První MS v hokeji doma: bronz, Burian i poklad na ostrově odstartovaly boom

Rozmary počasí v českých krajích hokeji často nepřály. Oba evropské šampionáty, které se do té doby v zemi konaly, provázely velké problémy s ledem. První se konal v hlavním městě v roce 1912. Turnaj proběhl na Letné na tréninkovém hřišti fotbalové Slavie za účasti tří týmů: Čech, Německa a Rakouska zastoupeného pražským klubem DEHG (Deutsche Eishockey Gesellschaft Prag). Anglie, Francie a Belgie účast odřekly, neboť nová pravidla IIHF, tehdy ještě francouzsky LIGH, zahrnovala podmínku, že na šampionátu mohou hrát jen hokejisté narození v Evropě.

Jako na potvoru přišla obleva. Kníže Colloredo-Mansfeld nabídl, aby se hrálo v Dobříši, počasí se však mezitím umoudřilo. Češi porazili Rakušany 5:0, po jejichž porážce s Němci 1:4 se v třetí den turnaje střetli o prvenství právě s Německem.

V noci před zápasem se však znovu oteplilo a hřiště připomínalo ledovou tříšť. Pod povrchem se skrýval drnovitý, nerovný povrch, mezi trsy staré trávy se tvořily dutiny. Josef Šroubek v poslední minutě utkání vyrovnal na 2:2. Němci na prodloužení nepřistoupili, díky lepšímu poměru branek se měli stát mistry Evropy Češi. Jenže na kongresu LIGH v únoru 1912 podali Němci protest proti uznání první branky českého týmu. Po bouřlivém dohadování kongres rozhodl, že se finálový zápas bude opakovat příští zimu, protože ve stávající sezoně už k tomu nebyly podmínky.

Prezident LIGH Louis Magnus se stavěl za uznání pražského výsledku a tím i prvenství Čechům. Na protest proti verdiktu položil funkci. Nicméně k opakování finále v sezoně 1912/13 nedošlo, další kongres mezinárodní federace rozhodl, aby se anuloval celý pražský šampionát. I proto, že DEGH neměl právo v turnaji zastupovat Rakousko, neboť rakouský svaz tehdy ještě nebyl členem Mezinárodní hokejové ligy. Vznikl až v lednu 1914.

Titul z vody

Pořadatelství mistrovství Evropy 1925 bylo jediným úspěchem hokejistů, který přivezli v předchozím roce z první zimní olympiády v Chamonix. Od Kanady schytali debakl 0:30, se Švédy prohráli 3:9, se Švýcarskem 2:11 a dělili se o poslední pátou až šestou pozici s Francií.

Na výsledku se podepsala i nevraživost a naschvály mezi největšími kluby Spartou a Slavií, válka mezi hokejovým svazem a Československou asociací kanadského hockeye, jež vznikla odštěpením sparťanského křídla. Svaz na olympiádu z odbojného klubu povolal jen Josefa Malečka a Karla Peška-Káďu, ale třeba dalšího reprezentanta Karla Hartmanna už ne. Sparta si dupla, že nepustí nikoho. Nakonec odjel jen Maleček, po intervenci Československého olympijského výboru na Ministerstvu národní obrany dostal coby voják základní služby účast rozkazem.

Aby i domácí mistrovství světa neskončilo ostudou, sešli se zástupci obou stran v prosinci 1924 v pražském hotelu Paříž a uzavřeli mír. V zájmu zdárného uspořádání turnaje se museli sjednotit. Všichni by ho viděli nejraději v Praze, kde by přišlo nejvíc diváků a taky se nejvíc vydělalo. Jenže opět zavládly obavy, zda bude mrznout.

Zima odešla se starým rokem, za náhradní dějiště byl určen rybník Jordán v Táboře. I tam led začátkem ledna začal tát. Přípravný výbor se obrátil o pomoc do Vysokých Tater. Táborští pořadatelé sice ještě přišli s tím, že přituhuje, účastníci přesto byli narychlo přesměrováni na Štrbské Pleso.

Československo tam porazilo Rakušany 3:0, jenže jezero přes noc pokryla tlustá vrstva sněhu. Věčné putování za ledem skončilo ve Starém Smokovci. Nakonec národní tým vybojoval čtvrtý titul mistrů Evropy. Přes neúčast Francie, Německa, vyřazeného ze soutěží jako viníka první světové války, a trucujícího Švédska, jež s nimi začínalo hrát a neprosadilo jejich návrat, to byl jeden z nejcennějších triumfů. Vydupaný z vody, navzdory záludnostem počasí.