Hokejový národ se po čtvrtém místě na šampionátu přel, zda je to úspěch, či další ztracená šance na medaili, kterou národní tým přivezl naposledy pod Hadamczikovým vedením před sedmi roky. Širokou diskuzi podporovala i figura hlavního kouče Miloše Říhy, jeho tahy a vyjádření. Některá se pak dotkla přímo i jeho předchůdce u reprezentace Josefa Jandače.

Jak jste prožíval MS po delší době v roli diváka?
„Je to hodně jiné, pokud nejste přímo u toho. Rozdíl je obrovský. V roli asistenta jsem byl u mančaftu dohromady tři roky, dva roky pak jako hlavní. Jsou to obrovské zkušenosti. Stávající systém turnaje s šestnácti týmy přináší víc zápasů, kdy musíte získat tzv. povinné body, což je na úkor atraktivnosti, a člověk všechna ta utkání úplně nehltá. Týmy s aktuální výkonností jako Rakousko, Itálie nebo Velká Británie se soustředí vyloženě na záchranu, počkají si na vlastní duel o udržení se. To není zrovna lákadlo pro hráče ani pro diváky. Jediné pozitivum je, že si můžete nabrat kanadské body do produktivity a vylepšíte si osobní bilanci. Jiná věc je, když pak ty body nepřijdou v klíčových zápasech, kdy je nejvíc potřebujete.“

Připadáte si u sledování přenosu víc jako divák, anebo kouč, sledující herní systémy a trendy?
„Asi od každého trochu. Každopádně jsem věřil, že nároďák může udělat zajímavý výsledek. Téměř tři pětky kluků byly z NHL, hráli jsme v podstatě v domácím prostředí, cítili jsme asi všichni, že šance na medaili je reálná. I s ohledem na sílu kádrů některých velmocí.“

Cítil jste se alespoň na chvíli i jako fanoušek, který upřímně přál týmu medaili?
„To se těžko odpovídá. Jako klasický fanoušek to asi úplně necítím, těžko se přistihnu, že bych vyloženě držel palce. Hokej je pro mě zábava, ale především práce. Já hlavně přál klukům, plno jich znám, trénoval jsem je. Všechno to jsou povahově perfektní borci. Vím, jaké to je, když pro úspěch udělají maximum a stejně se domů odjíždí bez medaile. A my ten balvan pořád tlačíme před sebou. Tužba prolomit to je veliká. Poslední roky jsem u toho byl, vím, co to obnáší, a jako součást českého hokeje si upřímně přeju, abychom tu placku konečně sebrali.“

Co třeba při nájezdech v bitvě o bronz s Rusy, skládal jste si svoji osobní pětici?
„Se synem jsme se doma trochu štengrovali, on svých pět jmen hned vypálil, já mu buď některé kluky potvrzoval, nebo vyvracel. Víceméně jsme se trefili, až na Hronka. Ale třeba bych vybral jiné hráče, kdybych byl přímo na místě, to k tomu přistupujete jinak. S maximální odpovědností, kdy některá jména máte vybraná předem a pak se ve finále rozhodujete na základě aktuální herní pohody hráčů. Proti Rusům jsme to s klukem brali spíš jako odlehčení.“

Většinovým názorem je, že MS v Bratislavě bylo z české strany zvládnuté výborně, možná skvěle, byť bez medaile. Váš pohled je jaký?
„Vždycky se hodnotí na základě konečného výsledku. My jsme dva nebo tři roky zpátky procházeli výborným turnajem, předváděli perfektní hokej, ale finální výsledek se nekonal. S Vláďou Vůjtkem v Moskvě jsme vyhráli skupinu, povětšinou s nováčky na šampionátu, o naší hře se mluvilo v superlativech, ale prohráli jsme čtvrtfinále s Amerikou, kdy nám nejdřív dali gól