Bartošákové drží Vítkovice. Můžu ti dělat jedničku, hecuje mladší staršího
Jeden drží vítkovické áčko, druhý mladší dorost. Patrik Bartošák (24 let) už je oporou extraligového týmu a bojuje o nominaci na olympijské hry. Jeho mladší bratr Darek (14 let) je stále teprve na začátku kariéry, ale sebevědomí mu nechybí. „Potkat se jednom týmu? Bylo by to zajímavé. A ještě lepší by bylo, kdybych já dělal jedničku a ty seděl na lavičce,“ hecuje staršího bratra v dvojrozhovoru pro iSport.
Šlapou stejnou cestu. Dril v rodné Kopřivnici, přísný dohled rodičů, ještě před ukončením školní docházky přestup do Vítkovic a pak hurá pro zkušenosti do světa. A když to půjde, tak se brankáři Patrik a Darek Bartošákové pokusí navázat na další slavné hokejové jméno v rodině - svého strýce Radka Bonka.
Jedno mi vysvětlete, Radek Bonk byl výborný útočník, váš nejstarší bratr René je také útočník. Jak jste se dostali do brány?
Patrik: „Já začínal se starším bráchou taky v poli, tady Darek ještě nebyl ani na světě. Hrál jsem za starší a byl jsem suverénně nejhorší. Své jediné dva góly v životě si dodnes přesně pamatuju! Dal jsem je v Uničově na minihokeji proti Zlínu. Myslím, že i naši už kolikrát uvažovali, že mě dají na jiný sport, protože jsem byl fakt tragéd. Ale strašně se mi líbilo, jak gólmani chytají puky do lapačky. Chtěl jsem si to taky zkusit. Naši mi to umožnili, dostal jsem první rukavice a zůstal jsem u toho.“
Darek: „Já to měl vlastně stejné, taky jsem začínal v poli. Ale neuměl jsem vystřelit... A do brány jsem se dostal díky Patrikovi.“
Hned vám to v bráně šlo?
Darek: „Vůbec. Já první zápas za Kopřivnici dostal dvacet šest gólů... A myslel jsem, že hned skončím. Myslím, že to bylo zrovna proti Vítkovicím.“
Patrik: „To by odpovídalo, protože my od Vítkovic v těchto kategoriích taky dostávali tolik. Pořád si pamatuju na to, jak jsem po třinácti, čtrnácti gólech odjížděl z brány s brekem. Ještě na starém Ledňáčku, tam proteklo slz! Kolikrát jsme třeba ještě po dvou třetinách vedli 2:1, ale protože jsme přijeli v deseti lidech a Vítkovice měly plné čtyři lajny, tak nám v poslední třetině nasázely dvanáct gólů. A šli jsme do kytek. Jestli mě to ale v bráně chytlo hned ze startu, to nevím. Spíš si pamatuju, že mě to na začátku hrozně bolelo. Ty rány pukem byly hrozné a jako děcko jsem se puku hrozně bál. Byla to zásluha rodičů a dědy, který nás trénoval, že mě u hokeje udrželi. I strejda Radek Bonk mi vždycky říkal, abych makal, že se to jednou vyplatí. To jsem si opakoval pořád dokola.“
Patriku, vy svými výroky nebo gesty umíte rozproudit vášně na Facebooku i v ochozech. Ovšem viděl jsem, že Darek už má za sebou také nějaký disciplinární trest. Co se stalo?
Patrik: „Jen povídej...“
Darek: „Prohrávali jsme v Brně s Technikou 1:2, bylo to vyhecované. Já přikryl puk, přijel borec a začal mě sekat po lapačce. Někdo jej zezadu žduchnul, spadnul na mě, tak jsem jej trefil vyrážečkou do hlavy. A dostal jsem trest do konce zápasu... A to jsme se s Páťou na začátku sezony z legrace bavili, že budeme soutěžit, kdo bude mít víc trestných minut. Tak já už jich mám dvacet pět...“
Patrik: „A já jen čtyři. A všechno za posunutí brány... Brácha je většinou kliďas a když jsem to od Martina Pruska (trenér brankářů ve Vítkovicích) slyšel, moc se mi tomu věřit nechtělo. Až když to přicházelo z dalších stran, tak jsem uvěřil. Že se v něm na ledě probrala i tahle druhá strana emocí.“
Vy jste, Patriku, měl nějaké problémy s disciplinárkou už ve čtrnácti letech?
Darek: „Mně bylo od pana Ryšánka (trenér dorostu) řečeno, že něco bylo...“
Patrik: „Měl jsem jedno extempore na mistrovství republiky staršího dorostu. Bylo to těsně před mistrovstvím světa do 18 let, hráli jsme ve Velkých Popovicích Turnaj čtyř. Měli jsme dobře našlápnuto, porazili jsme Litvínov 2:1, Pardubice 7:0 a se Zlínem jsme hráli o první místo. A tam nás rozhodčí zařízli. Teď už to můžu říct, už z toho nebudu mít problém, ne? Normální zářez. Já jsem na ledě nervák, trochu jsem po čárovém vyjel a zeptal jsem se jej, kolik dostali?! Za to jsem byl hned vyloučen, poslán do kabiny... Finanční ohodnocení tam myslím žádné nebylo, ale trest byl. Naštěstí mě na to mistrovství osmnáctek pustili, i přes ten poprask. To jsem měl strach. I Radek Bonk mi říkal, že to bylo to nejhorší, co jsem mohl rozhodčím říct...“
Mezi vámi je deset let rozdíl, myslíte, že se třeba někdy potkáte v jednom týmu?
Patrik: „Už jsem nad tím přemýšlel. Že by to byla sranda. Kdybych třeba ve Vítkovicích zůstal a brácha by se tam dopracoval. To by byla hodně zajímavá situace.“
Darek: „A ještě lepší by bylo, kdybych já dělat jedničku a ty seděl na lavičce.“
Patrik: „Takhle, bavíme se o reálných možnostech a nevykládáme si tady pohádky. Bylo by to zajímavé. Za osm let budu ostřílený veterán, kolik mi bude? Třicet dva, třicet tři, to už asi budu mít něco za sebou. A brácha by byl newcomer v lize. Vlastně bychom byli jako v minulé sezoně Ján Lašák s Romanem Willem v Liberci. Já starý veterán, on mlaďoch, občas bychom na sebe mrkali a jelo by to.“
Zvládli byste to? Dobře víte, že chytat by mohl jenom jeden...
Patrik: „Nezvládli.“
Darek: „Já vůbec nevím. Záleží, kolik bych bral peněz. (usměje se) Kdybych bral míň než brácha, tak bych byl naštvaný.“
Patrik: „Tak on ještě ani pořádně nezačal a už přemýšlí nad takovýma věcma! Buď rád, že od klubu dostáváš proplacené cesťáky a obědy ve škole.“
Jak to vlastně, Darku, máte? Bydlíte na internátu, nebo dojíždíte do Ostravy z Kopřivnice?
Derek: „Bydlím doma v Kopřivnici a dojíždím. Když je ráno jen škola, tak vstávám v šest a v sedm mi jede vlak. Když je před tím ještě trénink, tak vstávám 4.30. A doma v Kopřivnici jsem nejdřív v pět, ale většinou až kolem osmé, desáté.“
Patrik: „Já taky tak dojížděl. Dvacet minut přes celé město v Kopřivnici na vlak, potom škola, trénink a večer zpátky. Jezdil jsem tak čtyři roky a byla to dřina, hodně únavné a náročné na hlavu. Říkal jsem si, jestli to má cenu. Tátu jsem se snažil přemluvit, ať mě nechá v Ostravě na intru. Ale s odstupem času vidím, že to byla asi nejlepší volba. Viděl jsem hodně talentovaných kluků, kteří - jak říká táta - zvlčili. Teď jsem rád, že jsem to měl takhle, i když mi to tehdy bylo proti srsti. I pro Darka je to lepší. Přece jenom, v pubertě má člověk choutky zkusit tohle, tamto, tam vyrazit s klukama... Nikdy nevíte.“
Rodiče jsou v tomto neúprosní?
Darek: „Jo, taky jsem se taťky ptal, jestli mě nenechá na intru. Ale že prý ne. Ani o tom nepolemizoval.“
Patrik: „Proč taky něco měnit, když to funguje, ne?“ (pousměje se)
Dohlížíte, Patriku, na bráchu v Ostravě? Dostanete se na jeho tréninky nebo zápasy?
Patrik: „Spíš si povídám s jeho trenéry, než abych stíhal tréninky. A tím, že Martin Prusek nás trénuje oba dva, tak mám přehled. Co brácha, jak se mu vede a co je nového. Informace mám. A když je problém, tak to hned hlásím otci, ať si jej doma usměrní.“
Darek: „A to je pak vždycky doma řachot...“
Chcete jít stejnou cestou jako starší brácha? Z Kopřivnice do Vítkovic a pak do světa?
Darek: „Já bych i chtěl jít podobnou cestou, ale brácha mi to vlastně v Kanadě znemožnil. Když byl vyhlášený nejlepším brankářem CHL a WHL (2013), tak zavedli pravidlo, že zahraniční gólmani už tam nesmí chytat. Aby nezabírali místo svým talentům. Ale jo, chtěl bych časem ven. Jestli by to byla Amerika, nebo Švédsko? Nevím. Třeba bych to mohl spojit s univerzitou.“
Patrik: „Co ty chceš dělat se svou hlavou na univerzitě?“ (zasměje se)
Darek: „Proč ne? Chtěl bych, ale chtít není všechno.“
Vaše hokejové cesty by tedy mohly být podobné. A co přezdívky? Také máte stejné?
Patrik: „Jak se ti říká?“
Darek: „Úplně stejně jako tobě - Bartes.“
Patrik: „Sranda je, že se tak říká i našemu nejstaršímu bráchovi. Když si ale koupil novou fabii, tak jsem si jej do telefonu uložil pod jménem Fabien Barthez. Takže jsme teď všichni brankáři.“
Darek: „Na mě zase někdy trenéři volají Patriku... Ale slyším i na tohle, už jsem si zvykl.“
Patrik: „Tak to by pro tebe měla být pocta, ne?“
