Od zisku posledních zlatých medailí na mistrovství světa v hokeji uplynulo již deset let. Jedním z členů vítězného mužstva z Německa je i Petr Hubáček, bývalý vynikající útočník a nynější televizní expert. Majitel všech tří cenných kovů ze světového šampionátu (zlato - 2010, stříbro 2006 a bronz - 2011) pro Sport magazín napsal nádhernou živou vzpomínku, kterou si můžete přečíst na iSport.cz.
„Od zatracení ke slávě. To je pro mě mistrovství světa v roce 2010. Olympijská sezona, hodně omluvenek, spousta kluků z NHL logicky nejela, protože pro ně byl vrcholem dlouhé a těžké sezony Vancouver 2010. Pochopitelné. Byly tam i omluvenky od kluků z Evropy, kteří mají světové parametry. Můj vlastní pocit? Dostal jsem se do kádru! Pro evropského kluka je mistrovství nejvyšší meta. Najednou stojím v Německu, stadion v Mannheimu, nadechnu se a cítím atmosféru mistrovství světa. Jo, jsem tady, zítra začínáme.
Na úvod pohodová výhra s Francií (6:2) a potom facka číslo jedna s Nory (2:3). První pochyby, které se ti vkradou do hlavy. Sakra! Zaváhali jsme s Nory, jak to bude vypadat dál? Švédové měli velmi dobrý kádr, vyhráli jsme (2:1) a zase to bylo hup nahoru. Dobrý, porazili jsme silného protivníka, půjde to. A za dva dny facka číslo dvě se Švýcary (2:3). Ještě drtivější než ta první.
Přesně si vybavuji ticho v kabině. Najednou jsme byli v pozici, že musíme porazit Lotyše a Kanadu, jinak jsme první náš mančaft v historii, který nepostoupí ani do finálové osmičky. Ticho. Občas prolítnou nějaká povzbuzující slova, která jdou jedním uchem tam, druhým ven. Klasické hlášky jako „borci, pojďme“. Nic není ztraceného. Slova, která slyšíš v kabině mockrát. Každý je ponořený do sebe, unavený, naštvaný.
Máš prostě pocit, že je všechno v hajzlu.
Do toho vstoupil Jarda Jágr . Nevybavím si slovo od slova, ale řekl něco v tomhle smyslu: „Kluci, dosáhli jste úrovně mistrovství světa, chcete být vidět a dávat góly, aby si vás svět všimnul. To je logické, pochopitelné. Ale uvědomte si jednu věc. Že když tady jeden dva zahrajete skvěle a skončíme devátí, tak si na to nikdo nevzpomene. Nikdo si vás nevšimne. Když ale dáme všichni do hry to své nejlepší a budeme hrát jeden za druhého, uspějeme jako tým. Pak si všimnou nás všech.“
Každému to znělo v hlavě. Nemuseli jsme to probírat, bavit se o tom u večeře, ale druhý den jsme přišli do kabiny a atmosféra byla úplně jiná. Soudržná, odhodlaná. Jako by každý pochopil svoji roli v týmu, uvědomil si své přednosti a ty pak dostal v každém dalším zápase na nejvyšší úroveň. Nevím, jak to popsat, ale najednou tam byla soustředěnost, soudržnost. A víra. V sebe, v tým.
S Lotyši (3:1) byla první třetina na jednu bránu, skvělá oslabení, Rolas ( Tomáš Rolinek ) v nich dal dva góly. Další den Kanada (3:2). Pro hokejistu je soupeř s javorovým listem na hrudi největší možná výzva. A vždycky bude, protože hokej je Kanada. Skvělý Tomáš Vokoun v bráně, o kus lepší výkon nás všech. Nasazení, bojovnost, odhodlání a jsme ve čtvrtfinále.
Nemám moc rád slovo štěstí. Ale pravda je, že my měli opravdu kliku. Na druhou stranu jsme tu kliku drželi a otáčeli k sobě přístupem, obětavostí, soustředěním. Třeba při penaltách ve čtvrtfinále proti Finům (2:1) to Mery ( Jan Marek ) tak nějak přetáhnul a Rinnemu skočil puk přes rameno. Centimetry. Podobně semifinále se Švédy (3:2). To si pamatuje každý.
Čtrnáct sekund do konce, prohráváme o gól, buly v útočném pásmu. Když se tahle situace sehraje stokrát, padne z ní jeden gól. A on padl. Karel Rachůnek to trefil parádně. Osud, jedna věc zapadne do druhé. A v penaltách znovu: Kašpy ( Lukáš Kašpar ) gól, Mery gól. Už si nepamatuji, jestli jsme nájezdy trénovali speciálně. Jistě vím jen to, že na mě by přišla řada, pouze kdyby se jezdily do tří ráno.
Finále proti Rusům (2:1) mám spojené s trenéry. Rychle jsme vedli, ale pak jsme byli pod drtivým tlakem. Hotové vlnobití. Po třetině přišli trenéři s jednou maličkostí, jak napadat rozehrávku, která Rusům úplně zbořila hru. Růža ( Vladimír Růžička ) přišel, uklidnil to a řekl: „Pánové, vedeme 1:0, ale změníme jednu věc. Pravé křídlo se při napadání napojí za jejich beka.“ To mělo hrozný dopad a efekt.
Rusové totiž rozváželi útoky tak, že to obránce vytáhnul hodně dopředu, jeden nebo dva jeho spoluhráči si najeli pod něho a on jim to shodil. My couvali, Rusové si to dali do plné jízdy a šli do nás jako do stojících. Růža přišel s tím, že pravé křídlo nechá obránce s pukem vyjet, zajede za něho, aby nemohl shazovat. Rusové pořád sjížděli za beka, ale my tam měli hráče, takže obránce musel manévrovat sám a šel do připravené obrany. Jedna věc, a Rusům se zbořila hra.
Až s odstupem si člověk uvědomí, jak skvělou práci trenéři na šampionátu odvedli. Všichni tři – Vláďa Růžička, Pepa Jandač i Ondra Weissmann. Museli být pod obrovským tlakem, ale nikdy to nedali najevo, nezazmatkovali. V kabině ani na střídačce. Od nich tam byla přesně ta pomoc, kterou hráč potřebuje. Jasné instrukce, jak hrát, co hrát. Přitom jsme si po těch prvních fackách byli všichni vědomi, že to může být ostuda jako hrom. Bylo nám jasné, že národ na to takhle pohlíží. Že tam byla nedůvěra. Že to nedopadne. V tom je krásné, jak je sport vrtkavý. Jeden detail, jeden moment a může změnit chod dějin a soukolí osudu. A trenéři tomu ohromně pomohli.
Pak už to byla jen nádhera. Stojím při hymně se zlatou medailí na krku a přeju si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Oslava, nádherná cesta autobusem z letiště na Staromák. Davy lidí, všichni šťastní. Někteří kluci lezou v euforii na střechu, taky o tom přemýšlím, a pak se ohlídnu dozadu, kde vždycky sedával Džegr. Koukal z okýnka, v klidu si seděl a zahlásil: „Užijte si to, tohle je na tom to nejhezčí.“
