Kopřiva: Šanci jsem si vydřel

Brankář Miroslav Kopřiva
Brankář Miroslav KopřivaZdroj: Pavel Mazáč
Miroslav Grossmann
Reprezentace

S pořádným náskokem vévodí extraligovým statistikám brankářů. Miroslav Kopřiva mezi nimi nemá konkurenci. To neuniklo trenérovi Růžičkovi a pozval ho do Finska na první velkou reprezentační akci.

V sobotu gólmana postaví do zápasu proti Švédsku. „Vnímám to jako důležitý krok v kariéře,“ hlásí čtyřiadvacetiletá kladenská jednička.

Společně s Lukášem Mensatorem bude usilovat o pevnější místo v národním týmu. Ale jak daleko by to mohl dotáhnout a jestli by se mohl třeba podívat na mistrovství světa, na to ještě nemyslí. „Záleží na výkonech. A pak na panu Růžičkovi, koho vybere,“ říká Kopřiva.

Podle statistik není divu, že vás trenér bere do Finska. Ale řekněte, doufal jste v pozvánku?
„Abych byl upřímný, čekal jsem, že by šance mohla přijít. Pro mě je národní tým to nejcennější. Největší sen, který se mi teď splnil. Jsem velice rád a beru to jako svoji první velkou příležitost.“

Měl byste nastoupit proti Švédům. Nerozklepou se vám kolena?
„Rozhodně ne. Hokejem se nikdy nenervuju, mělo by to být v pohodě.

Miroslav Kopřiva
- Narodil se 5. prosince 1983 v Kladně

- V roce 2001 chytal na MS „18“ (4. místo)

- Extraligu okusil poprvé v sezoně 2003/04 za Kladno

- V létě 2005 odešel za moře. Chytal AHL na farmě Minnesoty v Houstonu (2005/06 a 2006/07), CHL v Austinu (2005/06 a 2007/08) a ECHL v týmu Texas Wildcatters (2006/07)

- V prosinci 2007 se vrátil do Kladna

- Na jaře debutoval v reprezentaci v přípravě proti Bělorusku

- V září nahradil Zdeňka Orcta v pozici kladenské jedničky

- S úspěšností zásahů 94,58 % nyní vede statistiky extraligových brankářů

- Před pár dny dostal pozvánku na Karjala Cup, svůj první reprezentační turnaj

Ale určitě se těšíte. Vždyť poprvé budete chytat v reprezentaci proti elitnímu týmu.
„Zápas bude samozřejmě o něčem jiném, než když jsem hrál na jaře dva zápasy proti Bělorusku. Čeká nás silná trojka. Vnímám to jako důležitý krok v kariéře. V extralize se mi sice daří, ale to nic nezaručuje. Musím to potvrdit i na mezinárodní scéně a snad se mi to povede už teď.“

Prožíváte nejhezčí období kariéry?
„Doufám, že ještě nějaký přijdou. (směje se) Ale doposud to tak je. Ale je to práce celého mančaftu na Kladně. Dařilo se nám na začátku sezony, pak byl útlum a teď jsme se zase zvedli.“

Kdy v kariéře vám naopak bylo nejhůř? Před rokem, kdy jste neměl místo ani na farmě Minnesoty?
„Abych pravdu řekl, tehdy jsem byl zklamaný, že mi to tam nevyšlo. Když se na to ale dívám s odstupem času, Ameriky nelituju. Byla to cenná zkušenost. Bylo to nepříjemný, protože nerad utíkám od rozdělané práce, ale viděl jsem, že ani třetí rok v Americe to nikam nesměřuje a po dohodě s agentem jsem se rozhodl vrátit na Kladno.“

Opravdu jste z vývoje věcí tehdy cítil, že jste bez šance na NHL, nebo aspoň na první farmu?
„V prvním roce (sezona 2005/06) jsem ani nepočítal, že bych na farmě hrál. Přece jen jsem byl nováček. Ale v té další mi naznačili, že by se mnou mohli počítat. Jenže před kempem podepsali tři gólmany, kteří už měli zkušenosti z NHL a dávali jim přednost. Po druhé sezoně mi řekli, že na mně nevidí snahu pracovat. Ale jestli mám zájem, ať tam přilétnu na dva týdny na letní přípravu. Když jsem se pak vracel do Čech, tak mi říkali, že se mnou počítají na místo prvního nebo druhého brankáře na farmě. Byl jsem potěšený, že konečně třetí rok za mořem dostanu šanci. Ale znovu podepsali jiné dva tři gólmany na příští sezonu a na mě nezbylo místo. A tak zatímco všichni hráči byli na kempu před NHL, já jsem po příletu do Ameriky putoval rovnou na farmu do Houstonu. A trénoval jsem sám.“

Sám? Jak to vypadalo?
„Na začátku opravdu sám. Ostatní bojovali o místa v prvním týmu. A na farmě, kam mě poslali, nikdo nebyl. Akorát ruský gólman Chudobin. Byla to kuriozní situace. Neměl na nás kdo střílet. Jediný masér, který tam byl, si vzal rukavice a šel. A když jsme potřebovali dva střelce, šel ledař. A to byl Mexičan. Když na vás střílí takovýhle lidi, úplně ztratíte chuť do hokeje.“

To asi nebyly žádné šlupky.
„Samozřejmě že ne. Stáli v botech, jen si vzali rukavice a stříleli. To bylo úplně o ničem. Masér a ledař. Jako kdybyste střílel vy.“

Hm. Jak dlouho to trvalo?
„Asi deset dní, než přijeli první hráči, které vyřadili z NHL. Po tomhle mi bylo hned jasné, že se mnou nepočítají. Věděl jsem, že se chci vrátit domů. Putoval jsem do ECHL a taky do CHL. Trenéři sice věděli, že chci zpátky, ale dávali mi prostor aspoň tam. Zůstal jsem v rytmu.“

To bylo před rokem. Vrátil jste se ale až v prosinci. Proč tak pozdě?
„Bylo to složitější. Musel jsem tam dodržet smlouvu, nebo mě Kladno muselo vyplatit. Jednání bylo složité. Chvíli to vypadalo, že tam zůstanu, chvíli, že druhý den odletím. Táhlo se to přes měsíc a půl. Výbornou práci odvedl můj agent.“

Když jste se vrátil do Kladna a mohl jste hrát extraligu, měl jste asi velkou chuť do hokeje, viďte?
„Samozřejmě. Vracel jsem se o reprezentační pauze, měl jsem dost času na aklimatizaci. Ani pak jsem hned nenastupoval, protože jsme chytli vítěznou šňůru kolem Vánoc. Pak jsem dostal šanci a mohl jsem přispět.“

Ve druhé části sezony jste odchytal důležité zápasy. To byl velký skok po trápení za mořem, že?
„Ano. Proto si ohromně vážím každé šance, kterou dostanu. Ať na Kladně nebo teď v národním mužstvu. Žádnou šanci jsem nedostával zadarmo, musel jsem si ji strašně moc vydřít.“

Jednoduché jste neměl ani začátky. Při první návštěvě zimního stadionu v pěti letech jste prý brečel.
(usměje se) „Pevně věřím, že to bylo naposledy. Tenkrát mě táta přivedl na příbramský stadion. Všichni bruslili kolem mantinelu rychleji, tak jsem odlezl doprostřed hřiště a začal jsem řvát, že chci mámu. Táta pro mě musel přijít v botách na led a vyhodil mě i s bruslema až doma v kuchyni. Ale za půl roku jsme to zkoušeli znovu.“

Předchozí zkušenost vás neodradila? Nebo jste si ji nepamatoval?
„Pamatuju si to doteď moc dobře. Ale vždycky jsem chtěl hrát hokej. Bruslili jsme na rybníku, takže jsem měl základy a napodruhé jsem vydržel celý trénink. A další rok už jsem se připojil k mančaftu. Takže jsem moc rád, že se mnou táta napoprvé neztratil trpělivost.“

Doporučujeme

Články z jiných titulů