Sýkora: Chci se pokusit o reparát

„Trenérskou kariéru bych chtěl zakončit úspěchem,“ přeje si v rozhovoru pro Sport.

Nedávný šampionát dvacítek vás nestál tolik nervů jako loňské mistrovství osmnáctek, kde jste „museli“ postoupit zpět do elitní skupiny?
„Tentokrát jsem si to opravdu užíval. Šampionát v Kanadě, to je zážitek sám o sobě. Lidé tam tím žijou, nemělo to chybu. Koučovat ve dvacetitisícové hale, to bych přál každému trenérovi. Musím říct, že jsem nebyl nervózní. Nebyl jsem ve stavu, že bych třeba nemohl spát. Snažil jsem se, i když to pro mě není zrovna typické, působit pozitivně. Jen úvodní porážka s Kanadou 1:8 mně trošku srazila hřebínek. Potom to už bylo lepší.“

Ani nezdar ve čtvrtfinále vás neotrávil?
„Ve sportu se to nedá naplánovat, jak si to představují nekompromisní fanoušci. Štvou mě spíš řeči některých lidí, i když celkově reakce na šesté místo nebyla nijak hrozná. Moc si na sebe popel nesypu. Kdybychom s dvacítkou na turnajích vyhrávali, byli rovnocenní s Kanaďany nebo Rusy a potom na šampionátu neuspěli, vezmu zodpovědnost na sebe. Samozřejmě se jí nezříkám, nicméně je to obrázek současné úrovně českého mládežnického hokeje. To se nedá nic dělat. Snažím se pracovat na tom, aby se situace zlepšila.“

Mezi mladými zároveň pomaleji stárnete, je to tak?
„Samozřejmě, situace vám to ani nedovolí. Další důležitou věcí ale je, že se chci pokusit o reparát. Smlouvu u dvacítky mám ještě na rok, s kariérou bych se chtěl rozloučit nějakým úspěchem. Myslím, že jsem byl úspěšnej trenér, tak bych to rád dobře zakončil. Ovšem pokud se nám podaří dát dohromady solidní mužstvo. U nás nikdy nevíte, jak to bude vypadat, kolik hráčů zase odejde.“

ČTĚTE TAKÉ:
Sýkora: Už nejsme mezi elitou. Bohužel >>
Sýkora: Očekávání byla nereálná >>
Sýkora: Náušnice u hráčů nemusím >>

Není to tak trochu boj s větrnými mlýny?
„Ano, občas si připadáte bezmocný. Jste v situaci, kdy jen čekáte, jak to všechno dopadne.“

To musí být frustrující. Neříkáte si, jestli to máte ještě vůbec zapotřebí?
„Ta práce mě pořád ohromně baví. Po zkušenostech jsem už trošku chytřejší a snažím se ovlivňovat i tyhle věci. Aby hráči třeba neutekli. Problémem je aktuální forma kluků, kteří hrají v Kanadě. Když mi někdo říká, že jsem je neměl na mistrovství brát, že tam hráli špatně, je to nesmysl. Do zámoří odešli jako dobří hráči. Někomu se tam však zamotá hlava, nezdravě zvedne sebevědomí. Jinému ne. Problémem je, jak tohle zjistit. Byl jsem na inspekční cestě, ale při ní na to nepřijdete, kluci se před vámi chovají normálně. Potřebujete mít štěstí nebo našeptávače, který by vás zásoboval informacemi z týmu. To však nepoužívám.“

Neuvažujete ani o zasvěceném spolupracovníkovi, který má hráče ze zámoří dokonale přečtené?
(usměje se) „Zrovna jsem o tom přemýšlel. Jsem s manželkou na procházce a přesně tohle jsem jí před malou chvilkou říkal. Nabízí se to.“

Nosíte v hlavě nějaký tip na takového člověka?
„To zatím ne, ale myslím, že by se někdo sehnat dal. Vždyť to nakonec nemusí být ani Čech, když na to přijde. Nebo Čech, který dlouho žije v Americe. Chci se začít tímto směrem orientovat.“

Myslíte, že je možné v nejbližší době pozvednout český mládežnický hokej na vyšší úroveň?
„Je to složitý, ale řada věcí by se dala vylepšit dost rychle. Otázkou je, zda to v důsledku povede k tomu, že budeme schopní hrát rovnocenně třeba s Kanadou. Doufám v to, i když jsem možná naivní. Vím však, že úroveň hokeje se nezmění z roku na rok. Jedná se o systémová opatření, změny v soutěžích. Jestli budou kluby dávat více příležitostí mladým hráčům. Už se tak někde děje, třeba ve Vítkovicích při velké marodce hraje řada hráčů z dvacítky. To by mohlo situaci zlepšit, hráči by tolik neutíkali, získali by zkušenosti s dospělým hokejem, jako to mají Švédové.“

Hovoříte už skoro jako manažer. Taková práce by vás nelákala?
„Hodně teď přednáším pro trenéry studující první třídu. Rád se s nimi podělím o zkušenosti a poznatky z mistrovství světa. Mám do toho chuť. Kdysi jsem si myslel, že bych něco jako manažera pro mládež mohl dělat v Plzni. Tam to ale teď moc nevypadá, že by to vyšlo. Tak třeba na svazu. Uvidíme, záleží na různých okolnostech.“

Jak byste charakterizoval vztahy se současným plzeňským vedením?
„Jsou normální. Občas si zavolám s manažerem Milanem Tichým, to je všechno. Na druhou stranu mi to celkem vyhovuje, protože se aspoň cítím jako nadstranický trenér. (směje se) Samozřejmě jsem pořád z Plzně, ale je lepší nebýt moc vázaný na nějaký klub. Potom můžou vzniknout různé tlaky, nebo si aspoň každý myslí, že jsou. Snažím se tomu nepodléhat a být, řekněme, objektivní.“

V poslední době vám na stole přistála trenérská nabídka z Chomutova. Překvapil vás jeho zájem?
„Chtěli pomoct, mají ambice postoupit. V rozhodující chvíli jsem ale cuknul, i když jsem už se svazem jednal o dočasném uvolnění od dvacítky. Jednou ráno jsem se probudil a řekl jsem si, že to neudělám.“

Co bylo hlavním důvodem?
„Je přede mnou turnaj s dvacítkou ve Finsku. Nebylo by dobré teď od mužstva odcházet. Loni jsem neutekl za velikejma prachama do Ruska, neudělal jsem to ani tentokrát. Byly v tom i nějaké osobní věci, o kterých se nechci moc rozšiřovat.“

Nevadilo vám, že se jednalo „jen“ o první ligu?
„Sice jsem říkal, že nechci dopadnout jako táta a chodit do nižších soutěží. Chomutov však má vysoký cíle, nebral bych to jako svoji degradaci.“

Chomutov s vámi počítá aspoň jako s pozorovatelem.
„Požádali mě, abych se aspoň jezdil dívat na zápasy a sdělil své poznatky. Příští týden si sedneme a navzájem si řekneme své představy. Myslím, že se tam někdy určitě ukážu.“

Vydržíte jen sedět na tribuně bez možnosti ihned zasáhnout do dění na střídačce?
(usměje se) „Už to tolik neprožívám, abych tomu propadal. Jsem schopen dívat se z nadhledu a jen hodnotit hru. Jedině bez emocí ji dokážete analyzovat.“