Seděl na třinecké střídačce v Praze, hrálo se proti Spartě ještě ve staré hale v Holešovicích. Tehdy dvaadvacetiletý polský útočník Aron Chmielewski byl náhradník, na led se ani nedostal. Nechápal proto, když se z ochozů začalo snášet hromové skandování: „Bij! A Bij! A bij Poláka do hlavy!“ Chmielewski byl zmatený. „Co po mně chtějí? Vždyť ani nehraju, proč by mě měli bít do hlavy? Bylo mi to hrozně líto... Až pak mi kluci vysvětlili, že v Praze mají Třinec za Polsko. A já si myslel, že řvou vyloženě na mě. Srandovní příběh.“
Teď už Chmielewski pro legraci není. V našlapaném Třinci pátým rokem tvrdě pracuje na vylepšování hokejových dovedností. V základní části nasázel jedenáct branek a v play off se z pozice třináctého útočníka probil do první formace. V 8 zápasech nasbíral 4 body (3+1), právě jeho vyrovnávací góly ve třetím a čtvrtém semifinále v Plzni vrátily Oceláře zpátky do hry. Série je vyrovnaná 2:2 (1:4, 2:3, 3:2, 4:3) a ve čtvrtek se v Třinci hraje pátý duel (18.30).
Jak se rodák z Gdaňska, kluk od Baltského moře, dostal k lednímu hokeji? Proč mu dal během dvou vteřin přednost před nejpopulárnějšími polskými sporty? Čím se po nocích živil, když jeho klub neměl na výplaty? Proč na videu nespustil oči z Alexandra Ovečkina a jak vnímá tři polské hokejisty v NHL? O tom všem Aron Chmielewski vypráví pro iSport.cz.
Na školu musíš sám
Fotbal, plochá dráha, skoky na lyžích, basketbal, volejbal, házená a teprve potom lední hokej. Tak je rozložena popularita sportů v Polsku. Najevo to dal i komentátor Robert Záruba, když popisoval parádní trefu Chmielewského ve čtvrtém semifinále v Plzni: „Tak tohle byl polský plochodrážník Aron Chmielewski, který bravurně projel zatáčku a potom zvedl puk nad rameno Dominika Frodla!“
„Slyšel jsem, kamarádi mi to hned hlásili ještě v autobuse,“ usmívá se Chmielewski. „Já sice na motorce jezdím, ale rád zatáčím i doprava. Je pravda, že jsem na žužel (jak se ploché dráze v Polsku říká) rád chodil jako divák. Řev mašin, fanoušků a divoké předjíždění. Má to něco do sebe.“
Chmielewskému ovšem odmalička učaroval hokej. Dlouho hrál i fotbal, od táty jako malý taky dostal kopačák a brusle. „Táta hrál taky hokej až do juniorky, ale pak měl kýlu a doktoři mu doporučili, aby zůstal jen u fotbalu. Dotáhnul to do béčka Lechie Gdaňsk.“
Dlouho se snažil stíhat oba sporty. Jenže toho bylo hodně. Rodiče tehdy bydleli v Gdyni a na hokejovou školu do Gdaňska to měl Chmielewski padesát kilometrů. „Rodiče neměli peníze na to, aby mě vozili každý den tam a zpátky,“ popisuje. „Když se prý rozhodnu pro hokej, musím jezdit sám. Bylo mi osm, devět let. Vstal jsem v šest ráno, vyrazil pěšky na autobus, potom přestoupil na vlak a pak pěšky do školy. Cesta trvala dvě hodiny.“
V Gdaňsku měl školu a tréninky. Přidával si, chodil na led i s mnohem staršími kluky, domů se vracel večer. „A šel jsem ještě na fotbalový trénink. Nestihnul jsem ani pořádné jídlo, furt jsem byl v běhu. Bavilo mě to, nikdy jsem neměl počítač, hrál jsem jen reálné hry. Jenže tělo řeklo dost. Byl jsem hubený, za malým stromem mě nebylo vidět, z nosu se mi začala spouštět krev. To už bylo moc, musel jsem se rozhodnout pro jeden sport.“
Fotbal je pro ženské
Proč hokej? „Ve fotbale mi to rozhodčí pořád pískali,“ usmívá se Chmielewski. „Byl jsem sice hubený, ale souboje jsem měl rád. Furt na mě volali, nesmíš tolik do těla, nesmíš být tak agresivní... Nechci nikoho urazit, ale fotbal je něco jako ženský sport. Pro chlapy je hokej.“
V Gdaňsku je navíc hokej hodně populární. Obrovský zimák, dvě hřiště, parádní návštěvy. „Lidi tam hokej baví,“ přitakává Chmielewski. „Na play off chodí šest, sedm tisíc lidí. Dlouhodobý průměr je přes dva tisíce, to je na Polsko super. Krakov hraje finále každý rok a v průměru tam chodí čtyři sta fanoušků...“
Sám hokeji propadl už na základní škole. Žákovského trenéra uprosil, aby mohl chodit i na tréninky se staršími. „Říkali mi ledový kluk, protože jsem byl na zimáku pořád,“ usmívá se. „Moje třída šla domů, já šel trénovat s juniorkou. Byli tam kluci starší o sedm, osm let. Někdy se smáli, co tady malý chce. Co? Zlepšovat se! Ve třinácti už jsem hrál první polskou ligu. Přesvědčil jsem, že můžu.“
Rodná země mu byla brzy malá. Když Aron Chmielewski na dorosteneckém mistrovství Polska posbíral všechny možné trofeje a ceny, řekl mu trenér, že v Polsku už nemá co dělat. „Běž ven. Kdybys šel do polské juniorky, tak tě to hokejově zabije, protože nemá žádnou úroveň,“ radil mu trenér. „Tak jsem v šestnácti vyrazil do Německa, do Hannoveru. Necelé dvě sezony mi tam ohromně pomohly, hrál jsem za osmnáctku i dvacítku, odehrál hromadu zápasů. Trénoval jsem i s áčkem, ale kanadský kouč tam měl tři svoje cizince a víc jich hrát nemohlo.“
Z pekárny rovnou na trénink
Když se po dvou sezonách Chmielewski vrátil do Gdaňska, zažil nejkrušnější období. Klub neměl na výplaty, tým byl půl roku bez peněz. „Taťka mi říkal - hraješ extraligu, já ti peníze jen tak dávat nebudu. Tak jsem k němu nastoupil do pekárny, abych si přilepšil. Na tréninky jsem pak po noční šichtě chodil celý v bílém a zaprášený od mouky.“
Jak to vypadalo v praxi? „V šest hodin večer jsem vyrazil na noční a dělal jsem do dvou do rána - osm hodin šichta,“ líčí Chmielewski. „Velký výdělek to nebyl, takže jsem uklidil pekárnu, naládoval auto a rozvážel pečivo po Gdaňsku, Sopotách a Gdyni. Třicet obchodů, cestou zpátky jsem posbíral prázdné koše a v devět ráno dorazil na zimák. Celý v bílém, klukům jsem donesl čerstvé koláčky nebo rohlíčky. Odmakal jsem si trénink a šel spát. A večer znova. Ať mám alespoň nějaké peníze. Ale bylo to strašně těžké.“
V režimu vydržel čtyři měsíce. Když šel zničený po tréninku spát, před usnutím se mu ruce automatiky kroutily jako při míchání těsta. „Z polospánku jsem normálně mačkal peřinu,“ směje se zpětně. „Úplně mi blbla hlava. Ale někteří kluci v týmu na tom byli i hůř. Tátové od rodin, blížily se Vánoce a oni brečeli v kabině, že nemají za co nakoupit dárky pro děti. Že už mají tolik půjček... Strašné, to bych už nikdy nechtěl zažít. Na druhou stranu mě to naučilo do života. Víc si všeho vážím. A když můžu, snažím se teď já pomáhat ostatním.“ I proto do Polska posílá dětem výstroje, pořádá pro ně letní kempy.
Do Třince přišel před pěti lety - 14. dubna 2014 podepsal smlouvu. V té době už byl mistrem Polska s Krakovem, nejlepším střelcem soutěže, velkým talentem. Ve Werk Areně byl nejdřív jako fanoušek. „Liga už nám v Polsku skončila, byl jsem s reprezentací v Katovicích a Třinec hrál doma semifinále se Zlínem, tak jsem se přijel podívat,“ vzpomíná Chmielewski.
„Ten tým vždycky budil respekt. Vždyť my proti Třinci hráli i s nároďákem a dostali jsme 8:1, to bylo něco strašného! Taková nálož,“ kroutí nechápavě hlavou. „Když jsem poprvé viděl extraligu naživo, hned mi bylo jasné, že tady je hokej jinde než v Polsku. Byl jsem rád, že jsem takovou nabídku vůbec dostal. Skvělé, těšil jsem se.“
O místo bojuje pátým rokem. Tvrdošíjně. Umí hrát do těla, umí se blýsknout technickou parádou, vystřelit. Trenéři mu dlouho vyčítali defenzivu. I na té pracuje. „Pořád chci dál, pořád je to málo,“ říká odhodlaně. „Třinec je úžasný klub, ale velká konkurence. Je to dřina, pořád boj. Odehraju dva horší zápasy a dívám se na hokej z tribuny. Pořád musíš mít hlavu na správném místě a dát týmu co nejvíc. Jinak hrát nebudeš, je to jednoduché.“
POLŠTÍ HOKEJISTÉ V NHL OČIMA ARONA CHMIELEWSKÉHO
Jeho vzorem byl odmalička ruský snajpr Alexander Ovečkin. „Už jako malého mě bavilo se na něj dívat, hltal jsem na videu jeho kousky,“ vzpomíná Chmielewski. „Je to pravák, proto jsem se na něj díval a snažil se z těch klipů něco naučit, pochopit. Moc se mi líbí jeho styl a mám radost, že loni s Washingtonem vyhrál Stanley Cup.“
Jak nahlíží na tři polské hráče v NHL?
Mariusz CZERKAWSKI
Historicky první Polák v NHL. V letech 1993 až 2006 odehrál za Boston, Edmonton, New York Islanders, Montreal a Toronto celkem 745 zápasů (435 bodů, 215+220). „Mariusz je polská jednička, absolutní hvězda. Mám s ním ještě nějaké společné fotky z mládí, když se přijel podívat domů. A když mu je teď ukazuju, tak mu říkám - podívej, jaký jsi byl krásný. Co dokázal, je něco neskutečného. Tohle se v Polsku prostě nepovedlo nikomu.“
Krzystof OLIWA
Nekompromisní bitkař, hrál za New Jersey, Columbus, Pittsburgh, Rangers, Boston a Calgary (410 zápasů/ 45 bodů, 17+28. V play off 32 zápasů/ 2+0). V NHL nasbíral 1494 trestných minut! V roce 2000 slavil Stanley Cup s New Jersey. „V mých očích byl Oliwa fighter a ne hokejista. Každý tým v těch letech ale potřeboval bitkaře, takže Krzystof vlezl na led, někoho seřezal a bylo. Ale Stanley Cup má, to klobouk dolů. Na druhou stranu, do polské repre se neprosadil. Ta bitkaře nepotřebuje. Oliwa se prosadil v NHL, ale v repre ne. To je paradox.“
Wojtek WOLSKI
Narodil se v Zabrze, ale vyrůstal v Kanadě, kam se rodiče odstěhovali. V NHL odehrál za Colorado, Phoenix, Rangers, Calgary a Washington 451 zápasů (267 bodů, 99+168. V play off 29/ 8+9). „Wojtek je fejkový Polák. Kanaďan s polskými kořeny, vždyť na olympiádě už teď bral bronz s Kanadou. Skvělý hokejista, velký hráč, ukázal to i v ruské KHL, ale já ho jako Poláka neberu. Pravda je, že když byla výluka, vrátil se a hrál za Sanok. Potkali jsme se, hráli jsme proti sobě. Zajímavé bylo, že Wojtek se v polské lize nemohl prosadit. Jedenáct zápasů a ani bod! Asi mu kamarádi jezdili pozadu, jinak nevím.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
