Ludvig o Liberci i NHL: Pešán nemá limity, vidím v něm Babcocka

V časech, kdy se mohl začít vracet, se Liberec pohyboval v hloubi nižší soutěže. Jan Ludvig s týmem začal spolupracovat, potom se na pár let vzdálil, ale poslední tři roky už zase pomáhá. Klub mezitím postoupil mezi elitu, vyrostl, ze Stadionu jsou Bílí Tygři, značka špičkové kvality a úspěchu. Udávají tón, slouží za vzor. Ve třetím finále za čtyři roky sahají po druhém titulu.

Jak vnímáte, kam Bílí Tygři pokročili? Necítíte se jako doma, když tady roste malá NHL?
„No, tak tenhle výraz bych nerad používal. I malá NHL je pro nás vysoká laťka. Tady se udělaly obrovské kroky vpřed, jsem šťastnej, co se tu děje, ale máme se pořád ještě hrozně moc co učit.“

Třeba v přístupu?
„Co se týče pravidelnosti, každodenních detailů. Jedna ze zásadních věcí je konkurence. V NHL už to kvůli penězům nedělají, ale za mě bývalo v tréninkovém kempu kolem stovky hráčů. Zůstalo něco přes dvacet. To tady nemáme. Nicméně pro nás je důležité nazývat věci správnými jmény a netvrdit, že něco nejde. Jednou půjde všechno, jen se mi občas zdá, že ten pokrok je ještě pomalý a my sami si ho zpomalujeme. Místo krůčků to můžou být kroky, jenže my tvrdíme, že je to tady jiné. Ne! Jen je pohodlnější udělat malý krůček. Máme zajeté cestičky a nastavené normy a najednou zjistíme, že jinde to jde a ty kroky jsou rok od roku větší. Není to o penězích, ale o lidském chtíči.“

Do klubu jste se vracel vlastně nadvakrát. Proč jste už jednou skončil?
„Ještě nebyla doba na tyhle změny. Byl jsem naivní a myslel si, že přijdu a všechno, co mám zakódované z let v NHL, budu najednou přenášet sem. Musíte taky vědět, kdy uhnout z cesty. A tehdy bych to tady jen rozvrtal. Vrátil jsem se do Kanady, s Petrem Syrovátkem (prezident klubu) jsme však byli ve spojení pořád, jezdil jsem taky za rodiči. Zpátky jsem třetí rok.“

Jak jste se dali s Petrem Syrovátkem do kupy?
„Oba jsme hokejisti, ale z hokeje jsme se neznali. On je o pět let mladší. Já hrál i s klukama o dva roky staršíma, takže když jsem v osmnácti utíkal, Petr si hrál doma s gumovým kačerem… (usmívá se) Dlouho jsem se nemohl vrátit, když padl režim, zjišťoval jsem kontakt na člověka, který velí libereckému hokeji. Zavolal jsem Petrovi, šli jsme spolu na Ještěd a dali si jedno malé pivo. Tam to začalo… Plácli jsme si, po nějakém čase za mnou Petr přijel do Kanady na šest týdnů s celou rodinou. Bydlel u mě v lesích, chodili jsme hrát v noci na jezero, povídali si, co by v Liberci šlo, nešlo. Cesta to byla kostrbatá, ale doufám, že jsem ho postrčil správným směrem. Petr je obrovský držák, má kolem sebe lidi, kteří do toho jdou naplno, chtějí se učit, zlepšovat, mají tah na bránu.“

Jak často za vámi majitel Petr Syrovátko chodí pro radu?
„Jsme především dobří kamarádi, občas spolu zajdeme na kofolu, povídáme o životě, hokeji, o tom, co v organizaci funguje, co by mohlo být lepší. Rozumíme si a jen občas mě asi nenávidí… Ale můj džob v Liberci není dělat si tu kamarády. Přátele mám a nové nepotřebuju. Pokud se nějaký vyloupne z křoví, fajn, ale moje mise je úplně jiná. Pohání mě velký chtíč něco tu předat, pomoci něco vybudovat. Měl jsem tu kliku hrát hokej proti nebo v týmu s Gretzkym , s Lemieuxem . V Jersey jsme vyhráli tři Stanley Cupy, pětkrát byli ve finále, teď trochu pomáhám Bostonu se skautingem. S Láďou Šmídem to vidíme podobně, z Liberce jsme vyšli a chceme mu něco vrátit. Dokud ty moje kecy, co se jak má a může dělat, budou chtít u Tygrů poslouchat, tak tady budu. V NHL se dělají fantastické věci, já se řadu z nich snažím sem převést, ale na druhou stranu se tu řada věcí dělá ještě lépe než v NHL.“

Například?
„Jsem skoro až v šoku, jak propracované jsou naše videomítinky, příprava na zápas celkově. Hráči dostanou na papíře veškerý servis, který potřebují a který se jim může hodit. K tomu je i náš systém pečlivě rozebraný, na týmové i individuální úrovni.