Hadamczik: Nejsem žádný spasitel | iSport.cz
Květoslav Šimek
8. října 2008 • 13:01

Hadamczik: Nejsem žádný spasitel

Alois Hadamczik
TOP VIDEA
iSport podcast: Přestali hráči věřit Kozlově cestě? Ustoupil Baník z přebudování týmu?
MOMENTY 5. kola: Sparta stoprocentní, Fillo smolařem, liberečtí náhradníci selhali
VŠECHNA VIDEA ZDE

Nejsem zachránce, říkal trenér Alois Hadamczik, když přebíral tápající Vítkovice. A stále na tom trvá. Přestože tým, který se dvakrát za sebou ani neprobojoval do play off, pod jeho vedením vyskočil na první místo tabulky.



A Ostravané zažívají pocit, jaký jim byl léta cizí.

Recept? Trenér, sebevědomí, tvrdá práce čtěte zde ›››

Říkáte, že nejste spasitel. Ale Vítkovice pod vaším vedením nebodovaly z dvanácti zápasů jen jednou, v tabulce pravdy mají deset plusových bodů a vynikající skóre 40:22.
„Počkejte, i když budeme průběžně první nebo druzí, tak se za spasitele nepokládám. Pokládám se za trenéra, který přišel k týmu a chce mít úspěch. Jako každý funkcionář, jako každý hráč. Zatím ten úspěch máme.“

Dávají vám fanoušci najevo, jak je váš návrat do klubu potěšil?
„Pozdraví na ulici a třeba řeknou, že je to výborný. Nic mimořádného, nic zvláštního. Ale člověk si má chvíle, kdy se vyhrává, užít. Sport má dvě stránky. Jedna, která se nedá nikde koupit, je radost a nadšení z vítězství. Na druhou stranu, když prohráváte, je to nejhnusnější, co může v životě být. Buďme rádi za ta vítězství a buďme rádi, že si to užíváme. Že se výhrami buduje tým, dobrá parta a sebevědomí. To máme zdravé, ne přehnané.“

Potěší člověka podobné hlášky a chvála fanoušků?
„Já trénuju hodně dlouho, jsem na to trošku zvyklý. Jak bych to řekl? Když musíte snášet špatné reakce, musíte umět přijmout i pochvalu.“ (usmívá se)
Není to svazující? Že se od vás jaksi automaticky čekají výsledky?
„Ani ne. Já už několikrát řekl, že nedělám sport, protože nemám práci. Já dělám sport, aby byl tým úspěšný. Chci na hráče přenášet vůli, nasazení a chuť vyhrávat. Ani hráči nesmí mít pocit, že chodí do práce jen kvůli tomu, že dostanou peníze. Musí dostat peníze za to, co předvedou. Když předvedou dobrý výkon, mají za to peníze i dobrý pocit. To není fráze. Mít dobrý pocit z hokeje, mít sebevědomí – to je základ. Od toho se odvíjí další úspěchy a odměny.“

S rozjezdem sezony musíte být spokojený. Nebo jsou snad věci, na kterých je třeba ještě pracovat?
„Nevím, jak se slušně nazvat, kdybych řekl, že nejsem spokojený. Jsem nadmíru spokojený! Jako všichni – vedení klubu, hráči, trenéři. Jenom tyhle věci nepřeceňujeme, protože soutěž je strašně dlouhá.“

Co vás jako trenéra víc těší? Že fungují řady, které jste seskládal, nebo že dokážete z hráčů vyždímat maximum jejich dovedností a možností?
„Hlavním cílem bylo, aby byli hráči na sezonu dobře připravení. To je o tom, umět ze sebe dostat výkon. Znám spoustu hráčů, kteří v posilovně zvedají sto padesát kilo a v létě běhají jako srnky. Ale když jim hodíte puk, tak se neumí pro hru zapálit. My chceme hráče, kteří jsou všeobecně dobře připravení a v daný moment se umí ze sebe vydat. Aby si mohli po zápase říct, dali jsme do toho všechno. Maximum. Nic jsme neošidili, hráli s maximálním úsilím.“

Také jste už před sezonou říkal, že nikdo nemůže být se svou pozicí v týmu spokojený a jistý. Konkurence týmu evidentně prospívá.
„Když ještě žil brácha Evžen, tak mi vždycky říkal, že to máme v hokeji jednodušší. On má ve fotbale jedenáct hráčů a vyměnit může maximálně dva. Kdežto já můžu přeházet první pětku, druhou pětku, třetí pětku… Trenér musí mít cit. Kdy to nechat pospolu déle, kdy do toho vstoupit. A seskupení musí mít svůj význam. To není o tom, že byste měl někoho více nebo méně rád.“

Pro řadu fanoušků jsou velkým překvapením výkony matadora Romana Šimíčka. Dva roky mluví o konci kariéry, ale teď hraje s velkou chutí. Je to překvapení i pro vás?
„Moc ho nechvalme, aby se vešel do kabiny, máme v nich úzké dveře. (směje se) Je pravda, že Roman svým přístupem v kabině i na ledě znamená pro tým strašně moc. Když se mluví o nějakých vítkovických srdcařích, Roman je na prvním místě. Když se mu budou vyhýbat zranění, bude to pro nás pořád obrovský přínos. Příklad pro každého. V této části soutěže nám strašně pomohl.“

K Šimíčkovi s Ujčíkem výborně zapadl mladý Svačina. Souhlasíte?
„Ano, na svůj věk má v sobě spoustu kladných hokejových věcí. Velmi dobré bruslení, klid, nezahazuje puky, je učenlivý a chce spolupracovat. Ví, co se od něj žádá, umí improvizovat. Šimon a Ujča jej respektují. On cítí jejich důvěru a jako bažant jim dává najevo, že je vděčný. Že s nimi může hrát. Proto je souhra starých a mladých v téhle řadě velmi dobrá.“

Na Vítkovice jste chodil i coby reprezentační kouč. Co jim podle vás scházelo? Disciplína?
„Chyběla jim vítězství. Proto byli dole a byly tu různé rošády, slušně řečeno. Ale já se tím, co bylo, nebudu zabývat. Nechtěl bych se dotknout lidí, kteří tady byli. Navíc dozadu se člověk nemá dívat, vzpomínat budeme až v domově důchodců.“

Končí první čtvrtina základní části a v čele jsou Vítkovice a Slavia. Tedy kluby, které mají trenéra i manažera v jedné osobě. Je to náhoda, nebo trend budoucnosti?
„Já mám vizitku manažera poprvé, ale tým jsem si vždycky stavěl podle sebe. Právě proto jsem nikdy netrénoval tým, který se pod mým vedením nedostal do play off . Ano, je to výhoda, když si kolem sebe můžete sestavit tým lidí, kteří mají vaši důvěru a vy s nimi chcete pracovat.“

Pracovat jste chtěl i s útočníkem Petrem Vránou. V přípravě bojoval o místo v New Jersey a podle všeho byl úspěšný. Jeho návrat do Vítkovic tedy padá?
„Je to tak, zůstává v New Jersey. V mých očích je to hodně dobrý hráč, měl jsem jej jako trumf, který jsem chtěl do Vítkovic ještě přinést. Ale pere se o NHL pět let a konečně se mu to povedlo. Pro nás škoda, pro něj odměna za dlouhodobou práci. Zůstává v prvním týmu jako třináctý útočník, beru to jako ztraceného hráče. Má u nás podepsaný dvouletý kontrakt, kdyby nehrál NHL, byl by u nás. Co bude dál, to se uvidí.“

Jako vzpomínku a talisman jste používal letitou bratrovu píšťalku. Pořád ji berete na tréninky?
„Už ne, mám ji schovanou. Když jsem cestoval, bál jsem se, že se mi ztratí bágl a přijdu o ni. Tak jsem si ji radši schoval. Letos 19. září to bylo dvacet čtyři let, co brácha zemřel. S touhle píšťalkou ještě pískal, je to pro mě památka na celý život.“

5.kolo
Články odjinud


Články odjinud