AKTUALIZOVÁNO - Letní příprava. Tuhle makačku hokejisté přímo nenávidí. Ale najdou se výjimky. Třeba Marek Melenovský. Nejproduktivnější hráč mistrovských Karlových Varů v play off svoje tělo trápí rád. „Jo, to je fakt,“ usměje se dvaatřicetiletý útočník.
Prý si dáváte hodně záležet na tom, co jíte. Je to pravda?
(přikyvuje) „Teď jsem třeba trošku zvolnil, ale v sezoně se hodně hlídám. Snažím se upravovat si skladbu jídelníčku. Přečetl jsem hodně knížek, vím o tom docela dost. Pozor, zdaleka zas nejsem nějak vzorový. Nedržím žádnou dietu, jen se snažím o racionální výživu. Ale nehrotím to. Zkrátka vím, co kdy jíst, v jakých dávkách, co mi škodí a co ne. Když potřebuju přibrat, přiberu, když je naopak potřeba ubrat kila, znám své tělo a vím, co potřebuje. V tomhle to je plus.“
Co si třeba v sezoně nikdy nedáte?
„Mám výhodu, že nemusím tučná jídla. Od mládí se mi to příčí, protože jsem vyrůstal na domácí stravě a dost se mi to přejedlo. Jen mi hrozně chutná sladký, v tom se musím hlídat. Na tom ujíždím, a je to hodně těžký. (usměje se) Čokolády, zákusky, to bych jedl furt. Ale snažím se to omezovat, aby to nepřesáhlo nějakou mez. Sem tam se zvážím, abych věděl, jak na tom jsem. A taky dám na pocit. Jak se cítím při pohybu.“
Mluvíte ženě do vaření?
„Vůbec ne. Ona je v tom zběhlejší než já. Když připravuje jídlo, vím, že tam nebude nic špatnýho. Že to je udělaný tak, jak to má být.“
Vaše děti tedy asi netráví večery s pytlíkem brambůrků…
„Taky si je dávají, ale je fakt, že se snažíme žít zdravěji. Vedu je ke sportu, takže by neměly mít problémy s nějakou obezitou. Já se třeba děsím toho, když vidím, jak ti dnešní mladí kluci a holky vypadají. Nevím, je to každýho věc. Jestli vysedávat u počítače, nebo si jít zasportovat.“
Vysedávání u počítače snad u vás doma ani nehrozí, ne? Když člověk vidí ty vaše dva ďáblíky…
„Jo, jo. (usmívá se) Malej, ten je hyperaktivní. A holka taky. Dělá sportovní gymnastiku a tenis, díky krasobruslení se i naučila dobře bruslit. Kluk hraje hokej a tenis a ještě chci, aby zkusil fotbal. Když mu totiž hodím balon, je na něj hladovej. A i podle tělesných dispozic by byl spíš k fotbalu. Uvidí se. Stejně je jen směřujeme, vyberou si samy. Hlavní je, aby se nějak hýbaly.“
Je vidět, jak vyprávíte se zájmem. Vy jste velký rodinný typ, viďte?
„Určitě. Nikde moc nechodím, jsem radši doma s rodinou.“
Málokdo by vás ale tipnul na klidnou povahu, když vás vidí na ledě jako zarputilého bojovníka.
„To sice jo, ale pak už jsem většinou hrozně unavenej. (směje se) Mimo hokeje hodně odpočívám a jsem línej udělat cokoliv navíc. Mám na tohle dobrou manželku, do ničeho mě nenutí. Sport dělala, tak ví, jak je odpočinek důležitej. Klape to.“
Manželka už nehraje závodně basketbal?
„Nechala toho. Přemlouval jsem ji, ať pokračuje, jenže ona má velký zápřah s dětmi, ony opravdu mají dost koníčků. Na sport už jí nezbýval čas. Ale basket hrála dobře. Kdyby se tomu víc věnovala… Jenže ve Strakonicích, kde pronikla do vrcholového sportu, zjistila, že tam už to je o něčem jiným. Rivalita mezi ženskýma je možná ještě větší, o to víc, když za to berou peníze. Do toho spadnout nechtěla.“
Hrajete teď někdy proti sobě?
„Dáváme si, to jo. (usmívá se) Jenže je to nevyvážené. Já to hraju moc silově, to nejde. Ve střelbě mě poráží a jeden na jednoho jí furt fauluju, protože to neumím. Kdybychom si dali fér hru, porazí mě.“
To takhle spolu blbnete někde na zahradě?
„Tady ve Varech chodíme na různé plácky, ale třeba doma v Humpolci máme koš hned u baráku.“
Jména ženy, dětí i psa si píšete na hokejky. Proč?
„Oni mi přinášejí štěstí, každý má nějaký rituál. Mě uklidňuje, když se na to na střídačce podívám a pak třeba mrknu na ně do hlediště. Při vypjatých situacích mi to pomáhá. Oni jsou z toho totiž často víc rozhození než já…“ (směje se)
Na hokejky jste celkově velký pedant, viďte?
„Přesně tak. Ještě jsem teda nenašel tu správnou … (rozesměje se) A to už to nějakej čas hraju. Pořád to míchám. Až ji najdu, to pak asi… (vedle se protahující spoluhráč Jakub Čutta vyhrkne: ´To pak rovnou skončíš.´) Přesně, pak to budu moct zabalit. Ale vážně, i když jsou mírové hokejky přesně pro vás, stejně není každá stejná. Když už si na jednu zvyknete, tak ji pak zlomíte, a tak je to pořád dokola.“
Laik si řekne, vždyť je to jen kousek zahnutého klacku. Co na tom může být tak jiného?
„Není to tak. Každá hokejka přijde jinak tvrdá. Ani záhyby nikdy ve fabrice netrefí úplně stejně.“
Vy jste navíc citlivý na každý milimetr, že?
„To je fakt. Sebemenší rozdíl poznám. Když hokejku chytnu do ruky a vystřelím, hned vím, jestli je jinak dlouhá nebo má jinak zahnutou lopatu. Když mi pak nějaká sedí, snažím se ji šetřit. Nebrat si ji na tréninky, jen s ní hrát.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
