Stavjaňa: Po zlatu z Vídně jsme šli dohola. V Nitře chce sochu ze sněhu
Legendy si zaslouží úctu. V rámci Českých hokejových her v Brně se dočkali ocenění členové Síně slávy. Památeční sako obdržel při příležitosti životního jubilea taky bývalý skvělý obránce Antonín Stavjaňa. Mistr světa z let 1985 a 1996 posledních deset let působil převážně jako trenér ve slovenské Nitře, s níž třikrát postoupil do finále slovenské extraligy a v roce 2016 získal titul. „V 60 letech už si nebuduju vzdálené cíle. Jdu sezonu od sezony. Po konci té další budu plánovat co dál,“ řekl. Každopádně ve městě pod Zoborem hodlá pokračovat i v příštím ročníku.
V únoru jste oslavil šedesátku, vypadáte výborně. Čemu za to vděčíte?
„Jo, děkuji, děkuji. Musím se udržovat, protože na naše modely už se špatně shánějí náhradní díly. Člověk se musí trošku hlídat.“
V prosinci jste se už popáté vrátil jako trenér do Nitry, kde jste strávil devět z posledních jedenácti let. Je to váš osudový klub?
„Můj syn se tomu strašně smál. Už jsem neplánoval, že tam znovu půjdu. Okolnosti mě trošku donutily vrátit se do Zlína. Během těch dvou covidových sezon se o tátu musel starat brácha a moje paní taky zůstala ve Zlíně. Byl jsem maličko dlužný, potřebovat se vrátit. Sezona v Nitře však nezačala šťastně, měl jsem telefonáty a zprávy od lidí, kteří se na mě nabalili během doby, kdy jsem tam dělal. V prosinci nastala situace, že jsem se mohl vrátit a podařilo se to zachránit.“
Zatímco loni jste postoupili do finále, tentokrát jste vypadli ve čtvrtfinále. Ale tým jste přebíral po 13 porážkách v řadě a vaši přemožitelé z Košic nakonec získali titul, že?
„Vnímám to následovně: V podstatě od nového roku jsme dvacet zápasů hráli jako by to bylo play off. Hodně na emoce a ještě jsme výborně zvládli předkolo s Popradem. Nicméně mužstvo už bylo ani ne tak fyzicky, jako spíš emočně vyčerpané a Košice byly výborně připravené. Měli jsme dva momenty, kdy jsme měli šanci sérii otočit v náš prospěch. Jednak druhý zápas, který jsme prohráli na nájezdy. Kdybychom ho zvládli, stav 1:1 by nám dodal novou energii. Potom jsme doma snížili na 1:2, a kdybychom vyhráli čtvrté utkání a vyrovnali, mohli jsme sérii ještě zvládnout. To se nepovedlo a tím pádem Košice prošly až k titulu.“
Nitra hodně nasazovala mladé hráče, dost jich taky působí v české extralize. Lántoši, Buček, Holešinský. Vyhovuje vám taková filozofie?
„Od roku 2016 je postavená na tom, že chtějí obehrávat mladé hráče. Samozřejmě musíte trošku potlačit ambice hrát o titul, ale potom se povedou hráči jako (Šimon) Nemec, (Adam) Sýkora, letos (Juraj) Pekarčík, co se dostanou třeba až na draft. Zároveň se tím nějak dotuje rozpočet klubu, takže je to sympatická cesta.“
Jste hrdý, když vidíte, že jste mladíkům jako oni coby trenér pomohl do velkého hokeje?
„Když se vám povede dostat do týmu kluka, který chce, je radost pracovat. Pokud chtějí oba dva, je to hezké, jakmile chce jenom jeden a druhému je to jedno, není to ono. Jestliže máte kluka, na němž vidíte, že ví, co chce, má takovou tu automotivaci, je radost s ním pracovat.“
Říkáte ambice stranou, ale proč ta skromnost, když jste s Nitrou slavil i týmové úspěchy?
„Do sezony nejdete stejně jako Košice, Zvolen, Slovan, týmy, které pokud nejdou do finále, hodnotí to jako neúspěch. Tam jde o to spíš odehrát dobře základní část. V minulosti se vždycky povedlo sehnat někoho na doplnění. Ale to je čím dál složitější, protože všechny kluby chtějí v prosinci, lednu něco sebrat. Ale když se to dobře sejde, dá se to.“
Jednou se vás ptali, jestli vám v Nitře postaví sochu. Odpověděl jste, že maximálně ze sněhu. Myslíte, že si víc nezasloužíte?
„Dokud je to ve srandovní rovině, je to dobré. Jakmile se začnete brát vážně, je to první krok tomu, abyste vyletěl. A já jsem se domluvil, že ještě zůstanu.“
A důvěru jste dostal i nadále, že ano?
„Pro každého trenéra je důležité, aby byl s vedením na společné vlně. Protože každý tým si projde v sezoně nějakou krizí a vždy se ukáže, jak má silný mandát.“
Co teď považujete za svůj domov?
„To je trochu složitější. Když pominu, že mám čestné občanství v Nitře a lákají mě, ať tam začnu bydlet, domovsky jsem ve Zlíně a moje manželka v Karlových Varech. Je to trochu rozházené.“
Bude to vaše poslední trenérská štace?
„V 60 letech už si nebuduju vzdálené cíle. Jdu sezonu od sezony. Po konci té další budu plánovat co dál.“
A co český hokej? Před pěti lety jste skončil v tehdy prvoligových Českých Budějovicích, předloni jste skončil předčasně v rodném Zlíně. Mrzí vás, jak to dopadlo?
„Musíte být ve správný čas na správném místě. V Budějovicích jsme měli první sezonu výbornou a ukázalo se, jak těžká je baráž. Když si projdete play off, opravdu stačí, že se zraní dva klíčoví hráči a už je to hodně složité. Bylo to hodně blízko, nakonec se povedlo postoupit Jihlavě. V mé druhé sezoně to bylo složitější, přišly tlaky hrát jen na špici. Měli jsme dohodu, že se budu víc podílet na skladbě týmu a naše pohledy na složení týmu se začaly rozcházet. A to nejde. Dostali jsme se do patové situace, kdy jsem mohl navrhovat jména, a management mi je neschválil. Hráli jsme nakonec na tři pětky, protože jsme ty hráče neměli.“
Sledoval jste letos marný pokus mateřského Zlína o návrat mezi elitu?
„Jen výsledky. Chtěl jsem si od hokeje trošku odpočinout. Každý den byl v televizi nějaký zápas, někdy chcete vypnout. Navíc když potom vidím finále, kde to je vyloženě opotřebovávací souboj, tam už pěkných hokejových akcí není tolik. Má to emoci, ale nejsou tam pěkné hokejové akce.“
Chtěl byste se vrátit do českého hokeje?
„Je mi šedesát.“
Ale nevypadáte.
„Je už potřeba myslet, že to nějak ukončíme. Loni v létě jsem šel pracovat na Kapku ve Vsetíně, už jsem měl za to, že trénovat nebudu. Teď se to zase přerušilo. Dělal jsem manažera resortu, staral se, aby všechno fungovalo, led se zaplnil. Jedná se o komerční projekt. Chtěl jsem být víc doma, a to i kvůli rodině. Přece jen práce trenéra obnáší hodně cestování. Pak mě znovu oslovila Nitra a tohle muselo padnout.“
Jako hráč jste získal dva tituly mistra světa během jedenácti let. Víte, že jste trochu rarita?
„Taková byla doba. Vyhráli jsme v roce 1985, ale pak se dlouho čekalo. O dva roky později jsme měli blízko další titul, jenže Rusové byli silní, Švédové šli nahoru. Bylo těžké to vyhrát, než přišla generace Blue Line, Jirka Dopita. Já už byl starší hráč, když se ta vlna rozbíhala a přišla další generace.“
U obou titulů byl trenér Luděk Bukač. Jak na něj vzpomínáte?
„Cíleně tahal mladší hráče. Když nás chystal na Prahu, říkal, že jsme měli několik druhých míst a jdeme na titul. Cílili jsme na zlato. Nejtěžší bylo dostat se přes sbornou, i když poslední zápas s Kanadou byl taky šíleně náročný.“
Potkáváte se s bývalými spoluhráči?
„Nedávno jsem byl ve Velkých Karlovicích za Vsetínem na takovém víkendovém setkání. Viděl jsem se tam s Tomášem Sršněm. S Rosťou Vlachem se občas potkám ve Zlíně. Nebo s Jirkou Králíkem, ten slavil loni 70. narozeniny.“
Ve zlaté Vídni 1996 byl asistentem Zdeněk Uher, pod nímž jste zažil nejlepší sezonu ve Zlíně, že?
„Vrátil jsem se z vojny, on tam přišel a uhráli jsme bronz. Pak to šlo trochu dolů. Ale taky vytáhl spoustu mladých kluků.“
Jak vidíte letošní šance českého týmu na mistrovství světa?
„Těžko se to říká. Ještě se pečou sestavy. Šampionát je dlouhý a nedá se zatím moc mluvit o formě. Zámořské týmy hrají pořádně až od play off. Klíčové je zvládnout čtvrtfinále. Mentálně silné mužstvo to může zvládnout.“
Může být výhoda, že jádro týmu tvoří hráči z Evropy, kteří byli dlouho spolu a mají zažitý herní systém?
„Já vás přeruším. V 96. roce jsme hráli před šampionátem ve Švédsku, totálně s námi vyběhli. Potom jsme pokračovali v Českých Budějovicích, dělala se sestava. Na šampionát do Vídně jelo dost kluků ze Vsetína. Říkali jsme si, že jestli tenhle turnaj vyhrajeme, půjdeme dohola. A pak jsme na vyhlašování opravdu stáli bez vlasů. Když jsme se chystali na Kanadu, někdo si na tuhle hlášku před turnajem vzpomněl, asi Jirka Veber. Nebyli jsme podle jmen nejsilnější, ale měli jsme výborný kolektiv a skvělého gólmana. A povedlo se to. Takže naděje je vždycky. Systém tomu nahrává. Rozhodne se však v pěti dnech.“
Před dvaceti lety jste sám působil v reprezentaci jako trenér. Vzpomenete si na to někdy?
„Ano, napřed Finsko 2003, potom Praha. Měli jsme ohromně silný tým. Vzpomenu si, když se dívám na hokej a vy to vytáhnete. Pořád si to pamatuju, emočně jsem si to prožil. Na to se nedá zapomenout.“
