Zhuntovaný Třinec jen na papíře. Z Dynama musí být mrcha, nebo padne
Fyzicky zdevastovaný, vyždímaný Třinec a na druhé straně odpočaté Pardubice v plné energetické palbě? Na papíře ano, v reálu nikoli. Vypadalo to opačně. První řež extraligového finále (1:2 pro Oceláře) prokázala, že vášeň a dřina je víc než relax míchaný s tréninkem. Co ukázal první duel Dynama s Oceláři a jak by se svár mohl vyvíjet dál?
Role v opačném gardu
Čekalo se, v jakém stavu naskočí do boje obhájce, jenž si teprve v sobotu vyřídil finálovou místenku ve dvojitém dramatu a v play off strávil skoro dvojnásobnou porci času oproti oponentovi. Jenže na ploše to vypadalo, že šňůru ze zásuvky měli vytaženou pardubičtí hráči. Oceláři vletěli do finále s náruživostí, s jakou o víkendu vypnuli Spartu. Na domácích se projevila dlouhá pauza. Jenže to nemůže být omluva pro nevalný začátek. Na celkově unavenějšího soka měli vletět. Zmáčknout a dusit. Ukázat od prvních momentů, kdo si jde pro kořist, kdo sebere zlaté placky! Víc z řečeného předváděli červení.
Nedostatečná drzost před brankou
Je to velké klišé, jenže pravdivé a v play off platí dvojnásob. Po každé porážce od hráčů slyšíte: Musíme se víc se tlačit do brány, být důraznější tam, kde to bolí, jít si víc pro to… Pardubické hráče půl hodiny nic nebolelo, škaredě řečeno, mohli hrát bez rukavic. Do brankoviště dostávali málo puků, chyběli tam i oni sami. Mysleli si, že rivala přehrají kvalitou svého hokeje. Omyl. Před Ondřejem Kacetlem nedělali dlouho vzruch, na rozdíl od soupeře, který si ve slotu patřičnou pílí opatřil úvodní dvě branky. Od Dynama tam bylo až příliš respektu, hráče možná přepadla tíha odpovědnosti.
Šampioni v tom umí chodit
Mají čistou hlavu, po historickém povstání se Spartou se jim klaní prakticky celé hokejové Česko, možná už i v zahraničí zaregistrovali, že se pod Javorovým rodí monopol na tituly. Tahle banda v tom zkrátka umí chodit. Nejprve Varaďova, nyní Motákova. Hoví si na vrcholu i v potížích. Trable nebere jako překážku, nýbrž výzvu, nekácí a neláme se z nich v pase jako řada jiných. Psychika dělá strašně moc a Oceláři stav své mysli používají jako zbraň. Už zase dosáhli víc, než se očekávalo. A opět jsou hladoví. Zlato je pro ně totální magnet. Z desítek modřin na svých obouchaných tělech si dělají srandu, dál skáčou do střel jako kaskadéři. Div, že je chce ještě někdo pojistit.
Rodí se kontaktní dvojičky
Najít cestu k titulu? To chce otrávit, zdeptat, zalézt pod kůži klíčovým hráčům. Tedy Lukáši Sedlákovi. A tam setrvat co nejdéle to půjde. Oceláři to dobře vědí. Sundat helmu v mlýnici, kde sudí nemají přehled, to je jeden z receptů. Jako ve třetí části, kdy Tomáš Kundrátek vystoupil proti Sedlákovi u vlastní branky. Ve druhém dějství měl domácí kapitán rozmíšku s Čachem. Sedlák je napružený, to bylo vidět. Daniel Voženílek zase vytvořil popichovací dvojičku s Tomášem Zohornou. Tenhle minisouboj bude asi hodně zajímavý. Pokud se série nebude vyvíjet pro Dynamo dobře, poptávka po Voženílkovo vyvedení z koncentrace poroste. Ehm, je to ale přetěžký úkol.
Jak dál? Trpět
Dominik Hrachovina po sadě s Oceláři zalitoval: „Začali jsme být sviňuchy až od třetího zápasu, to byla škoda…“ Budějovický brankář měl svatou pravdu. Až když bylo praktiky pozdě, Motor se rozhodl kousat i jinak než kličkami a kombinační souhrou. A prorval se až do sedmé řeže. V bitvách o zlato se soupeři musíte zahryznout doslova do zadku, nechat se osekávat, sám rány rozdávat, provokovat. K tomu patří úděl trpět. Čím větší oddanost prokážete, tím větší šanci na příklon štěstěny získáte. Oceláři se takhle naučili dobývat veškerá domácí území a zvládli to i zopakovat. Dynamo musí středeční partii urvat silou vůle.
