávy.
Nicméně Nedomanský průkopníkem byl. Emigrant z východní Evropy, který se prosadil do NHL, a stal se tak příkladem pro další. Petera Šťastného a Dominika Haška přijali do exkluzivní hokejové společnosti před ním. Ale z časového hlediska patří mezi jeho následovníky.
