Propojme hokej se školou! Rulík: Budu bojovat, co mi budou síly stačit
Všude okolo sebe vnímáte optimismus, že český hokej se vypracoval zpátky mezi smetánku. Národní mužstvo letos obhajuje titul mistrů světa, výběry do dvaceti let se naučily pravidelně vozit medaile. Všechno sedí a je fajn. Teď jde o to, aby nešlo o náhodný výkyv a super práci několika špičkových trenérů a hráčů, kteří u kormidla nebudou donekonečna. Také o tom je druhý díl rozhovoru s Radimem Rulíkem pro iSport Premium. Kde a v čem vidí zlatý kouč klíč k udržení národního sportu ve světové špici?
Za oponou vnímáte třenice a hádky kvůli systému mládežnických soutěží. Leckdy je hlasitá diskuze k dobru věci, občas otravuje. Roky se řeší a hledá správný systém, a když je uveden do života, znovu se prská. Radim Rulík má za to, je zapotřebí uchopit celou věc jinak, celistvě. Jde mu o zastavení hokejového krvácení v podobě častých úprků domácího talentu za hranice. „Dokud nepropojíme školu s hokejem, hráči nám budou dál odcházet,“ tvrdí 59letý trenér.
Co by se rovnalo zlaté medaili z mistrovství světa v oblasti výchovy mladých českých hokejistů?
„Vytvoření programu a podmínek pro rozvoje hráčů od patnácti do dvaceti let. Podobně jako to mají na severu Evropy. Samozřejmě s propojením se školou. Středoškolské vzdělávání a hokej. Co mám informace třeba ze Švédska, tak hráči, kteří studují a zároveň hrají hokej, mají ve škole méně předmětů než studenti, kteří nesportují. Mají program upravený tak, aby měli co největší šanci věnovat se posléze vrcholovému hokeji a zároveň vystudovali střední školu. Mají obrovský prostor pro trénink, pro zápasy i pro školu. To znamená, že nic nešidí, žádnou ze všech důležitých složek. Jejich systém výchovy osobně považuju za nejlepší, jaký kdo doposavad vymyslel. Respektive neznám lepší. Zlaté medaili by se vyrovnalo, kdyby se v České republice podařilo uvést do světa podobný projekt. Hokej je tu nesmírně populární sport s obrovskou historií a jednoznačně by si to zasloužil.“
Každý dobře míněný projekt ve finále narazí na finance.
„Já myslím, že zrovna teď jsou. Samozřejmě by v tom musel být zainteresovaný stát. Stejně jako ve Švédsku. Jejich program je každopádně lepší, přívětivější vůči hráčům než ten náš. Švédové produkují víc hokejistů do NHL, dostanou víc juniorů na draft. A celkově mají větší jméno v nejlepší světové lize, než máme například my.“
Stihne se to během našich životů?
„To já nedokážu říci. Budu za to jednoznačně bojovat. Co mi budou síly stačit. Čímž netvrdím, že se toho dosáhne. Ale jak jste se ptal na zlatou medaili, tak vybudování národního programu pro výchovu hráčů se švédskou inspirací, to by pro mě byla ta zlatá. Zároveň jsem realista a vím, že to není jednoduchá cesta. Ale my všichni, co hokej děláme, bychom měli udělat maximum, aby se to podařilo.“
Bude tenhle vysněný projekt všelékem a drastickou vzpruhou? Nenajdou se někde jinde hluchá místa?
„Vedle velkého výchovného programu musíme mít i silné mládežnické soutěže. Pak se dočkáme daleko menší porce odchodů našich mladých hráčů ven. Odhadem během pěti, šesti let se to celé může překlopit do úplně jiných otáček. Výsledkem by bylo, že takových hráčů, jako teď máme v reprezentaci Hradce nebo Cibulku, bude daleko víc. Ono nejde jen o to někoho předstihnout, ale udržet stávající kvalitu, neztrácet se světem. Léta tomu tak bylo, nůžky se dlouho rozevíraly. A i když to teď vypadá nadějně, nejsem si popravdě zcela jist, zda jsme rozevírání zastavili a dáváme to zpátky. Netroufám si říci. Jak jsem ale zmínil, vybudovat to, o čem mluvím, by byla obrovská věc.“
Hokejová úmrtnost je značná
Je to celé dál než ve vaší hlavě? Protože o propojování hokeje a studia se s prominutím mele spoustu let.
„Nedokážu odpovědět. Spíš teď mluvím sám za sebe. Snažil jsem se nějakým způsobem oslovit svazové činovníky, ovšem reakce nebyla úplně taková, jakou bych očekával. V současné době
