Fořt počítá góly i modřiny. Vždycky to strašně bolí, usmíval se po výhře v Hradci
Takového hráče v týmu chcete a nutně potřebujete. Tomáš Fořt nenáleží do ranku prvotřídních hvězd hokejové extraligy, zato v kolonce největších pracantů, schopných uštknout v pravou chvíli, jej najdete v nejvyšších patrech. Boleslavský centr sází klíčové góly, navíc si rád zahraje na brankáře. Minule ukončil předkolovou sadu s Plzní, v Hradci rozjel cestu Bruslařů za prvním čtvrtfinálovým bodem úvodní trefou, aby pak nastavoval sebe samotného proti pumelicím soupeře. Skóre se popáté v sezoně zastavilo na resumé 2:1… „Ale domluveni nejsme,“ usmíval se klíčový článek Královy družiny.
Co z vašeho pohledu rozhodlo o první výhře v sérii?
„Asi bojovnost na konci. Celý tým odmakal dvě třetiny, ve kterých jsme se Hradci dokázali vyrovnat i v pohybu.“
Nakolik vám pomohly tři přesilovky v první třetině? Udeřili jste z jedné, k tomu se Hradec oslabil opakovaným nasazováním hráčů do oslabení.
„Vždycky, když nějaký tým hraje oslabení několikrát za sebou, jejich hráči jsou přetížení. A ti, co je nehrají, jsou spíš studení. Nabourá vám to nasazování, pro ten tým je to pak složitější.“
Do druhého dějství jste skvěle naskočili a domácí přeřazením rychlosti dost zaskočili. Pomohla rozmluva v kabině?
„Něco jsme si řekli, od druhé třetiny jsme to změnili a zlepšili. Teď se musíme podívat na video, ukázat si, co jsme dělali dobře, co špatně. Nesmíme si říci, že nám to dobré bude vycházet furt. Nemusí nám to jít furt. Každopádně jsme rádi, že nám to tentokrát fungovalo.“
Hradec dotahoval a logicky měl tlak, úspěšně jste blokovali jeho rány, vy osobně během pár sekund jste to schytal dvakrát a dost nepříjemně…
„Řekli jsme si, že je to naše cesta a chceme po ní jít. V pondělí na to musíme jít stejně, takže s pokorou. Jsme rádi za první vítězství, ale je to pořád jenom jeden zápas. Hraje se na čtyři vítězné. Nemůžeme si myslet, že to teď bude lehčí, spíš naopak – těžší a těžší.“
Položit se do tvrdé rány je odvaha, musí se však podstupovat. Zabolely hradecké rány?
„Ty rány bolí vždycky. Nevím proč, ale mě vždycky strašně bolí… (usmívá se) Zažil jsem pár spoluhráčů, například u nás Skalda, které to nebolí. Ale mě to bolí vždycky hrozně. Byl jsem však rád, že mě to trefilo, kdyby tam kdokoli jiný z našeho týmu, udělá to samé.“
Máte s Dominikem Furchem dohodu, jaké rány blokovat a jaké pustit?
„My chodíme do všeho a Furchíno se podle toho musí zařídit. Já v bráně nikdy nestál, takže je to spíš otázka na něj. Společné máme to, že on i my se snažíme každou střelu chytit.“
Furch předvedl svou klasiku – zavřel vrata…
„Furchínova čísla v sezoně i pohled na naše zápasy s ním v bráně jsou zcela vypovídající.“
Na konci po utkání došlo na potyčky a rozmíšky, přenese se závěr do pondělní odvety?
„Díval jsem se na kostku, a jakmile blikla nula, přiletěl tam puk. Jestli někdo vystřelil po odpískání? Nevím, zda to byl úmysl, nebo nikoli. Nám se samozřejmě nelíbí, pokud někdo vypálí mimo hru nebo po hře, kdyby to bylo obráceně, jejich hráč by reagoval úplně stejně. Nic světoborného v tom nevidím.“
